Některé spory se přeci nedají vyhrát

Dívám-li se na politické dění, vidím věci logické, trochu méně logické, pak také nějaké „nelogické, ale aspoň citově pochopitelné“, a nakonec takové, které nedokážu rozluštit. Ta poslední kategorie mě dráždí nejvíc, protože mi nedává smysl. A přesně do ní spadá žaloba, kterou podalo 41 běženců z lodi Diciotti prostřednictvím římské advokátní kanceláře na italský stát. (Originál v italštině.)

Tím nemyslím, že by nemohli vyhrát ten spor samotný. Žádné dvě soudní kauzy nejsou úplně stejné, ale podobný případ už by byl. V roce 2017 odsoudil Evropský soud pro lidská práva Španělsko za to, že deportovalo dva africké migranty, kteří přelezli plot do Ceuty, zpátky do Maroka, a nařídil zaplatit každému 5000 eur odškodnění. (Španělský stát se proti rozsudku odvolal.)

Tím myslím, že i jejich případné soudní vítězství by narazilo na politickou realitu.

Dnešní Itálie má mnoho problémů a migrace z Afriky je jenom jedním z nich. Lega se dostala do vlády v podstatě jen kvůli této migraci. Tím, že vláda zavřela italské přístavy pro lodě přivážející běžence, se ovšem urgentnost problému o něco snížila a příslušný kotlík veřejné nespokojenosti se přeci jen začal uklidňovat. Podání téhle žaloby jej zase přivede k varu, protože působí jako cílená provokace.

(Nutno říci, že o logistiku žaloby se starají právníci zavřeného migrantského centra „Baobab“, což jsou nejspíše Italové, nikoliv běženci sami. Ve volné souvislosti: pamatujete si ještě na to, jak ombudsmanka Šabatová před pár lety usilovala o to, získat pravomoc podávat jménem jiných lidí antidiskriminační žaloby? Po značném úsilí to neprošlo.)

Zrovna Matteovi Salvinimu přiznávají i jeho protivníci, že umí pracovat s veřejným míněním velmi efektivně. Tuhle příležitost si rozhodně nenechá ujít – zvlášť vzhledem k tomu, že se blíží volby do Evropského parlamentu, v nichž má jeho partaj šanci na rekordní výsledek. (Aktuální projekce odhadují, že by Lega měla získat 27 křesel, tedy skoro dotáhnout největší stranu vůbec, německou CDU.)

Jednou z nerozřešených velkých otázek dnešní doby je ta, zda smí evropský stát skutečně kontrolovat své hranice, k čemuž patří pravomoc odmítnout nějakým cizincům vstup dle svého uvážení; nebo zda je krunýř mezinárodních smluv o azylu a jejich reálného výkladu u příslušných soudů už tak těsný, že takové jednání zakazuje. Žaloba migrantů z lodi Diciotti směřuje k tomu druhému. Přiznaná finanční kompenzace by byla zároveň konstatováním, že jim italské úřady bránily ve vylodění neprávem.

Takové uspořádání by bylo neslučitelné s realitou a Itálie na něj nemůže přistoupit; a další evropské státy ji k tomu diplomaticky tlačit nebudou, protože vize opětovného otevření libyjské cesty je i pro Německo dnes těžko stravitelná.

Nová předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer na nedávném workshopu své strany opustila linii své předchůdkyně, když řekla, že jednostranné uzavření německých hranic v případě další migrační krize je „Ultima Ratio“, čili „poslední prostředek“, možné a myslitelné („durchaus denkbar“). Proti oficiálnímu názoru berlínské vlády z roku 2015, který takový postup zásadně odmítal, je to citelná změna (a ne všichni v CDU jsou s ní smířeni – kancléřka se údajně v zákulisí do poslední chvíle snažilatomuto vývoji zabránit). Pokud ovšem AKK, která bude nejspíš v roce 2021 kandidovat na kancléřské křeslo, prohlašuje zavření německých hranic za možné, těžko by mohla kritizovat za tentýž úkon Italy.

No, a to je důvod, proč si myslím, že ani v případě vyhraného sporu ti žalující přiznané peníze nikdy neuvidí. Kdyby šlo jen o ta eura, asi by v případě prohry italský stát nakonec plnil. Ale jelikož jde zároveň o otázku legitimity politiky zavřených přístavů, nemohou si dovolit couvnout.