Postradatelní

Mám spolužáka ze střední školy, který to opravdu dotáhl daleko a vysoko. I když na to v lavici nevypadal, po škole na sobě začal tvrdě pracovat, ukázal se jako neuvěřitelně cílevědomý, tvrdý k sobě i k ostatním, měl také trochu štěstí, že trefil to správné výběrové řízení ve správné firmě, ale během několika let to dotáhl na velmi vysokého manažera s velmi vysokým platem, obrovskými kompetencemi a konexemi v celém světě. Navíc ještě šlo o obor, který byl na hony vzdálený jeho původní stavebně strojní profesi. Uspěl v reklamním byznysu.

Tehdy, když jsem sledoval jeho úspěšné stoupání po kariérním žebříčku, přišlo mi jako nejzajímavější to, že čím výše vystoupal, tím více záleželo především na jeho loajalitě vůči firmě. Na začátku jsme se ještě celkem běžně vídali, pak postupně mizel z mého světa, pak už v něm nebyl ani o víkendech a pak už vlastně ani nebylo možné naplánovat nějaké setkání. Oni si totiž jeho loajalitu testovali především tím, že svolávali poradu v sobotu či v neděli večer, běžně mu rušili dovolenou a v jiných termínech nařizovali, odvolávali ho od toho, kde zrovna byl a posílali ho zase někam jinam.

Čím výše v hiearchii byl, tím absurdnější požadavky na něj byly kladeny. On se jim ale vždycky podřizoval velmi ochotně a tak skutečně uspěl, zatímco já bych tu neustálou šikanu, které byl vystaven, asi dlouho nevydržel. Nakonec se tento můj kamarád skutečně dostal do jiného světa a já mu to nikdy nezáviděl, protože jeho pravidelné lyžování v Alpách a letní koupání na Seychelách bylo vyváženo příšernou pracovní pakárnou a firemní paranoiou. Stěhovali jsme se ve stejnou dobu a oba jsme z toho asi měli i stejnou radost. On se odstěhoval do nádherné vily na kraji Berlína, já se odstěhoval na jižní Moravu chovat prasata. Oba jsme si žili svůj sen.

Proč to všechno píšu…

V poslední době mám neodbytný pocit, že se dívám v televizi přesně na to, čemu byl tento můj spolužák vystaven. Na jednu velkou absurditu, která má jediný smysl – testovat loajalitu. Když jsem viděl zahajovací ceremoniál pařížské olympiády, už to opravdu nebylo pro mě. A nemyslím si to asi jen já, ale vlastně i tvůrci té show. Petr Hampl k tomu trefně poznamenal, že celý ten ceremoniál byl tvořen elitami pro jiné elity a na názor nějakého drnohryza, který na to kouká přes zámecký plot, se nikdo ptát nebude, protože jeho postoj v celém tom procesu nemá pro nikoho žádnou důležitost. Ani postoj milionů drnohryzů už nemá žádnou důležitost.

Stejně tak už dávno nerozumím umění, při kterém si nějaká obézní ženština lehne nahá na zem, různí kunsthistorici o tom píší pochvalné recenze a tato umělkyně sama to pak vyučuje na AVU. Že bych za něco takového nezaplatil ani korunu, to nerozhoduje, protože nikdo už od začátku nepředpokládal, že by mě tím mohl oslovit. Ani mě tím vlastně nikdo oslovit nechtěl. Není to pro mě.

Podobně už není důležité, aby BIS sloužila tomuto národu. Ve své zprávě se teď sami chlubí především tím, že se o nich jiné tajné služby vyjádřily pochvalně. To má být asi smysl jejich práce. Aby se to líbilo v CIA nebo MI-6. V jejich zprávě není nic, čím by posloužili této zemi. Není tam ani slovo o tom, za co by jim Češi měli být vděční. Hlavní je, že je prý respektují jejich zahraniční kolegové.

Není to tak dávno, kdy nejvyšší vyznamenáním tajné služby bylo, že ji jiné tajné služby nenáviděly… Ale to byla doba, kdy smysl jejich existence spočíval se službě národu a všichni politici se předháněli v tom, kdo dokáže sloužit většímu počtu voličů a vymýšleli, jak to udělat, aby se jim zavděčili.

Jak vidíme, Fiala nic takového nepotřebuje. A nejspíš to ani nechce. Naposled se voličům zkoušel zavděčit Babiš, ale stejně to ocenila jen menšina voličů. Větší půlce se nezavděčil, ať dělal cokoliv. Fiala už stejnou chybu neopakuje, ten se prostě chce zavděčit Uršulce, Džouovi a Volodymyrovi. Už se tím vlastně ani netají, že jeho priority nejsou tady doma. Česká republika je pro něj jen základna na nějaké žalostné zbytky peněz, se kterými si Péťa hraje na otce Goriota. Takový premiér – cizinec. Akorát Jan Lucemburský alespoň pozdvihl prestiž tohoto státu, protože byl podle dobových měřítek chlap a ne rektální alpinista. Ovšem… národ ho proklínal stejně jako Fialu, protože kdykoliv se objevil, bylo jasné, že z toho budou nové daně.

