O převlékačích kabátů

Na politickém kolbišti se však pojem „převlékání kabátů“ namísto v doslovném (módním) významu používá ve významu přeneseném, jak ho chápou i naše dva protichůdné tábory sympatizantů. Jako se jeden tábor nedokáže smířit s novým premiérem a jeho vládou, danou výsledky řádných voleb do Poslanecké sněmovny, tak druhý se zas nedokáže smířit s tím, že se u nás prezidentem stal generál. A oboum je pak v diskuzích vyčítáno všechno možné, včetně jejich komunistické minulosti. K tomu náš premiér, v posledních volbách podporovaný téměř 2 miliony voličů, už v roce 2016 deníku Aktuálně.cz řekl: „Prosím vás, v komunistické straně bylo 1,7 milionu lidí, já jsem byl řadový člen a asi jsem byl prospěchář, protože byla určitá výhoda být členem komunistické strany. To ale neznamená, že lidé, kteří byli ve straně, podporovali komunismus. Nikdy jsem ho nepodporoval, my jsme na ten režim byli naštvaní.“ https://zpravy.aktualne.cz/domaci/exkomunista-zuna-ministrem-obrany-meli-by-dostat-petku-nebere-si-servitky-fischer/r~aaa29261dc5f0f6cad7d0d41a9a16a16/

Senátor Pavel Fischer, kandidát na prezidenta z roku 2023, dnes předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, k tématu bývalých komunistů říká: „Musíme však k tomu přistupovat individuálně. Ideologie komunismu je jako mor. Zamořila každého, kdo v té době žil a nedával pozor. Proto bych dnes raději zkoumal, zda mají tito lidé dostatečné protilátky. Vstoupili pod tlakem? Pak mohou představovat jisté nebezpečí, jsou-li ve veřejných funkcích. Vyvinuli tito lidé nějaké úsilí, aby reflektovali svou minulost? Připustili poctivě, že šlo o vážné selhání: třeba šlo o kariéristy nebo měli strach? Nebo se aktivně podíleli na represivním aparátu, který ubližoval lidem, takže jde o selhání mravní?“ ptá se Pavel Fischer: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/ministerstvo-obrany-vedou-dva-byvali-komuniste-jeden-z-nich-to-nechtel-priznat/r~aaa29541da78534d3134dd3b14e1dd5f/

Ale trochu komplikovanější to máme s prezidentem jako bývalým vojákem, i když ho ve volbách podpořilo na 3 miliony voličů. Poněvadž s veřejnými činiteli, co si před Sametovou revolucí zvolili profesi vojáka z povolání, se u nás často pojí mýtus převlékačů kabátů pro jejich profesní start. On totiž i mýtus je narativ, který výrazně ovlivňuje vnímání historických událostí tím, že formuje způsob, jakým jsou tyto události vyprávěny a interpretovány. Sám narativ pomáhá lidem lépe pochopit a zpracovat složité historické události, ale zároveň může vést k selektivnímu vnímání a interpretaci minulosti podle toho, jak je celý příběh vyprávěn.

Přičemž u nás ve vrcholné politice máme hned dva generály ve výslužbě, co ještě stihli sloužit v Československé lidové armádě. Jednoho ve vládě, jako ministra obrany, druhého jako prezidenta. A tak nebude od věci si o údajném převlékáním kabátů, ale i o armádách něco povědět. Na úvod však musím čtenáře upozornit, že kdo je zvyklý na krátké články z Blesku, toho dnešní poněkud delší povídání se zacházením do všelijakých zajímavých podrobností může unavit. A to i po značném proškrtání původního konceptu článku, kdy v něm zůstala jen zhruba půlka toho, co by k danému tématu patřilo.

