Normální se (konečně!) derou za potlesku národa do předních řad

Tak to bychom měli.

A můžeme pokračovat.

Ministerstvo vnitro vzkázalo v tomto týdnu hejtmanu Čunkovi, že si nemůže dělat, co chce. Třeba tajit důležité body programu do poslední minuty. Dobrým signálem jsou dva momenty – že na vnitro přišla dvacítka podnětů, tedy že podobný styl nenechal v klidu hodně lidí (za všechny připomeňme radní města Kroměříž, kteří protestovali proti praktikám „svého“ hejtmana jako jedni z prvních), a pak to, že tentokrát se názor ministerstva setkal se všeobecným palcem nahoru. Okamžiky, kdy se veřejné mínění shodne s dozorujícím ministerstvem vnitra, jsou vzácné, a jsou důkazem, že se „něco opravdu děje.“

“Chvilkaři” v regionech narážejí. Jednak na nezájem lidí, jednak na čím dál více rojící se články o dvojím financování, kdy jeden jejich účet je veřejný, a druhý tajný. Podporu ztrácí mimo jiné právě pro ty dvojí účty – mnozí, kteří by šli ještě včera demonstrovat, nebo alespoň jít se na ně “kouknout”, dnes váhají. Máme podporovat mladé, kteří si z demonstrací udělali živnost, nestudují, nepracují, a s ničím mimo kritiky nepřicházejí? Tedy boom chvilek je patrně pryč, protože si všichni uvědomují, že je třeba začít nejen bořit, ale také tvořit – a zní to čím dál víc.

A jdeme dál – Ester Ledecká. Nenechává si diktovat Svazem lyžařů České republiky, a v listopadu minulého roku neustoupila, ani když svaz vyhrožoval zastavením financování a zablokováním přihlášek na závody. Nedá se, a ještě se u toho usmívá. A na čí straně je český národ? Na straně odvahy, sebevědomí a skvělých výsledků reprezentujících naši zemi. To vše dává Ester do ruky zbraně, které začínají být účinné. Opět tedy někdo, kdo dokáže bouchnout do stolu, a říct – takhle, pánové, prostě ne.

Loni se mohl strhat porevolučně zoufale neúspěšný Hutka, aby pošpinil památku Karla Gotta. Ubožák, který si nepovšiml, že Karel Gott plnil haly a sbíral České slavíky i třicet let po revoluci, dostal od českého národa takovou facku v podobě desetitisíců lidí ve frontách na rozloučení s milovaným Karlem, že být jím, zalezu a už nikdy nevystrkuji nos. Protože na rozdíl od Hutky plného nenávisti má normální český člověk srdce a rozum. Tedy opět vítězství normálnosti.

A povšimli jste si, že u Jaroslava Kuberu bylo pro voliče podstatné to, jaký byl, než za jakou stranu byl? V těch smutných dnech, kdy nás náhle opustil, lidé skloňovali jeho jméno, a skloňovali by ho stejně uznale a s projevovanou lítostí k jeho odchodu, i kdyby byl zvolen do Senátu na Sněhurku a sedm trpaslíků. Tak jim byl, jako jeden z mála politiků, blízký jako člověk. Svým vtipem, skromností, nadhledem, klidem… Jediné, co zůstalo normálním lidem nevysvětleno, je, proč ODS nestavěla na lidech, jako byl on. Ale tato otázka už zůstane nezodpovězena…

A pak mne slova o důležitosti vlivu chytrých a normálních lidí napadala při nedávné autogramiádě Radima Uzla a Daniely Kovářové v Ostravě. Pokud lékař s řadou akademických titulů a nezměřitelného profesního renomé dokáže vtipkovat na téma „ozdobných tukových polštářků“, a prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti hovořit otevřeně o sexu v různých etapách života, a plný sál jim nadšeně tleská, lze si oddychnout – že náš svět je ještě v pořádku.

Je to prostě na nás. Dokážeme-li se za tyto normální lidi se zdravým rozumem a odvahou a vtipem a nadhledem postavit, zatleskat jim, vyjádřit podporu, fandit jim… mohou všichni z kaváren prskat, vztekat se a vymýšlet více či méně trapné důvody, proč by to mělo být jinak – a budou bezmocní.

Takže rada jedním slovem – nemlčme.

• Jana Zwyrtek Hamplová