Teď je to totéž – jak se Fiala objeví na obrazovce, okamžitě všichni vědí, že zase budou sahat do našich kapes.

Mě ten zahajovací ceremoniál na olympiádě prostě nějak zasáhl. Tohle bylo asi poprvé, co se promovala velká celoplanetární akce, na které mi v podstatě od první minuty říkali, že mě nepotřebují už ani k tomu, abych sezením u televize koukal na reklamy, díky kterým si to celé na sebe vydělá. Olympiáda byla vždycky prestižní akce, kde se hostitelská země snažila udělat dojem na ostatní. Ukázat, jak je vyspělá, organizačně schopná, bohatá, sportovně zdatná…

Ale teď najednou okatě ukazují opak. Fredie Mercury byl také gay a Montserrat Caballé byla obézní, ale sakra, zpívalo jim to a udělali dojem na celý svět. Tentokrát se prezentovala obézní ženština, protože je obézní a gay protože je gay. Postele tam sportovcům nachystali z kartonu, že Ingvar Kamprad musel zezelenat závistí… klimatizace si prý výpravy přivezly svoje, protože uhlíková stopa, vole. Kulisy ještě vypadají honosně, ale už je to jen pozlátko. Sice celému světu nabídli v podstatě travesti show jak z kulturáku v Chomutově, ale dejte si z toho fotku na fejsbůk a okamžitě vám ji zablokují…

V podstatě jsme viděli náš konec světa. Takhle totiž odchází Západ ze scény. Nasvícen mnoha reflektory a s obrovskou a drahou výpravou, ale všechna ta světla už tam nejsou od toho, aby udělala dojem na ostatní národy, ale vlastně aby udělala dojem na něco tak senilního, jako je Joe Biden a jemu podobní. Aby se to líbilo pár starým dědkům, kteří si kdysi vymysleli, že to takhle chtějí. Obyčejní lidé už nejsou důležití. Ti už v tom nehrají žádnou roli. Potěmkinova vesnice z kartonu postačí.

Koneckonců, co jiného je oblečení našich sportovců – plášť starý Škopkový z výprodeje… proč se snažit ne? Už nikoho nepovznášíme. Nesnažíme se sloužit lidu. Sloužíme elitám, které to použijí jen na testování loajality. Hýkej nadšením, jinak nebudeš náš!

Na svém fejsbůku jsem napsal, že olympiáda už žádný teroristický útok nepotřebuje, protože zahajovací ceremoniál byl terorismem sám o sobě. Byla to oslava našeho konce. Oslava světa, který už člověka k ničemu vlastně nepotřebuje, už ho jen chová jako více či méně užitečné zvíře. Už není zapotřebí člověka povznést k vyšším sférám, ale jen mu ohraničit výběh a vychytat, co nezbytně potřebuje, aby moc nelomcoval mřížemi a neztratil dojivost.

Seinu také nevyčistili… jen tomu čištění udělali píárko. Kristepane, když si vzpomenu, že když dělali olympiádu v Pekingu, tak i trávu natírali na zeleno, aby vše bylo úplně dokonalé…

Umění, sport a vůbec to všechno, je tu už jen pro najímání nových lokajských kádrů. Už slouží jen k testování loajality. Ukaž, Péťo, Andreji, Vítku, Ivane, Markéto, že se ti to líbí. Ukaž, že budeš vychvalovat oblečení s vložkou na zádech, které je programově hnusné. Ukaž, že budeš dobře sloužit ve jménu nás, elit… nikoliv ve jménu lidí, kteří ti dali hlas… Voliči? To jsou jen taková dobytčata. Stačí jim kartonové postele, trocha pozlátka a emisní povolenky. K čemu by jim byl nějaký Mercury, že? Stačí, když se tam bude natřásat nějaké nalíčené Pekso a Kolajo a předvádět nevkus… zpívat umět nemusí.

Skoro mám pocit, že ten chlapík, co tu olympijskou vlajku vyvěsil obráceně, to udělal schválně… jako volání o pomoc.

Prosím povšimněte si, že jsem ve svém textu vůbec neřešil hanobení křesťanského symbolu Poslední večeře. Proč bych se ozýval já, když to v podstatě žádné církvi nevadilo? Halík prý byl vysloveně nadšen… Nepodvolujeme se, už jsme pěkně podvolení.

Poprvé jsem Francii začal ten chalífát ze srdce přát… a obávat se, že už je na jakoukoliv nápravu příliš pozdě. Jsme prostě postradatelní. Už nás nepotřebují ani jako diváky.

Ale jedno Francouzům nemohu upřít. V Libanonu už nejspíš začala plnotučná válka, Rusové postupují na Ukrajině jako nikdy, v Africe vlákali Tuaregové do pasti jednotku Wagnerovců, Biden je pořád v podstatě zmizelej…, ale všichni mluví výhradně o jejich modrém Dionýsovi…

Jak je ta reklamní poučka? Je jedno, co o mně napíšete, ale hlavně nezkomolte moje jméno!