Nuž začneme tím, jak se po druhé světové válce v Evropě objevilo několik případů, kdy se bývalí generálové či vysocí důstojníci dostali do nejvyšší politiky, často až na post prezidenta či premiéra. Nešlo o běžný jev, ale v některých zemích to bylo poměrně výrazné. Asi nejznámějším evropským příkladem je brigádní generál Charles de Gaulle, po válce předseda prozatímní vlády a následně prezident. V bývalém Československu jme měli armádního generála Ludvíka Svobodu, ministra obrany a pozdějšího prezidenta, ve Španělsku to byl generál Francisco Franco, formálně hlava státu i vlády, kde vládl jako diktátor, funkci premiéra řecké vlády zastával maršál Alexandros Papagos, jenž tam sehrál důležitou roli během občanské války. Armádní generál Wojciech Jaruzelski byl předsedou vlády i polským prezidentem, generál António de Spínola byl prezidentem Portugalska krátce po karafiátové revoluci, přičemž ho ve funkci vystřídal další generál, Francisco da Costa Gomes. Ještě častější byly takové případy mimo Evropu (v Latinské Americe nebo v některých asijských státech), kdy generálové přebírali moc po převratech.

Ale pokud se ponoříme do historie největšího sousedního státu, najdeme tam překvapivě některé armádní paralely k tomu, co se v minulosti dělo u nás. Sousední Německo po roce 1945 bylo demilitarizováno a nemělo žádnou vlastní armádu, země byla okupována vítěznými mocnostmi. S počátkem studené války a rozdělením Německa na dva státy v roce 1949 (SRN a NDR) však začala obnova ozbrojených sil na obou stranách železné opony, což vyvrcholilo vznikem dvou odlišných armád. Západní Německo (SRN) ustavilo 12. listopadu 1955 Bundeswehr jako reakci na sovětskou hrozbu a potřebu se začlenit do struktur NATO, kam SRN vstoupila téhož roku.

Nová armáda se nehlásila k tradicím bývalého Wehrmachtu, při snaze odlišit se od nacistické minulosti se klonila spíše k vojenským reformátorům 19. století. V prvním roce byla služba v Bundeswehru dobrovolná, avšak v roce 1956 byl přijat zákon o všeobecné branné povinnosti (Wehrpflicht), který zavedl povinnou vojenskou službu pro muže. Branná povinnost pak platila nepřetržitě během celé studené války, délka základní služby se však časem zkracovala, až byla 1. července 2011 povinná vojenská služba pozastavena (suspendována) a Bundeswehr přešel na profesionální armádu. Ovšem branná povinnost zůstala v ústavě a může být znovu aktivována, o čemž se v poslední době reálně diskutuje kvůli bezpečnosti Evropy a stavu Bundeswehru: https://www.tagesschau.de/inland/gesellschaft/wehrpflicht-bundeswehr-106.html

Bundeswehr byl od počátku koncipován jako parlamentní armáda (podřízená civilní vládě). Ale jaké asi tak při svém vzniku mohla mít vojáky, když po celém Německu jediní muži s vojenským výcvikem byli veteráni Wehrmachtu? Ten zanikl po kapitulaci Německa, přičemž jeho definitivní právní zrušení provedla až spojenecká správa, když 20. srpna 1946 Allied Control Council (Spojenecká kontrolní rada) vydala zákon č. 34, který formálně rozpustil Wehrmacht a zakázal všechny jeho struktury. A tak do Bundeswehru v roce 1955 vstupovaly houfy bývalých důstojníků a poddůstojníků Wehrmachtu. Ostatně i Adolf Heusinger, jeden z nejvyšších důstojníků Wehrmachtu nastoupil po válce službu v Bundeswehru, kde 12. listopadu 1955 obdržel osvědčení o jmenování generálporučíkem, aby pak v letech 1961–1964 zastával funkci předsedy Vojenského výboru NATO, nejvyšší vojenskou pozici v Severoatlantické alianci. Jen vstup bývalých členů Waffen-SS do Bundeswehru byl silně omezen. I když řadoví členové po prověření mohli být do nové armády přijati, vyšší důstojníci SS byli (téměř) vždy odmítáni.

