6.7.2022
Kategorie: Společnost

Poslušní pudlíci

Sdílejte článek:

JINDŘICH RAJCHL

Když už je ten svátek, tak mi dovolte takové delší zamyšlení. Snad najdete ve dni pracovního volna pár minut, abyste si jej přečetli.


Když při svých spanilých jízdách potkávám stovky lidí, velmi často se dostaneme k debatě o tom, jak v posledních dvou letech zklamaly různé profesní skupiny. Lékaři, kteří až na pár výjimek ohnuli záda před systémem a někteří dokonce ze strachu odmítli osobně léčit. Ředitelé škol, kteří vynucovali nošení respirátorů u malých dětí. Advokáti, kteří zarytě mlčeli, přestože museli vidět porušování základních práv a svobod na každém kroku. A mnozí a mnozí další.

Nejvíce mne ovšem zarazil postoj dvou skupin, které ještě v roce 1989 byly nebojácnými tahouny antirežimních protestů (nechme nyní na straně debatu o tom, jak a kým byl rok 1989 připraven – většina protagonistů totiž o těchto souvislostech neměla ani páru a šla do toho srdcem). Těmito skupinami jsou studenti a umělci.

U první skupiny nelze než smeknout před tím, jak dokonalou práci v celém systému vzdělávání (a nejen našem) odvedla progresivní levice. Dnešní studenti vysokých škol jsou v drtivé většině povrchní loutky, pro něž je vrcholem punku boj za zelenou politiku – tady naprostý mainstream tlačený tou nejvíc institucionální institucí, která v Evropě existuje – Evropskou unií. Hlavní modlou pro ně není nějaký stární mocí perzekuovaný rebel, nýbrž miláček všech médií Greta Thunberg. Progresivisté dokázali naši mládež přesvědčit, že mainstream je vlastně punk. Klobouk dolů. Čekat za této situace od této skupiny jakýkoliv protisystémový vzdor by bylo čirou naivitou. Pokud chceme na tomto poli dosáhnout jakékoliv změny, nezbývá než si vytyčit oblast školství jako jednu z našich hlavních priorit a prosadit zásadní systémové změny – tak, aby naše gymnázia a univerzity vychovávaly z našich dětí svébytné osobnosti s vlastními silnými názory a nikoliv poslušné svazáky nadšeně plnící oficiální stranickou agendu.

Druhou skupinou jsou pak umělci. Opět až na čestné výjimky zalezlí v koutě, pobírající státní podporu, bledí strachy jakkoliv vystoupit z řady, aby ani náznakem neriskovali možnost, že by jim tento pramen režimní obživy mohl vyschnout. Ale jen co se objevilo téma Ukrajiny, jež naopak státní režim podporoval, tak jich hned byla plná náměstí. Protest v souladu s oficiální propagandou, tomu říkám odvaha!

Najednou vylezli ze všech možných nor a předhánějí se ve všech myslitelných formách protiruského aktivismu. Inu, je vidět, že tradice anticharty zde má své hluboce zapuštěné kořeny.

Já jsem se dočkal i takové bizarnosti, že se se mnou zde na FB pustila do diskuse Linda Finková srdnatě hájící svéprávnost Joe Bidena (myslím, že každý, kdo má dvě oči nemůže nevidět, že tato loutka už sama nerozhoduje ani o tom, kdy si dojde na záchod), což následně zakončila zvoláním, že za mlada bych byl zcela jistě členem Lidových milicí. Nechci teď nějak do hloubky rozebírat logiiku jejího uvažování (Lidové milice byly údernou pěstí režimu, zatímco moje postoje jsou zcela konzistentně protirežimní), ale to, že to píše žena, jejíž matka byla vokalistkou Armádního sboru Víta Nejedlého a následně popěvovala v hlavním pilíři antichartistické scény s názvem Orchestr Ladislava Štaidla, tak to už nelze označit jinak než jako naprostou ztrátu soudnosti.

Je třeba se smířit s faktem, že tyto dvě tradičně odbojné skupiny, jež bývaly nebojácnými vlčáky útočícími na zahnívající režimní praktiky, se staly poslušnými pudlíky bezezbytku plnícími každé páníčkovo přání.

Musí to odmakat generace čtyřicátníků a padesátníků, kteří díky své životní zkušenosti dokáží neomylně vycítit, že tady opět něco zapáchá.

A co je pro mě největší překvapení – že se k této skupině přidali ti, od nichž by se to možná čekalo nejméně – naši senioři.

Ti, kteří by si mohli už spokojeně užívat podzim života a oprávněně říct “ať už si tyhle boje vedou ti mladí.”

Přesto jsou ochotni jezdit na náměstí a bojovat za budoucnost této země. A já se před nimi hluboce klaním. Nejsou totiž lhostejní – a za to si zaslouží můj obdiv.

Je to tak, dámy a pánové, důchodci jsou punkery současné doby.

Budiž jim za to dík!

 

Jindřich Rajchl

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (33 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
25 komentářů