O vládních „úspěších“: Svět inovuje a vyrábí, my sestavujeme nařízení

Ministrovi financí Zbyňku Stanjurovi se nedaří. Národní rozpočtová rada konstatovala ve svém čtvrtletním stanovisku, že je problém na straně příjmů i výdajů. Stanjura to zalepil rozpočtovou rezervou, z původních osmi miliard je v ní už jenom 88 milionů. Jakou školní známku byste Stanjurovi za jeho práci dala?

Tenhle typ problému nemá s rozpočtovou rezervou vůbec co dělat, ta je určena na nenadálé události typu povodně, tornádo a podobně. Vyhazování peněz z rozpočtové rezervy na to, že státní rozpočet je principiálně nastaven špatně, je ostudné. Školní známky za tohle nedávám, to je prostě diletantství. Vláda hřeší na to, že volby jsou už za rohem, a tak už se za průšvihy, které ještě před volbami udělá, nebude zodpovídat.

Co nám ekonomicky zbude po téhle vládě?

Víte, v médiích je prezentován krásný ekonomický obraz naší země. Údajně rosteme. Máme údajně nízkou inflaci, údajně bohatneme… U každého z těchto tvrzení bych se mohla zastavit a rozcupovat ho. Jde o toto: údajný český růst je založen prakticky výhradně na fiskálních stimulech (neboli utrácení vlády na dluh), které vláda s nadšením představuje rok co rok. V praxi to ale znamená jediné: další přerozdělování, další regulace, další antirůstová zelená politika.

Vláda se tváří, že pumpování peněz do ekonomiky je cestou k růstu. Ale skutečný problém německé ekonomiky se jmenuje přeregulovanost, vysoká míra zdanění, byrokracie, rigidní pracovní trh, přezaměstnanost ve veřejné sféře. Tyto problémy nejen že vláda neřeší, ale ještě zhoršuje. Naši konkurenti – ať už v Asii nebo v USA – inovují, investují a produkují. My zatím sestavujeme další dotace a nařízení. A jakkoliv to navenek vypadá jako hospodářský růst, pod povrchem není žádná prosperita, je to čím dál víc centrálně plánovaná ekonomika jako před rokem 1989.

Kde očekáváte reálný schodek rozpočtu za rok 2025?

Popravdě nevím. Netuším, co s tím udělají volby. Ale bude vyšší, než je naplánováno. To je v podstatě jasné a bylo to jasné už v době schvalování rozpočtu.

USA a Čína uzavřely v Londýně novou dohodu o vzájemném toku zboží a o nerostech. Obchodní válka možná opravdu skončí. Kdo je jejím vítězem a kdo poraženým?

Novou dohodu ji prezentují jako historický průlom – konec cel, konec obchodní války, návrat „normálnosti“. Jenže obchodní válka, kterou politici vedli pod zástěrkou „ochrany národních zájmů“, nebyla nikdy válkou mezi státy. Byla válkou proti spotřebitelům, podnikatelům a proti samotnému principu svobodného trhu. A ten v ní tahal za kratší konec.

Obchodní cla nejsou ničím jiným než skrytými daněmi, které dopadají na běžné lidi. Americký spotřebitel platil víc za elektroniku, oděvy či automobilové díly. Čínští exportéři čelili umělým překážkám, které ohrožovaly pracovní místa a zpomalovaly inovace. Malí podnikatelé na obou stranách byli vyloučeni ze hry, kterou si rozdělili mocní.

Největšími vítězi jsou nakonec lobbisté, velké korporace a státní byrokraté. Ti si v chaosu vyjednávali výjimky, dotace a privilegia. Pro ně se „ochrana trhu“ stala synonymem pro korporátní socialismus – tedy systém, v němž stát ovládá trh ve jménu několika vyvolených.

Ano, nová dohoda může být v jistém ohledu posunem k lepšímu. Méně bariér je lepší než více. Ale skutečný volný trh nevzniká tím, že se dva státy „domluví“. Vzniká tehdy, když státy přestanou lidem bránit, aby si směňovali zboží a služby podle vlastního uvážení. Z mého pohledu je ideální obchodní politika jednoduchá: žádná politika. Žádná cla, žádné kvóty, žádné státní dohody.

EU navrhuje nové protiruské sankce. Mají se týkat energetiky a bankovního sektoru a také mají zakázat využívání infrastruktury plynovodu Nord Stream. K čemu to povede?

Už jsme zde několikrát mluvili o tom, že sankce víc bolí EU než Rusko, a tohle není žádná výjimka. Lze očekávat, že zákaz využívání infrastruktury Nord Streamu povede sice k drobnému, ale přece jen ke skrytému zdražení energie v Evropě.

Česko o víkendu pobláznila chyba na e-shopu oděvní značky Reebok. Ceny počítané v eurech se lidem objevovaly v korunách, boty proto klidně stály 60 korun, trička 30. Z Česka přišlo firmě asi 300 tisíc objednávek. Firma ale nic neposlala, zákazníkům jen podala informaci o zrušení objednávek a slíbila vrátit peníze. Je to v souladu s platnými pravidly v EU. Mělo by to tak ale být? Někteří lidé namítají, že když udělá chybu zákazník, má smůlu.

Je zarážející, že pravidla EU umožňují jednostranně zrušit tisíce uzavřených smluv kvůli chybě firmy. Když chybu udělá zákazník, nese následky. Když ji udělá korporace, zákon ji chrání. Trh má fungovat na rovnosti a zodpovědnosti – ne na asymetrii moci. Pokud Reebok nabídku zveřejnil a někdo ji přijal, měl by své závazky ctít. Smlouva má platit pro obě strany.