Wehrmacht byl považován za jednu z nejefektivnějších armád druhé světové války, přestože Německo válku nakonec prohrálo. Sice nebyl čistě nacistickou organizací jako SS, přesto byl institucionálně loajální režimu a často spolupracoval na jeho politice, mnoho jednotek se také přímo podílelo na válečných zločinech. Po válce sice vznikl mýtus „čistého“ Wehrmachtu, ten ale historici od 80. let systematicky vyvracejí. Kdy se ukázalo, že Wehrmacht nebyl apolitická profesionální armáda, ale v různých stupních spolupracoval s nacistickým režimem a jeho cíli. Obzvláště když po roce 1934 museli vojáci skládat osobní přísahu věrnosti Adolfu Hitlerovi, nikoli státu. Přísaha posilovala osobní loajalitu k vůdci a odpor proti jeho rozkazům byl vnímán jako zrada. Po vzniku Wehrmachtu (Obranné síly) v roce 1935, nahrazujícím Reichswehr (Říšskou obranu), se tak armáda stala důležitým nástrojem režimu. Jinak řečeno, ačkoli Wehrmacht nebyl ideologií poznamenán v takové míře jako SS, nacistická ideologie do něho pronikala.

Velké množství důstojníků tehdy vstupovalo do NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany), kdy členství zpravidla napomáhalo kariérnímu postupu. Někteří vojáci také dříve byli členy paramilitární organizace Sturmabteilung (SA). Šlo hlavně o období před upevněním Hitlerovy moci, kdy SA sloužila jako pouliční milice nacistického hnutí. Menší počet důstojníků Wehrmachtu měl také členství v Schutzstaffel (zkráceně SS), původně polovojenské organizaci vznikající roku 1925 jako osobní ochranná jednotka Adolfa Hitlera uvnitř NSDAP. Většinou však šlo jen o čestné nebo administrativní členství, kdy bojové jednotky Schutzstaffel byly organizovány odděleně jako Waffen-SS. Mnohem zajímavější se však u nás pro sdělovací prostředky zdají být osudy tisíců československých občanů, kteří narukovali do německé armády, spojované s nacistickou ideologií. Čemuž se nelze divit, když tato kapitola dějin byla u nás přijímána s rozpaky a dlouhou dobu opomíjena, marginalizována, či dokonce zamlčována.

Americký Národní archiv nedávno zveřejnil na svých webových stránkách dochované záznamy o členství v NSDAP. Tam je volně k dispozici přibližně 16 milionů záznamů týkajících se členství v NSDAP a ve specifických profesních organizacích touto stranou sponzorovaných, které v posledních dnech jednotlivci i badatelé mohli prvně prohledávat online. Kartotéční lístky v archivu obsahují informace, jako jsou jména, data a místa narození, data vstupu do strany a čísla členů, v některých případech i adresy a portrétní fotografie. Lipský historik Martin Winter k tomu říká: „Pro starší generaci proces vyrovnávání se s minulostí pokračuje a pro mladší generaci teprve začíná.“ Neboť mnoho mladých lidí si klade dnes otázku, zda nebyl i jejich (pra)dědeček nacista? https://deutschepresse.org/waren-oma-und-opa-nazis-us-nationalarchiv-gibt-digitalisierte-nsdap-akten-frei/

Ale není socialismus jako socialismus. V případě NSDAP řadu našich diskutérů mate „socialismus“ v jejím názvu a leckdo se domnívá, že by mohl mít něco společného s tím socialismem, který u nás zavedli komunisté. Jenže Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) zachovala soukromé vlastnictví a spolupracovala s průmyslovými elitami, kdy její ideologie byla především ultranacionalistická a rasová, nikoli socialistická. Pojem „socialistická“ v názvu strany měl přilákat dělnické voliče v době silných socialistických hnutí, vymezit se proti komunismu, ale zároveň působit „sociálně“, aby pak zdůraznil ideu „národního“ socialismu, tedy solidaritu uvnitř německého národa. Kdy jeden z nejvýstižnějších ideologických sloganů NSDAP zněl „Ty nejsi nic, tvůj národ je vše“ (Du bist nichts, dein Volk ist alles), jenž vystihoval totalitní princip podřízení jednotlivce kolektivu.

Mladší generace mužů v Německu zpravidla prošly mládežnickou organizací Hitlerjugend, která sloužila jako ideologická příprava budoucích vojáků a od konce 30. let bylo členství téměř povinné. Občas se najde u nás někdo, kdo hledá paralelu mezi organizací Hitlerjugend a Socialistickým svazem mládeže (SSM), v ČSSR sdružujícím mladé lidi ve věku 15–35 let od roku 1970 až do roku 1990. Jenže ten s militarizací neměl nic společného, jeho posláním bylo ideologicky působit na mládež a prosazovat politiku vládnoucí komunistické strany, což se svazákům až tak nedařilo. Ale i když se u vojáků Wehrmachtu hovoří o jejich členství v nacistických organizacích, motivaci k tomu dle historiků měli různou, od skutečného přesvědčení až po ryzí pragmatismus.

Ovšem tak jako byl Wehrmacht spojen s nacistickou ideologií, byla Československá lidová armáda (ČSLA), nesoucí tento název v letech 1954–1990, spojena s ideologií zvanou marxismus-leninismus, o kterou se opírala Komunistická strana Československa (KSČ). A stejně tak jako důstojníci Wehrmachtu z kariérních důvodů vstupovali do NSDAP, vstupovali i důstojníci ČSLA z kariérních důvodů do KSČ. A stejně tak jako vojáci z Wermachtu následně sloužili v Bundeswehru, většina vojáků z bývalé ČSLA sloužila v nově vznikající Armádě České republiky (AČR). Kdy zásadní rozdíl je v tom, že ČSLA nebyla rozpuštěna, jako tomu bylo u Wermachtu, ale jen přejmenována na Československou armádu (1990–1992) a po rozpadu Československa na Armádu České republiky (AČR). Avšak naše bývalá armáda, která nebyla a ani nemohla být apolitická, prošla po roce 1989 zásadní a hlubokou transformací, srovnatelnou (a v některých ohledech ještě náročnější) než proměny politické scény.

K tomu je třeba podotknout, že v Československu do roku 1990 existovaly dvě hlavní ozbrojené složky státu, které měly odlišné postavení, úkoly i politickou roli: Československá lidová armáda (ČSLA) a Vojska ministerstva vnitra (VMV). Kdy ČSLA řídilo Ministerstvo národní obrany a jako klasická armáda (pozemní vojska, letectvo, protivzdušná obrana) byla primárně určena pro ozbrojené konflikty, ne pro vnitřní bezpečnost. Naproti tomu Vojska ministerstva vnitra (VMV) jako policejně-bezpečnostní ozbrojené síly byly podřízeny Ministerstvu vnitra, přičemž ministr vnitra byl politicky klíčovou figurou režimu. Sem patřila Pohraniční stráž, Pohotovostní pluk VB (zásahové jednotky), ale i speciální bezpečnostní jednotky, úzce spolupracující se Státní bezpečností (StB). Tedy úkolem Vojska ministerstva vnitra byla ochrana režimu a jeho hranic, potlačování demonstrací či nepokojů, ale i kontrola obyvatelstva tehdejšího socialistického státu až do roku 1990, kdy byla Vojska ministerstva vnitra (VMV) oficiálně zrušena.

Transformace Československé lidové armády (ČSLA) po roce 1989 nebyla jen technická, ale též hodnotová (od ideologie k demokracii), institucionální (civilní kontrola, nové velení), strategická (od Varšavské smlouvy k NATO) a personální (profesionalizace). Nejdříve to byla depolitizace a konec ideologické kontroly (1989–1991), v roce 1991 pak zanikla Varšavská smlouva, což znamenalo ztrátu původní strategie. Po rozpadu Československa vznikla Armáda České republiky (AČR), kde probíhala organizační i personální přestavba, často chaotická a podfinancovaná, kdy řada důstojníků z armády odešla, jiní se museli rekvalifikovat. Po změně doktríny, výcviku, velení i interoperabilních standardů, byl pak důraz kladen na menší, mobilní a profesionálnější síly. Vyvrcholením byl vstup ČR do NATO (v roce 1999) a plná profesionalizace armády (2004). A tak vzhledem k danému historickému vývoji označovat za „převlékače kabátů“ vojáky Armády České republiky (AČR) postrádá logiku.

Komunistů mezi vojáky z povolání (tedy důstojníky i praporčíky) ještě v říjnu 1989 bylo v armádě 66,4 %, zatímco rok předtím 65,5 %, kupodivu méně. Všeobecně tlak na vstup do KSČ v Československé lidové armádě fungoval hlavně jako systém řízených kariérních pobídek, nikoli jako přímé donucení, ale praktický výsledek byl téměř stejný. Mechanismus byl účinný, protože nebyl otevřeně represivní, zachovával iluzi dobrovolnosti, kdy využíval kariérní ambice, opíral se o kolektivní tlak a trestal nepřímo (zastavením postupu). Pro vyšší hodnosti bylo členství téměř nutné, u velení útvarů prakticky povinné. Přičemž mnozí důstojníci později uváděli, že vstup do strany vnímali spíše jako profesní formalitu než ideologické rozhodnutí. Ostatně podobně tomu bývalo leckdy i v civilním životě a téma minulosti je tak u nás dosud živé : https://medium.seznam.cz/clanek/deucze-kolik-cechoslovaku-bylo-v-ksc-masova-strana-tichy-tlak-i-karierni-vyhody-255307

Ale kdo nectí historická fakta, bude se nejspíše těžko smiřovat s tím, že u nás najdeme i paralelu či analogii k přísaze věrnosti, kterou skládali vojáci Wehrmachtu. Ve skutečnosti totiž nelze zapomínat na holý fakt, že u nás díky branné povinnosti za minulého režimu muži absolvovali základní vojenskou službu v ČSLA, kdy každý před bojovou zástavou, jako občan socialistické republiky, slavnostně přísahal věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Kdy pro obranu socialismu dle přísahy dokonce byl připraven pevně stát v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Přičemž nic na tomto faktu nezmění ani to, že šlo o přísahu vynucenou.

Kdy však po dnešních rádoby odpůrcích minulého režimu, co měli přísahu komunistům odmítat, nebylo (až na vzácné výjimky) vidu ani slechu, přičemž výjimka, jak se u nás říká, potvrzuje pravidlo. Ovšem většina mužů, co se za minulého režimu nevyhnula základní vojenské službě díky tzv. modré knížce, získala v kasárnách kromě výcviku i averzi vůči vojákům z povolání, obecně tu nazývaným „zelený mozek“, což doslova znamená „mozek zbarvený armádou“, tedy člověka, jehož myšlení je silně formováno vojenským prostředím, disciplínou a předpisy. Tato ironická či spíše posměšná přezdívka se u nás rozšířila v době povinné vojny a i když přežila zrušení povinné základní vojenské služby v roce 2004, v médiích nebo politice se dnes používá spíše jako metafora pro militaristické uvažování.

Už od 50. let však docházeli záklaďáci k závěru, že značná část vojáků z povolání v socialistické armádě, jimi zvaných „furťáci“ (co „vojnu podepsali na furt“), lidově řečeno má vygumovaný mozek, z čehož pak vznikala přezdívka „guma“, užívaná i mimo armádu. Ovšem internetoví chytrolíni, co éru základní vojenské služby nezažili, nebo na vojně sami nikdy nebyli, za gumy zcela hloupě označují i profesionály Armády České republiky (AČR). Kde nějaký trouba s vygumovaným mozkem nemá šanci pobírat plat, tedy služební tarif (podle hodnosti) s příplatky, různými bonusy a náhradami, kdy dva vojáci se stejnou hodností mohou mít zcela odlišný měsíční příjem. Ale najdou se u nás i „mírotvůrci“, co naši profesionální armádu označují za zbytečný přepych, poněvadž přece „existují i státy, které žádnou armádu nemají“.

