
Paměť jako porucha systému
D. D. KRAJČA
Esej pro dospělé, kteří si ještě pamatují.
Existuje okamžik, kdy člověk pochopí, že už nejde o názorový spor. Že to není debata, ani generační rozdíl, ani střet pohledů. Je to chvíle, kdy se paměť sama stává závadou systému. Ne proto, že by byla chybná, ale proto, že se nehodí.
A v takovém případě se paměť neopravuje. Paměť se odstraňuje.
Současná evropská práce s dějinami není revizí na základě nových pramenů. Není výsledkem bádání ani odvahy otevírat nepříjemná témata. Je to čistě provozní úprava reality. Historie se dnes chová jako software. Pravidelně se aktualizuje, starší verze se přestanou podporovat a kdo zůstane u původního rozhraní, je označen za problém.
Tvrdí se, že Evropa byla ve dvacátém století především obětí. Obětí okolností, cizích vlivů, extrémů a nešťastných shod náhod. Je to vyprávění uhlazené, morálně komfortní a politicky použitelné. Má však zásadní vadu. Neodpovídá faktům. Evropské mocnosti po staletí systematicky kolonizovaly, rabovaly a přetvářely svět podle vlastních hospodářských a mocenských potřeb. Ne okrajově, ale strukturálně. S plným vědomím důsledků. To není ideologická interpretace. To je historická realita.
Stejně nepohodlné je dnes připomínat základní fakta o druhé světové válce. Bez postupu jednotek Rudé armády by nacistické Německo poraženo nebylo. Ne proto, že by šlo o morálně čistou sílu, ale proto, že války se nerozhodují pocitem, nýbrž počty divizí, ztrátami a schopností nést dlouhodobé vyčerpání. Zpochybňování této skutečnosti není výsledkem nového výzkumu, ale politické objednávky. Změní se slovník a má se za to, že se změnila i realita.
Podobně se zachází s komunismem. Kritika represí, zločinů a deformací moci je legitimní a nutná. Co legitimní není, je nahrazení analýzy karikaturou. Vyprávění, ve kterém všichni hladověli, nic nefungovalo a celé dekády byly jen jednou šedou hmotou bez rozdílů, je intelektuálně pohodlné. Slouží především k tomu, aby si současnost mohla gratulovat sama sobě.
A pak se to celé přelije z teorie do reality. Sedím v autobuse a slyším mladou matku, sotva třicetiletou, jak svému osmiletému dítěti klidným hlasem vysvětluje, že Ludvík Svoboda byl vrah, komunista a figura dosazená zlým Ruskem, kterou český národ nikdy nemůže uznat jako prezidenta. Bez kontextu. Bez doby. Bez jediné pochybnosti. Jako hotový verdikt, který se nepřezkoumává, ale předává dál.
Vzápětí přichází druhý pól dnešní víry. Václav Havel jako morální maják, symbol pravdy a lidskosti. Bombardování se v tomto výkladu promění v humanitární gesto, válka v etický čin a geopolitika v pohádku o dobru a zlu. Mrtví zmizí v poznámce pod čarou, souvislosti se vytratí a zůstane příběh, který se dobře vypráví dětem.
A v tu chvíli si kladu otázku, kterou si oficiální výklad klást nechce. Co mám těm dětem říct já. Jak mám mluvit k někomu, komu už dospělí nabídli hotovou morální mapu světa, kde není prostor pro rozpor, pochybnost ani paměť.
Nejvíc dráždivé na tom všem je ale ještě něco jiného. Devětadevadesát procent z vás, kdo tohle čtete, má samozřejmě jen dobře vychované, vzdělané a kriticky myslící děti a vnuky. Nikdo nemá ty pomýlené. Nikdo nemá ty, kteří uvěřili jednoduché lži. Všichni jsou chytří, jazykově vybavení, na Erasmu, nad věcí. A přitom se denně nadává, jak je všechno drahé, jak se špatně žije a jak systém selhává. Zatímco se bez zaváhání dotují mandlová latté, tartaletky a pocit morální nadřazenosti.
A tady přichází nepříjemné zjištění. Možná tu neležeme jen sobě navzájem. Možná si lžeme i sami sobě. Možná jsme si všichni někde vybrali pohodlnější verzi reality, protože ta skutečná je složitá, nepřehledná a nehodí se do jednoduchých pouček. A možná i tenhle text vzniká s vědomím, že ani já nejsem imunní. Že i já jsem v některých věcech té lži podlehl. Jen si to nechci úplně přiznat.
Když pak někdo veřejně připomene, že Evropa kolonizovala, rabovala a nesla odpovědnost za globální konflikty, a je to označeno za lež, nejde už o spor s jedním člověkem. Jde o odmítnutí reality jako takové. O jasný vzkaz, že některá fakta jsou v danou chvíli nežádoucí.
Společnost, která se označuje za nejvzdělanější v dějinách, má zvláštní strach z paměti. Nehodí se jí. Komplikuje příběh. A tak se místo debat rámuje, místo vysvětlování se zjednodušuje a místo myšlení se učí správné postoje.
V určitém bodě už nemá smysl zvyšovat hlas. Nemá smysl přesvědčovat. Přichází chvíle, kdy je rozumnější sečíst účet, zaplatit a jít domů. Ne z porážky, ale z rozhodnutí. Protože tenhle lokál už neslouží k debatě. Smrdí. Je plný podivných individualit, které si pletou morální nadřazenost se znalostí dějin. A já už nemám chuť vysvětlovat, že pivo není víno jen proto, že to někdo napsal na nový lístek.
A tak si paměť beru s sebou.
Historii jim tu nechávám.
Ať si ji přepisují dál.
Nezměníš minulost tím, že ji přepíšeš.
Jen tím přiznáš, že se bojíš toho, co opravdu bylo.
Daniel Danndys Krajča, FB
- Židé a Rusové mohou za všechno! - 2.2.2026
- Útlocitný generál a boj o prezidenta - 2.2.2026
- Lidová manifestace za bolševika Pavla - 2.2.2026


(11 votes, average: 4,73 out of 5)
Neříkejte: Evropa kolonizovala. Kolonizovaly některé evropské státy, právě ty, které si připadají takové „lepší“. Takové západnější.
„Evropa kolonizovala“? To je dílo hispánské, anglosaské, italské. Slovanské národy střední Evropy nekolonizovaly, naopak jsme sami byli po staletí nečí kolonií.
A obávám se, že otázka brzy nebude „Co řekneme dětem?“, nýbrž „Jakým dětem?“ Maminka zasluhuje metál za to, že má ve třiceti osmileté dítě, v téhle společnosti – byť je to možná dílem blažené nevědomosti.
Nalejvárna měla v myslích mladších generací dát falešného viníka velmi skutečné krádeži jejich pozitivní budoucnosti. Nicméně nelze obehlávat všechny napořád a ti přemýšlivější už se začali probouzet. A takzvané autority budou mít hodně co vysvětlovat.
Pomlouvání kounistů a režimu před revolucí považuji za naprosto logický tah, protože dnes se stále více lidí, zejména na venkově, má mnohem hůř než právě před revolucí, a proto je potřeba je přesvědčovat, že se hůř nemají.