![](https://pravyprostor.net/wp-content/plugins/lazy-load/images/1x1.trans.gif)
Náš 17. listopad 2021
MARIE LOUCKÁ
Svoboda a demokracie hyne každým dnem, každým zasedáním vlády České republiky a vyhlašováním nových restriktivních nařízení. Vládou řízená covid hysterie, která na nás dopadá už bezmála dva roky a která začíná přerůstat do formy hybridní války, války psychologické, možná i biologické a navíc s celosvětovým rozměrem. Války, kterou vedou vlády, proti vlastním občanům, ve které se zatím snažíme neztratit zdravý rozum. Proto jsme se rozhodli svolat několik podobně smýšlejících lidí, navzájem se podpořit a posílit pro nadcházející těžké chvíle.
Využili jsme dnešního dne, tak symbolického pro náš národ a v našem maloměstě jsme se sešli v 15 hodin u kašny. Čekali jsme, že nás bude jen pár, ale nakonec jsme se dopočítali dvacetipěti. V tu chvíli jsme vzpomněli na dobu před třicetidvěma lety, kdy nám bylo krásných třicet let a na první demonstraci. V úterý 21. listopadu 1989 nás bylo v okresním městě něco mezi padesáti až stem. Kolem byl na chodnících možná stejný počet příslušníků Stb a Veřejné bezpečnosti.
Asi jsme tehdy svobodu získali lehce a netušili jsme, že je nutno ji neustále hlídat a pečovat o ni. Vytanula nám na mysli slova Karla Kryla, že vláda tu není od toho, aby se jí věřilo (věřit můžeme třeba v Boha, přírodu, lásku…), vláda se má hlídat a kontrolovat. My jsme si nehlídali ani svobodu, ani vládu.
Mluvili jsme o palčivých problémech dneška. Testování, očkování, segregace, pošlapávání základních lidských práv, potažmo i ústavy České republiky. Také o té strašlivé historické podobnosti dneška s děním ve třicátých letech minulého století v nacistickém Německu.
Všichni přítomní v krátké diskuzi souzněli, než se mezi nás vmísil neznámý starší muž se ženou, který nás začal slovně napadat, coby potencionální vrahy všech očkovaných nebožáků. Litoval toho, že nemá u sebe zbraň, protože jediná cesta, jak se zbavit viru je očkování a neočkované všechny vystřílet samopalem, což by bylo, jak řekl, konečné řešení jednou provždy.
Setkání s realitou.
Doufáme, že takto militantní jedinec, který podlehl lživé kampani našich mocných zůstane osamocen. Na jeho výpady jsme přestali reagovat, chtěl vyvolat jen konflikt.
Bohužel, to naše vláda a média vyvolávají nepřátelství. Moc nad námi budou mít jen pokud je budeme zaslepeně poslouchat.
Myslíme, že nejsme v našich pocitech osamoceni, mnozí to zažíváte na vlastní kůži. Doba odhaluje skutečné charaktery i blízkých lidí. Naopak jiní vás mile překvapí.
Náhodná konfrontace proběhla i dnes. Jeden z našich přátel, emigrant, který se vrátil v devadesátých letech z ciziny a tvrdil, že byl odhodlán podepsat Chartu 77 a že si svobody váží víc, než čehokoli jiného nás pouze z povzdáli pozoroval. Potupně se schovával za popelnici, aby ho náhodou někdo nezahlédl a potom utekl, jako malý kluk. Proč? Měl strach být viděn s námi?
Dalšího kamaráda jsme zahlédli, objíždět na kole náměstíčko a následně se po anglicku vypařil.
Známí, kteří s námi vypili nejednu láhev dobrého vína se najednou bojí k nám veřejně jen přiblížit a pozdravit nás? Jen proto, že momentálně nesouzníme s davem a nemáme ty „správné“ názory?
Ale my jsme takoví byli vždy.