Je pravda, že třeba takové Lichtenštejnsko armádu zrušilo v roce 1868, kdy jako hlavní důvod byly uváděny příliš vysoké náklady na její udržování, takže má jenom policii a obrana v případě potřeby by závisela na sousedech, hlavně na Švýcarsku. Jenže Lichtenštejnské knížectví se rozprostírá na pouhých 160 km² a má jen 40 tisíc obyvatel. Ani Andorrské knížectví nemá regulérní armádu, jen malé ceremoniální jednotky, kdy obranu jejího území o rozloze necelých 500 km² historicky garantuje především Francie, neboť v rámci tradic je francouzský prezident Emmanuel Macron zároveň spoluknížetem Andorry.

Ba ani Island nemá žádnou vlastní pravidelnou armádu, tedy ozbrojené síly organizované, vycvičené a trvale udržované státem, i když je od roku 1949 členem NATO. Jeho obranu zajišťuje hlavně islandská pobřežní stráž (Icelandic Coast Guard) protiteroristická a taktická jednotka policie (Víkingasveitin) a pravidelné hlídky i mise spojeneckých letadel. Tedy Island nemá armádu hlavně kvůli malé populaci (necelých 400 tisíc obyvatel), izolované poloze (nemá žádné pozemní sousedy) a díky tomu, že jeho obranu od půlky minulého století zajišťuje NATO. Oproti tomu naše republika, která armádu potřebuje k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti a obraně proti vnějšímu napadení, má 11 milionů obyvatel při rozloze zhruba 80 tisíc kilometrů čtverečních.

V době zvýšeného geopolitického napětí, jako žádný ze sousedních států, se tak Česká republika bez armády neobejde. Sice by se obešla bez bývalých vojáků ve vrcholné politice, ale lidé si je zvolili a tak je v politických funkcích máme. Ovšem drtivá většina mužů starších ročníků za minulého režimu u nás prošla základní vojenskou službou v Československé lidové armádě (ČSLA), kdy pro mnohé z nich vojna představovala noční můru. Což se dosud promítá do jejich averze vůči vojákům z povolání, ze které vychází i jejich nevraživost vůči důstojníkům ve výslužbě, voleným do veřejných funkcí, i když se jejich kariéra nepojila s „lidovou“ armádou, ale po desítky let sloužili v Armádě České republiky.

Ale pokud má senátor Fischer pravdu v tom, že za minulého režimu ideologie komunismu u nás zamořila každého, kdo si nedával pozor, pak má pravdu i v tom, že bychom u bývalých komunistů měli raději zkoumat, zda mají dostatečné protilátky. Jak to při nákazách nacismem praktikovali v sousedním Německu.

DOPORUČENÉ PŮVODNÍ ZDROJE

Československá armáda v čase Sametové revoluce: https://www.kosmas.cz/knihy/269171/ceskoslovenska-armada-v-case-sametove-revoluce/?srsltid=AfmBOooHcft-jGIi0XnI3ycNE1rafWSAp_iMPyt_B9Mi6pq-mIJiM92k

Co přinesla reorganizace armády v roce 1950: https://vhu.cz/vsechno-jinak-co-zmenila-reorganizace-armady-v-roce-1950/

Slovenská Rychlá divize: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/slovenska-rychla-divize-v-bojich-na-rece-mius-1941-1942-503952

V uniformě nepřítele: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/v-uniforme-nepritele-cechoslovaci-sluzba-ve-wehrmachtu-a-navrat-pod-prapory-541016

Wehrmacht, služba německého vojáka: https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/wehrmacht-sluzba-nemeckeho-vojaka-35779280?utm_medium=product&utm_source=zbozi.cz&utm_term=35779280

Hitlerjugend nebyla běžnou mládežnickou organizací: https://www.youtube.com/watch?v=iCuyJomDTLU#utm_content=organic&utm_term=Dokument%20o%20Hitlerjugend&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz