Obrať kapsy, návštěvníku

Právě končící covidový rok znamenal mimo jiné průvan ve veřejných financích států, měst a jiných entit. Hodně jich napjatou situaci řešilo emisí dluhopisů; dlouhodobé následky budou asi ještě zajímavé, zejména ve státech jako Itálie, které mají problém s hospodářským růstem. Některé jiné se rozhodly hledat nové zdroje zdanění.

Kalifornský návrh daně z majetku z letošního léta stojí za podrobnější prozkoumání, už kvůli různým zajímavým zákoutím, které se v něm skrývají. Plný text návrhu najdete zde.

První bod: kalifornská daň z majetku v základní sazbě 0,4 % ročně by se týkala majetku poplatníka všude na světě, nejen v Kalifornii. Celosvětová jurisdikce, wow!

Spojené státy vybírají federální daně od svých občanů také všude na světě, což je jinak mezi vyspělými státy vzácné (dělá to například Eritrea a Filipíny, ale o efektivitě jejich snah lze pochybovat). Jednotlivý stát USA se o něco takového zatím ani nepokoušel, podobné myšlenky v New Yorku nedávno sestřelil guvernér Cuomo.

V praxi by to znamenalo, že pokud by se francouzský, brazilský či čínský milionář dostal na seznam poplatníků, měl by kalifornským úřadům odvádět i peníze ze svých podniků na opačné straně světa, pod rizikem zatčení při příští návštěvě Kalifornie. V kombinaci s dalším bodem z toho plyne, že nejbezpečnějším režimem by bylo Kalifornii vůbec nenavštěvovat.

Druhý bod: poplatníkem by se stával každý, jehož zdanitelný majetek (nemovitosti mají výjimku, o tom za chvíli) překračuje 30 milionů dolarů a kdo pobyl v Kalifornii aspoň 60 dní za rok (“dočasný rezident”). To je hodně nízká hodnota. Běžným limitem v daňovém světě je 183 dní v průběhu jednoho roku.

Lidem, kteří nejsou v Kalifornii usazení trvale, by se daň krátila poměrně k jejich době pobytu, ale stále by se počítala z celosvětového majetku. Jak dlouho? To je další zajímavý bod.

Třetí bod: poplatníkem by člověk zůstal deset let od posledního roku, kdy byl považován za rezidenta (dočasného či trvalého), a to i tehdy, pokud se z Kalifornie vystěhoval bez úmyslu se vrátit. Sazba daně by ale postupně klesala, jedenáctý rok tedy konečně až k nule.

Čtvrtý bod: osobně vlastněné nemovitosti by se nezapočítávaly. Oficiální zdůvodnění je, že z nemovitostí už se platí separátní daň. Ale výjimka je opět celosvětová, kdežto daň z nemovitostí do kalifornské kasy se vybírá jen z realit nacházejících se v Kalifornii. Není to tedy příliš konzistentní vysvětlení; někde třeba nemají daň z nemovitostí vůbec.

(Toto je spíše ilustrace toho, že landowner lobby, lobby majitelů nemovitostí, má v Kalifornii silný politický vliv.)

Na rozdíl od nemovitostí by se ale do základu daně započítávala i hodnota akcií či podílu ve firmách, které vlastníte – opět kdekoliv na světě – což by s sebou asi přinášelo zábavné byrokratické boje při jejich oceňování, zejména v případě firem, které vůbec na burze nejsou. Zkuste třeba spočítat, jakou hodnotu má padesátiprocentní podíl na thajském sloním cirkusu.

Momentálně je návrh zákona u ledu, ale příští rok se k němu kalifornští poslanci mohou vrátit; k jeho schválení by byla potřeba dvoutřetinová většina hlasů v obou komorách. Pokud by přece jen prošel, je pravděpodobné, že by se jeho (ne)ústavnost řešila u federálních soudů, včetně toho nejvyššího.

Státy mají obecně ve zdanění poměrně volnou ruku, ale na svém vlastním území. Snaha o zdanění nerezidentů je dost neobvyklá na to, aby k tomu ústavní soudci měli co říct, domnívá se Wall Street Journal. “No taxation without representation”, pravilo kdysi revoluční heslo, které není úplně zapomenuto, a federální vláda má ústavou vyhrazenu regulaci obchodu mezi státy, interstate commerce. Kalifornský návrh, s tou svojí snahou přesahovat hranice, by federálům lezl do zelí – což oni nemají rádi.

No dobrá, jaké efekty by se daly čekat, kdyby návrh všechny tyto překážky překonal a stal se zákonem?

Z hlediska “vnějších” milionářů, kteří v Kalifornii nežijí, by šlo o skvělou motivaci, proč se jakémukoliv výletu do Kalifornie raději vyhnout. Koneckonců, i když plánujete pobyt jen na tři týdny, nikdy nevíte, jestli vás na jeho samém konci nepostihne třeba infarkt a nezbytná hospitalizace, se kterou už byste limit mohli “přelézt” a dalších deset let být zaháčkován. V tomhle je navrhovaný zákon pozoruhodně anachronistický, protože právě roku 2020 se ukázalo, jak snadno lze v případě potřeby provozovat různé schůzky a konzultace na dálku, bez fyzického cestování.

Určité dilema by takový zákon představoval i pro studenty. Kalifornské vysoké školství je na dobré úrovni, aspoň co se těch opravdu odborných předmětů týče; slavné Křemíkové údolí vděčí za svůj vznik i nedalekému Stanfordu, který byl snadno dostupným zdrojem inženýrských talentů. Ale monopol na vzdělání Kalifornie v žádném případě nemá. Kdyby takový princip zdanění prošel, bylo by asi bezpečnější jít studovat někam jinam – zvlášť pokud si věříte, že jednoho dne založíte nový Facebook a nechcete pak být podojeni kalifornským erárem, i kdyby místem vzniku firmy byl třeba Austin, Texas.

Texas nebyl zmíněn úplně náhodou. Je to častý cíl stěhování Kaliforňanů nespokojených s poměry ve staré vlasti. Nedávno se mezi ně zařadil i Elon Musk, majitel SpaceX a Tesly, čímž naplnil svoje slova z předešlé krátké, leč ilustrativní přestřelky s kalifornskou poslankyní Lorenou Gonzalez na Twitteru.

Jak už výše řečeno, tento návrh zákona nemá aktuálně velké vyhlídky na přijetí. Ale, stejně jako náš národní sprosťák Pepíček, i já rád sbírám duševní pochody. A duševní pochod legislativců, kteří si myslí, že šedesátidenní pobyt někoho někde je opravňuje k hrábnutí do jeho majetku o několik časových pásem vedle, patří mezi skvosty mé dosavadní sbírky.

Její celkovou cenu pro účely zdanění majetku si ovšem netroufám odhadnout.

• MARIAN.KECHLIBAR