O demokracii, svobodě a jejich nelehkém soužití

Když jsem včera psal o možných důsledcích koronaviru, zabloudil jsem i ke tweetu Ivana Pilipa o tom, jak články tohoto typu podrývají důvěru v liberální demokracii. Dostal jsem poměrně dost kritických ohlasů v tom smyslu, že ve své reakci moc směšuji pojem demokracie a svobody, a že to je chyba.

Jak říkají Němci, Jain (ano i ne). Je patrné, že „svoboda“ a „demokracie“ nejsou totéž. Lze si představit stát řízený králem či oligarchií, který neumožňuje svým obyvatelům žádnou účast na výběru vladařů, ale přitom je stále ještě nechá kecat a kritizovat, jak se jim zachce. Lze si taky představit stát, kde volby probíhají rutinně, ale obyvatelstvo stejně systematicky volí lidi, kteří jim přikazují držet hubu, aspoň v některých záležitostech (pochybuju, že kdy existoval stát, který zakazoval kritizovat úplně všechno). Ne-li ještě hůře. Jak říká jeden čtenář na mém fóru, teoreticky si 51 % obyvatel může odhlasovat, že těch zbylých 49 % prostě vyhladí.

Ano, teoreticky si tohle všechno lze představit. Prakticky se to zas tak moc neděje a ta praxe je z hlediska každodenního „provozu“ docela podstatná. Teoretické modely jsou užitečné při abstraktním uvažování, v kontaktu s chaotickou lidskou společností ale vždycky dostanou pořádné šrámy a ztratí na vypovídací hodnotě. Ačkoliv jsem studoval matematiku, založením jsem spíš praktik, takže tahle moje stránka má tendenci vždycky vylézat na povrch. A ve včerejším článku jsem nemluvil ani tolik o demokracii jako teoretickém učebnicovém konceptu, jako o tom, co reálně známe v našem kulturním okruhu dnes.

Aby bylo patrné, co myslím tím naším kulturním okruhem: nejsem si jist, zda by si například někde v Arábii při první příležitosti neodhlasovali tvrdý chalífát. Na druhou stranu, to by nebyl konec dějin. Například dříve velice nábožensky striktní společnosti v puritánské Nové Anglii se v průběhu plynoucích generací změnily v něco, co by jejich zakladatelé ani nepoznali. Dneska, v době ovlivněné New Age-mysticismem, je v Massachusetts čarodějnice spíš řemeslo než hrdelní zločin. Z hlediska racionálního myšlení to není kdovíjaký pokrok, z hlediska osobní svobody ovšem ano.

Demokracie je unikátní systém v tom, že dává i nejposlednějšímu jedinci do ruky něco, co má váhu – volební právo. I kdyby postrádal peníze, krásu, charisma, vliv, zuby, potenci, výřečnost atd., pořád má ještě nějaký způsob, jak malinko, ale přeci jen ovlivnit kariérní perspektivu svých vládců. A to hned na několika úrovních, protože typický demokratický stát má volby obecní, regionální a celostátní, někdy i jiné (prezidentské, federální, senátní).

Ano, zase si lze představit stát, který je sice demokratický, ale má jenom jednu úroveň řízení a centrálně zvolený parlament diktuje následující čtyři roky i barvu hadru uklízečky v mateřské školce na té nejposlednější periferii. Prakticky to tak nebývá, státy bývají uspořádány složitěji a jednotlivé úrovně řízení jsou málokdy v harmonické shodě. Daleko častěji spolu bojují.

Nejpřesnější by asi bylo říci, že demokracie, jak ji známe, potřebuje k rozumnému fungování ještě aspoň dostatečnou kulturu verbálního disentu. Pokud daný národ nemá příliš silné instinkty k potlačování nesouhlasu a různých vyčnívajících jedinců, tak si podle mého názoru dlouhodobě zachová solidní míru osobních svobod. Ne nutně konstantní míru, i on bude oscilovat mezi zhoršováním a zlepšováním, ale nepůjde to všechno jen jedním směrem, tedy dolů. Právě proto mi ten Ivanem Pilipem vyjádřený názor šel tolik proti srsti. Dvojnásob u člověka, který se snaží pomáhat disidentům na Kubě – jako by měl v tomhle směru nějaké zvláštní klapky na očích, které mu znemožňují vidět zárodky podobných tendencí u nás.

Asi není úplná náhoda, že zrovna politická scéna v silně společensky konformistických zemích jako Německo a Švédsko se po celá léta snaží izolovat opoziční strany (SD, AfD) do jakéhosi vnitřního exilu a pokud možno se jich ani „nedotknout třímetrovou tyčí“. A to skoro za každou cenu, včetně toho, že rozsáhlé skupiny voličů se úplně myšlenkově odcizují a může mezi nimi docházet i k další radikalizaci. To považuji za velmi negativní jev, naštěstí nikoliv univerzální. V pluralističtějších zemích jako je Dánsko nebo Itálie neměly takové pokusy o „sanitární kordon“ nikdy dlouhého trvání.

Jsem rád, že v tomhle spektru je ČR spíš na tom pluralistickém konci a jeden z důvodů, proč píšu tento blog, je snaha přispět k tomu, aby tam i nadále zůstala. Vždycky bude dost lidí, kteří se s poukazem na „vyspělý Západ“ (ze kterého si ovšem berou právě jen to, co se jim hodí) budou snažit o to, nám ty klapačky aspoň trochu přivřít. A povšimněte si, že většinou to jsou lidé, kteří aktuálně nezastávají demokraticky volené funkce, případně je nezastávali nikdy. Nezanedbatelné množství je jich třeba mezi novináři.

Jiná věc, a ta je sama o sobě na dlouhý článek, je to, do jaké míry se dá demokracie zkřížit se svobodami ekonomickými. V téhle věci jako by celé lidstvo mělo v sobě nějaké restriktivní sklony, vyslovených libertariánů je mizivé procento. Proč? Je to vrozené? Nevím. Snad je to dědictví z dob, kdy průměrná pravěká tlupa měla 150 lidí a kdyby jednomu z nich patřilo 90 % dostupné potravy nebo vody, tak ostatním hrozí pomření hladem a žízní. Ale nevím, to je jenom taková spekulace bez hlubšího podkladu.

• MARIAN.KECHLIBAR