2.6.2015
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Neplacení daní není zločinem

Sdílejte článek:

DAN ŠŤASTNÝ 02|06|2015

Na rozdíl od ostatních se vám nechystáme poradit,  jak daňová  přiznání  vyplnit,  ani se nechystáme na vás apelovat,  abyste  se daním nevyhýbali.  Naopak.  Zcela v duchu  našich  principů a pověsti  zastánců  soukromého vlastnictví  a vlády právy  bychom  rádi  přispěchali na obranu těch jedinců,  kteří jsou (rovněž  mnohými “liberálními”  politiky  a “ekonomy”)  odsuzováni  jako zločinci  – chystáme se na  tomto  místě  zastat  daňových  neplatičů, rebelů  a odmítačů. Nejprve  si ukážeme  podstatu daní,  abychom  poté  pochopili,  proč jejich neplacení nejenže  není  zločinem, ale že v jistém smyslu prospívá i ostatním. Doufáme  tak, že po přečtení následujícího textu bude všem zřejmé,  že neplatič  daní není  zločincem,  ale hrdinou… 

[ad#hornisiroka]

Co jsou  daně?

Daně  jsou násilím  vynucené  platby  prováděné ve prospěch  lidí, kteří se označují  za stát. Spojení mezi daněmi  a státem  není  nikterak náhodné. Proč? Ačkoliv stát nabýval  v historii  různých podob, všem státům  bylo a je společné  nadřazené, mocenské  postavení  jeho  představitelů (“aparátu”) nad  zbytkem  obyvatelstva.  A byli  a jsou to právě  představitelé státu,  kdo rozhodovali  o výši daní  a jejich platbu  násilím  vynucovali.  Není  potom divu, že lidé odedávna chápali  daně  jako příkoří,  jehož  prostřednictvím se na  jejich  účet vládcové a jimi privilegovaní  obohacují.  Taková  skutečnost nebyla vládcům  dvakrát  příjemná – pokud  je totiž  obyvatelstvo  považovalo za bandity,  hrozilo  nebezpečí,  že se proti  nim  vzbouří.  Mnohý vládce tak na vlastní  kůži poznal,  jak malá jeho moc ve skutečnosti je, přestane-li ho obyvatelstvo  pasivně respektovat jako silnějšího a postaví-li se mu aktivně  na odpor.

Aby vládci nebezpečí  odporu  obyvatelstva  snížili, potřebovali  se nějakým  způsobem  odlišit  od obyčejných  banditů a loupežníků – potřebovali  vypěstovat  v lidech představu, že vybírání  daní není totéž co loupež.  Dnešní  představa průměrného člověka o daních  je důkazem  toho, jak byli představitelé státu v tomto svém záměru  úspěšní.  Jak toho dosáhli?

Museli nejprve  ospravedlnit své nadřazené postavení  nad ostatními – museli najít ospravedlnění pro samotnou svoji existenci,  pro existenci  instituce státu.  Zkoušeli  se zaštiťovat  Bohem, který  je údajně k jejich vládnutí  nad obyčejnými  lidmi předurčil. S radostí  se chopili  myšlenek  Hobbesova  Leviathana a “společenské  smlouvy”. Nakonec  nepohrdli ani novějšími  teoriemi,  které nutnost existence státu   obhajují   skrze  neutrální, “objektivní”   poznatky   některých věd (ekonomie,  sociologie apod.).

Jakmile  existovala  u obyvatel  představa, že stát  musí  existovat (tj. že jim někdo  musí vládnout), stala se obhajoba  zdanění  (tj. jeho očištění  od spojitosti  s obyčejnou  krádeží)  poměrně triviální  záležitostí.  Jak by totiž  mohl  stát  tyto  “nepostradatelné” funkce  vykonávat,  kdyby k tomu neměl patřičné prostředky?  Daně  se  tak  v očích  obyvatel  (a k radosti  vládců) postupně přetvořily z prostředku  k obohacení  vládců  na  prostředek k financování služeb,  které  “obyčejným  lidem” vládci “poskytují”.  Právě takové jsou kořeny  dnes tolik rozšířené představy  státu jako firmy vyrábějící  různé  statky pro obyvatele  (ochrana  majetku,   silnice  apod.)  a daní jakožto platby obyvatel za poskytování těchto  statků.

I kdybychom  připustili onu naprosto naivní představu, že veškerá činnost  státu spočívá  v produkci  nějakých  statků,  je paralela  mezi  firmou  a jejím  zákazníkem na straně  jedné a státem  a jeho obyvatelem  na straně  druhé  zásadně  mylná.  Každý, kdo je schopen   rozeznat  dobrovolnou spolupráci od násilí,  musí  nutně vidět, že zatímco  zákazníci  firem se mohou  rozhodnout, zda si určitý  statek  zakoupí  či nikoliv,  obyvatelé státu žádnému  takovému  rozhodnutí ohledně statků “kupovaných” za daně nečelí! Zatímco  zákazníci  firem  si od nich  statek zakoupí pouze v případě,  že si ho budou cenit  více  než  jiných  statků,   které  by  bylo možno  za dané  prostředky získat,  “daňový poplatník”  se musí svých prostředků vzdát, i když si poskytovaného statku  cení  méně či vůbec.  

Obrazem  pojetí  státu  jako firmy by  byla  v soukromém sektoru  společnost, která by vám za asistence  tlupy siláků vlezla do bytu  s tím, že staví zábavní  park,  na jehož vybudování  musíte  přispět! Snad ještě věrnějším  (a typičtějším) obrazem  státu v soukromém sektoru  je firma,  která  vám tvrdí,  jak  moc  potřebujete ochranu svého majetku,  slibuje  vám, že vás bude  chránit, a přitom  vás upozorňuje, že nikoho  jiného nesmíte  o tuto  službu  požádat,  a vyhrožuje vám,  že  pokud  jí  za  to  nezaplatíte,  sama vám váš majetek  zabaví!  V obou výše uvedených případech by byla taková firma zcela správně  považována  za zločinnou.  Není pak  důvodu  označovat  stejnou   činnost   jinými  jmény  (“bezpečnostní politika”,  “zajišťování  veřejných   statků”   apod.)   jenom proto,  že si skupina  těchto  lidí říká  “stát”. Na  násilném  charakteru daní  nemůže  nic změnit  ani skutečnost (nedávno  publikovaná v médiích),  že značná  část obyvatelstva je  “spokojena”   s  výší  daňového   zatížení. I  když  totiž  pomineme   otázku,  jak  může být někdo “spokojen”  s tím, že ho někdo jiný násilím  k něčemu  nutí,  stále jsou zde lidé, kteří spokojeni  nejsou.  Tento  argunmet tak může maximálně ospravedlňovat zdanění  těch, kterým  se líbí být zdaňován. Pro zbytek  obyvatel  však  daně  zůstávají  násilím!

Daně nejsou obdobou ceny placené za statky na trhu, neboť dobrovolnost spolupráce  není  jen  pouhým  technickým detailem, ale zásadním rozdílem, který staví zdanění  na úroveň  obyčejné  krádeže. Použití  daní  (k obohacení  vládců  či k pomoci jimi privilegovaných), zrovna tak jako způsob  použití  lupu (k obohacení  lupičů  či k  pomoci  jejich  známým),  je  zcela  irelevantní  vzhledem  k legitimitě  způsobu,   jakým byly prostředky v obou případech nabyty. Zloděj, který lup použije  na výstavbu mateřské   školky,  nebo  který  vám  “výměnou” za lup vyasfaltuje  silnici ke garáži, zůstává stále zlodějem!

V důsledku  státní  propagandy (proč  asi politikům tolik záleží na tom, aby všichni chodili  do  státem  ovládaných  škol?!; proč stát podporuje “vědu” a “intelektuály”, kteří  nás  o  nutnosti státu   přesvědčují?!)  se však politikům podařilo zdanění zbavit jakékoliv  souvislosti  s krádeží  (zločinem). A nejen  to! Podařilo  se jim dokonce za zloděje a zločince  označit  oběti  svých  každoročních   (čtvrtletních,  měsíčních) nájezdů – tedy  každého,  kdo se placení  daní  zcela či zčásti vyhýbá. Kolikrát jsme již slyšeli zprávy   o  tom,  jak  “podnikatelé  okrádají stát na daních” (na clech, na zdravotním pojištění  apod.)?!  Pojďme  se podívat,  proč je i tato představa zvrácená. 

danpri

Neplacení daní  není  zločinem

Není-li zdanění  o nic legitimnější  než krádež,  je potom  zřejmé,  že odmítnutí platit  daně  je asi  tak  stejně  nelegitimní jako odmítnout  vydat  majetek   zlodějům   a  že snaha  se  daním  vyhnout   je  stejně  nelegitimní  jako snaha  před  zloději zatajit  majetek, jehož si nevšimli,  a tak jej na vás násilím nevymáhají.

Kdyby  mělo  být  neplacení  daní  zločinem,  musel  by v důsledku  neplacení daní existovat  někdo, jehož legitimní  – tj. majetková  –  práva   byla  poškozena. Ptejme   se tedy, čí práva poškozuje  ten, kdo se placení daní vyhýbá:

  • Ačkoliv to zní absurdně, začněme  politiky – jsou takto poškozována  práva politiků? Existuje  snad  někdo  ve společnosti  (i když si říká politik),  kdo má nárok  – “právo” na to, aby mu ostatní odevzdávali část svého majetku? Nikoliv. Ani politik (ani zloděj) nemá  právo na majetek  druhého člověka, a proto neplacením daní práva politiků  porušována  nejsou.
  • Práva těch, v jejichž prospěch  politici daňové  výnosy  používají?  Ani  ti, stejně  jako politici  (nakonec  se může  jednat  o jedny  a tytéž osoby…), nemají  žádný  nárok  na část našeho majetku. Stejně jako soused nemá nárok  na to, abych mu postavil dům, nemá ani nárok  na to, aby mu ho postavil politik z mého  majetku.  Ani práva  těchto  lidí tak neplacením daní  porušována nejsou  a ani být nemohou.
  • A co třeba  práva  ostatních lidí, kteří  daně  platí?  Jejich  práva  bezpochyby  porušována  jsou,  nikoliv  však  těmi,  co daně  neplatí, ale samotnými politiky,  kteří  na nich daně vymáhají!  Neplacení  daní z naší strany  může  v některých z nich  vyvolávat  závist,  že  se  jiným   podařilo   se  daním   vyhnout, nicméně  považovat  to  za  porušení jejich práv ze strany  neplatičů by bylo stejně absurdní jako tvrdit,  že ten,  kdo se nenechal  bandity  okrást  porušil  práva  těch, které  bandité  přemohli  či kteří  se jim podvolili.

Kde se potom  bere  představa o zločinnosti neplatičů daní? Kde se bere představa o povinnosti daně  platit?  Mnoho  lidí stále mate  skutečnost, že část  prostředků, které se na daních  vyberou,  je použita  k projektům,  z nichž  těží i lidé, kteří  daně  neplatí. Využívání  těchto  projektů  a neplacení daní je potom  přirovnáváno k příslovečné  jízdě vlakem načerno – tj. podvodu či krádeži. Ze skutečnosti,  že  někdo  chodí  po  chodníku nebo  že se neodstěhuje ve chvíli, kdy jsou z daní pořízeny  nové stíhačky, však ještě neplyne,  že si daný člověk služeb chodníku či stíhaček cení více, než kolik je po něm na jejich zaplacení  vymáháno. Mnohdy  z toho dokonce  ani  neplyne,  že  si  takových  projektů vůbec cení. Tolikrát  omílané  “veřejné statky” tak vůbec statky (tj. něčím, co uspokojuje nějaké  lidské  potřeby)  být  pro mnohé  lidi nemusí.  Může  se dokonce  jednat  o jejich opak, tj. o něco, co lidi poškozuje  a co lidé nechtějí.    Přesto  jsou  na  ně všichni  nuceni  přispívat.

Navíc, pokud  by bylo pravdou,  že “služby” státu  jsou prospěšné všem obyvatelům bez výjimky a že daně jsou platbou  za tyto služby, potom by měli všichni obyvatelé přispívat na  “služby”  poskytované státem stejným  dílem, podobně  jako tomu je v případě ostatních statků  a služeb,  za něž lidé platí stejně bez ohledu na jejich majetek, příjem,  zaměstnání, stáří  apod.  Výše uvedený  argument by  tak  ospravedlňoval nanejvýš “daň z hlavy” – tj. daň ve stejné  výši pro všechny  obyvatele.

Kde se ale bere  ospravedlnění pro  existující   daně?   Vezměme   si  například  daň z  příjmu.   V jakém  smyslu  může  vznikat člověku povinnost odevzdat  část svého majetku “společnosti”  z toho důvodu,  že dosáhl příjmu?  Vždyť skutečnost, že příjmu  dosáhl,  je důkazem,  že někomu  jinému  prospěl.  Jak to,  že ten,  kdo  je produktivní, a dosahuje  tudíž  příjmu,   musí  platit,  neboť by jinak  údajně  něco  společnosti  “dlužil”, zatímco někdo jiný, kdo nic nedělá, nikomu neprospívá, a příjmu  tedy nedosahuje, platit nemusí?  A co dluží společnosti  ti, co vytváří  vysokou  přidanou hodnotu (a odvádí vysokou  DPH),  co  konzumují  alkohol  (a platí  spotřební daň),  co měli  či mají  produktivní  předky  či přátele  (a platí  tak daň dědickou či darovací), co mají nemovitost či ji  převedli  na  někoho  jiného  (a  platí  tak daň  z nemovitosti či jejího  převodu),  nebo ti, kteří používají  automobil  k podnikání (a platí tak daň silniční)?  Zvláště srovnáme-li je s těmi,  kteří  žádné  hodnoty  nevytvářejí (a  žádnou   DPH  tak  neodvádějí),   kteří  se cpou  bůčkem  (a žádnou  spotřební daň  neplatí),  či s těmi, kteří  se v autech  prohánějí jen  tak pro  osobní  radost  (a žádnou  silniční  daň neplatí,  narozdíl  od podnikatelů, kteří  jezdí autem  v rámci  poskytování služeb ostatním)?

Ten,  kdo  neplatí  daně  (z  příjmu   nebo z čehokoliv jiného),  není zločincem,  ale potenciální obětí,  které  se  podařilo   zločinci uniknout.  Novinové   titulky   o  “okrádání státu  na  daních”  jsou  jenom  snahou  skutečný  morální  status  státu  na straně  jedné a daňového poplatníka na straně  druhé převrátit naruby. (Kdo a proč jen může takové články psát?) 

[ad#hornisiroka]

Neplacení daní  je hrdinstvím

Ze skutečnosti, že neplacení daní  není zločinem,  ještě  neplyne,  že se jedná  o čin hodný  obdivu.  Aby  bylo  zřejmé,  proč  by tento  počin  bylo možné  za hrdinství považovat, musíme nejprve  rozumět  tomu, co se stane  ve chvíli, kdy daně zaplatíme.

Zaplacením  daní  vzniká  ve státním sektoru,  který  je na daňových  příjmech  závislý,  prostor   pro  činnost,  který  je  s radostí byrokraty  a  politiky   beze  zbytku   využit. Čím více daní  lidé státu  odvedou,  tím více prostoru pro činnost  státu  pomáhají  udržet či vytvořit.  V této  souvislosti  je nutné mít na  paměti  něco,  co je na  stránkách tohoto webu téměř zbytečné připomínat: jakákoliv aktivita státu – lidí, kteří se za tuto instituci  schovávají  – probíhá  na úkor aktivit jednotlivců  a společnosti;  kdykoliv  získává stát nějakou  pravomoc,  musí této pravomoci zbavit jednotlivce.  Jde-li nám o jednotlivce a jeho  svobodu,  potom  je pro  nás  větší prostor  pro aktivity  státu  špatnou zprávou. Proč? Aktivity státu,  realizované  za daňové příjmy, obyvatelům  (daňovým  poplatníkům)   škodí   jednak   tím,   že   představují enormní plýtvání  prostředky (staví-li  stát dálnici,  můžeme  si být  vcelku  jisti,  že její budování  bude  dražší,  než kdyby ji stavěla soukromá  společnost  jakožto svůj majetek). Navíc  však existují  aktivity  státu,  které  by byly škodlivé, i kdyby daňové poplatníky nestály  vůbec nic. Právě sem spadá regulatorní  činnost  státu,  představující vedle zdanění další poškozování majetkových práv jednotlivců.  

Mnohé  státní  instituce nás tak nejen  stojí  peníze,  ale  škodí  navíc  přímo tím, že nám  brání  obchodovat  s kým chceme, jíst co chceme, vyrábět co chceme, bydlet kde chceme  apod. Pochopíme-li,  že veškeré aktivity  státu  (včetně  samotného zdaňování)  jsou podmíněny úspěšným zdaněním  lidí, bude  ihned  zřejmé,  že čím méně daní  stát  od obyvatel  vyvlastní,  tím  méně svých aktivit  si bude  moci dovolit financovat a provádět.  A proto  ten,  kdo nezaplatí daně,   jež  by  normálně  zaplatil,   přispívá k omezení moci státu, což ho v našich očích musí činit  hrdinou.

Lidé by neměli propadat iluzím, opět pečlivě šířeným  státní  propagandou, že díky neplatičům daní existuje ve státním sektoru  pověstný  nedostatek peněz,  který by se jinak podařilo vyřešit, “jen kdyby všichni  zaplatili  tak, jak mají”. Kdyby lidé zaplatili  více  na  daních,  jedinou  změnou by  bylo,  že by  vznikly  nové  “společenské problémy”  a nové  úřady,  jejichž  prostřednictvím  by se politici  a byrokraté jali společnost  “zdokonalovat”. 

Je zcela  naivní  si myslet,  že by státní  byrokracie  kdy mohla prohlásit daňové  výnosy  za postačující  ke všem funkcím,  které by tato byrokracie  ráda “pro společnost”  vykonávala  a o jejichž výkonu nakonec sami politici rozhodují. Vždyť nedostatek finančních prostředků je téměř  definičním znakem  státního sektoru – podívejme  se  na  školství,  zdravotnictví, státem  podporovanou kulturu, ochranu životního  prostředí, státem  placený  výzkum. Nelze proto  ani zcela vážně tvrdit,  že díky neplatičům daní  jsou nuceni  “poctiví”  daňoví poplatníci platit  více. Opět,  kdyby se najednou nikdo platbě daní nevyhýbal  a vybralo by se tak více, spíše než k poklesu daňového  zatížení  by během  pár  let došlo k opačnému jevu:  politici  a  byrokraté by vykonávali  více svých destruktivních funkcí, které doposud  nevykonávali nikoliv proto,  že  by  nechtěli,   nýbrž  proto,  že  na  to prostě  neměli  finanční zdroje.

Označením neplatiče  daní za hrdinu nemáme  v úmyslu  naznačovat, že  se  daním nevyhýbá  ze sobeckých  důvodů,  že se daním  vyhýbá,  aby omezením  moci státu  pomohl ostatním. Jistěže to dělá pro sebe, nicméně i zde sledování svého vlastního  zájmu vede k pozitivním důsledkům i pro ostatní (s výjimkou politiků a byrokratů). Cílem pašeráků,  či  manažerů  firem   se  sídlem v daňových  rájích  je rovněž  jejich  vlastní prospěch, a přesto  svojí činností  prospívají ostatním – lidé kupují  levnější  zboží a užívají si statků  od firmy,  která  by nebýt  daňového ráje třeba nemusela existovat.

[ad#velkadolni]

Rovněž  nemáme  v úmyslu  tvrdit,  že ti, kdo daně platí ve výši, v jaké je od nich stát požaduje,  jsou nutně nějakými  zločinci. Samozřejmě, že jsou především oběťmi, kterým  nelze vyčítat,  že se násilí  ze strany státu   podvolili.  Hrozba   represí   ze  strany státu  není nikterak planá a mnozí z nás tak dají nakonec  přednost platbě  daní  před  rizikem  znárodnění svého  majetku  či uvěznění.  O to více však ve srovnání s nimi vynikne  čin neplatiče  daní,  který  uvedená  rizika podstupuje! 

Neplatič daní tak zkrátka nejenže není zločincem,  neboť svým jednáním nepoškozuje majetek  nikoho  jiného,  ale je v jistém smyslu  jeho  opakem  – je  hrdinou,  který omezováním  daňových  výnosů státu  způsobuje, že stát nemá  takovou  moc, jak by rád měl. Mějme toto na paměti,  kdykoliv budeme sami  přiznávat příjmy,  vyžadovat  stvrzenky  a  platit  daně.  Každá  koruna, která zůstane  v soukromém sektoru  mezi  lidmi, kteří   skutečně   vytváří   bohatství   tím,   že spolu  kooperují,  představuje zároveň  o korunu  méně pro ty (převlečené  za stát),  kteří  naše  bohatství  omezují  a  ničí.  Jakkoliv vás tímto  nevyzýváme  k neplacení daní (to je přeci rovněž  “zločin”…),  můžete  alespoň zvážit, zda se rovněž  nestát  hrdinou…!

ZDROJ: mises.cz

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (28 votes, average: 4,43 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky