Myší ráj a úpadek společnosti

John B. Calhoun svou vědeckou studii začal v roce 1947 a pokračoval v ní až do své smrti v roce 1995. K výzkumu ho podnítilo pozorování potkanů ​​v přírodních podmínkách. Zjistil, že populace zvířat jen výjimečně překročí 200 jedinců na 10 arů. Přičemž by byla schopna vyprodukovat za stejné období dalších 50.000 mláďat. Potkani žili ve dvanácti skupinách, kde každá měla přibližně 12 jedinců a tento populační stav dlouhodobě udržovali.

Pozorování přenesl do laboratorních podmínek. Vytvořil ráj pro myši. Připravil prostor, kvalitní potravu, čistou vodu, stálou veterinární péči, odstranil všechny stresory. Jejich výběh kapacitně naplňoval potřeby pro 3000 myší. Do tohoto prostoru vložil čtyři páry zdravých a aktivních myší. Výběh měl tvar bunkru, rozděleného na několik sektorů, přičemž všechna zvířata (i při plné kapacitě) měli přístup k jídlu a pití, měli prostor a možnosti pro budování si svých hnízd. Calhoun pozoroval jejich chování v závislosti na počtu “obyvatelstva” na tomto omezeném území.Experiment několikanásobně opakoval a zjistil, že všechny pokusy vedly k identickým výsledkům. Vznik a zánik myšího ráje měl čtyři fáze.

Od ráje k peklu

První fázi nazval fází píle . V této fázi svého soužití myši prověřovaly nové prostředí, uspôsobili si ho a rozdělili si teritorium. Pak si našli vhodný prostor pro hnízdění.

Druhá fáze vývoje byla populační exploze. Zvířata díky neustálému přísunu obživy a skvělým podmínkám, naplno využily tento potenciál a začali se exponenciálně množit. Každých 60 dní se počet myší zdvojnásobil. Myší komunity však neobývali prostor rovnoměrně a některé sektory byly zjevně přeplněné, ale přesto se nadále rychle rozrůstaly.

Nastala třetí fáze – fáze rovnováhy. Navzdory možné kapacitě 3000 myší, se přírůstek zastavil již na čísle 2200 jedinců. Rovnováha se však týkala pouze počtu obyvatel. To, co se dělo v jednotlivých “Société” zvířat byl začátek konce Společenství.

Calhoun to nazval ” behavioral sink “ – chování zkázy. Mnoho samic nebylo schopno úspěšného ukončení těhotenství. Pokud se i mláďata narodila, samice nebyly schopny se o mláďata postarat. Mezi těmito dezorientovanými skupinami byla až 96-procentní úmrtnost mláďat.

Mezi samci se zas projevovaly četné poruchy chování – frenetická hyperaktivita, sexuální deviace vedoucí ke kanibalismu, agresivita, patologická plachost … Někteří jedinci se pohybovali po výběhu jen tehdy, když ostatní zvířata spala. Pouze v té době se chodili nakrmit a napojit.

Nová generace myší se snažila včlenit do společnosti, ale byla drasticky vyhoštěna. Sociální role ve skupině už totiž byly rozděleny. Dobře živené myši se dožívali vysokého věku a tyto funkce mladým neuvolňovaly. Nadpočetnost mladých samců, kteří ve společenství nenacházeli uplatnění, vedla k jejich agresivním atakům i mezi sebou. Někteří jednotlivci se stali cíleně vytyčenými oběťmi a opakovaně byli terčem násilí. Starší samci ale také už nedokázali obhájit své území a ochránit samice. Samice se stávaly čím dál tím víc agresivními. Jejich schopnost rozmnožovat se byla vážně narušena.

Dalším ze sledovaných aberací bylo podivné chování skupiny myší, kterou Calhoun nazval “the beautiful ones” – krasavci. Tito žili absolutně odloučeni od společenství. Nepodíleli se na bojích ani neprojevovali zájem o páření. Věnovali se výlučně krmení a napájení a byly posedlé krásou svého kožíšku. Od ostatní populace se odlišovali dokonalým vzhledem. Na jejich těle nebyly žádné jizvy po soubojích, byly bezchybně vyčesané, krásné a zdravé. Avšak na rozdíl od ostatní populace byli velmi hloupí. Neuměli reagovat na vnější podněty, změny situace, nebyli schopni žádné interakce s okolím.

Poslední čtvrtou fází této společnosti byla fáze smrti. Po dosažení počtu 2200 myší a to i navzdory nevyčerpané celkové kapacitě výběhu, začala populace prudce klesat. Agresivita eskalovala do takových rozměrů, že téměř nebylo možné nalézt myš bez pokousaného ocasu. Posledních 1000 jedinců bylo tak sociálně deformovaných, že se vůbec nerozmnožovali. Zvířata žila vedle sebe, aniž by si uvědomovala přítomnost ostatních jedinců. Tato deformace v nich byla tak pevně zakotvena, že i po přemístění do jiných podmínek nebyla schopna normálního života. Nakonec zůstalo jen pár krasavců zaměřených výlučně na své potřeby. Užívali si komfort obrovského prostoru. Množit se neměli zájem. Poslední myš zahynula 600 dnů po zahájení experimentu.

Co se může člověk naučit od sociálních zvířat

Experiment prokázal, že navzdory dostatečnému prostoru a zdrojům, v případě, že jsou všechny sociální role ve společnosti obsazeny, je pro jednotlivce zápas o ně až tak namáhavý, že má za následek celkové zhroucení sociálního chování a zánik populace. Calhoun viděl osud populace myší jako metaforu pro osud člověka. Tuto sociální poruchu charakterizoval jako “druhou smrt”.

Chování zkázy přinesla do Společenství myší limitace prostoru a sociálních rolí. Kolonie myší měly rozdělené úkoly a tím, že mladé vyhostili z jejich společnosti, tito se neměli od koho naučit sociálnímu chování. Byli pro komunitu nepotřební. Jejich frustrace vedla k sociálně nevhodnému chování. Nemohli tedy předat žádné vzorce sociálního chování ani svým mladým. Takto bylo do společnosti napevno zakódované patologické chování, které vedlo ke zkáze celé populace. Kondenzování lidstva na malém prostranství už dnes vykazuje podobnost s populací myší v experimentu. A příklady najdeme i v minulosti.

Velikonoční ostrovy – uvězněni v ráji

Velikonoční ostrovy byly osídleny přibližně v roce 900. V té době byly ostrovy vzkvétajícím rájem. Pokrývaly ho lesy plné zvěřiny, ptactva a ovoce, v moři plavaly hejna chutných ryb a úrodná půda dávala skvělou úrodu. Když v roce 1720 ostrovy objevili Evropané, zjistili že tato pustina je velmi řídce obydlená a domorodci žijí v žalostných podmínkách.

Někde na časové ose vývoje této společnosti přišlo stejně jako u myší k tomu, že sociální role, které měly směřovat k udržení a prosperitě populace byly zapomenuty nebo vykořeněny. Domorodci začali plýtvat zdroji. Jejich zdrojem obživy byly lesy. Jenže oni z nejvzácnější ostrovní suroviny – dřeva, stavěli hranice na kremaci mrtvých, budovali si z něj příbytky. Zdroje se ztenčovaly, což vedlo k nárůstu agrese mezi jednotlivými kmeny. Avšak vyčerpávání zdrojů dále pokračovalo.

Pokud by nastoupilo sebezáchovné chování společenství, spojení se za dobrou věc, situace ještě nebyla nevyhnutelná. Oni však utíkali k modlám a odpovědnost za své společenství nepochopili. Zhroucení sociálního systému mělo za následek vykácení i posledního stromu na ostrově. Nelítostný boj o každou špetku, agresivita a kanibalismus rozvrátil společnost natolik, že z ráje se stalo peklo, ze kterého nebylo úniku. Nebylo z čeho totiž ani postavit loď. Vždyť přece poslední strom v zápalu boje pokáceli.

[ad#hornisiroka]

Sociálně patologické jevy současnosti

Uvědomíme-li si paralelu, zjistíme, že my stejně jako pokusné myši jsme uvězněni na omezeném prostoru. Tento prostor nám poskytuje dostatek zdrojů. Vědecko-technická revoluce dovolila početné populaci se k těmto zdrojům dostat. V roce 1800 žila na naší planetě 1 miliarda lidí. V roce 2011 nás bylo už 7 miliard.Nacházíme se tedy v období populační exploze. Tato byla u myší ukončena těsně před dosažením absolutní kapacity prostoru.

Optimální hustota zalidnění Země byla vyčíslena na 9 miliard lidí. Člověk s tímto číslem by se měl narodit ještě před rokem 2050. Dobře však víme, že v prostorách hustého zalidnění a bohatství zdrojů se společnost již posunula do další fáze. Do fáze rovnováhy. Index porodnosti byl v sedmdesátých letech 2,1. To značí, že z jednoho páru se narodily průměrně dvě děti. Dnes je index porodnosti 1,2. Růst se zastavil. Stejně jsou pozorovatelné i podobnosti sociálního chování v těchto zalidněných populacích.

[ad#velkadolni]

Japonsko a moderní velkoměsta

Příkladem omezeného prostoru při relativně neomezených zdrojích je Japonsko. Podle údajů o světovém obyvatelstvu, které zveřejnil Populační referenční úřad USA, zaznamenává Japonsko největší pokles v počtu obyvatel ze všech zemí světa. V roce 2012 bylo Japonců přibližně 130 milionů. Při přetrvávajících trendech a porodnosti se odhaduje, že do roku 2050 klesne populace pod číslo 95 milionů.

Porodnost v Japonsku, která dosahuje 1,1 dítěte na ženu, nikdy nebyla nižší. A snižuje se každým rokem. Japonsko má už nyní nejstarší obyvatelstvo na světě. Zdá se, že neexistuje způsob, jak se vyhnout hrozící democidě. Sociálně patologické jevy zmiňované v experimentech Calhouna jsou tu nejen zjevné, ale jsou i celospolečenským problémem. Odhadem až milion mladých mužů je natolik sociálně plachých a neschopných sociální interakce, že vycházejí ven výhradně v noci, když všichni ostatní spí. Jdou si do města obstarat jídlo.Říkají jim Hikikomori.

Jsou to sociální autisté. Celá generace mladých lidí se narodila do prostoru, kde byly všechny sociální role již definovány. Vytvořit si svůj prostor je pro ně příliš stresující a zátěžové. Žijí tedy zavření ve svých domácnostech bez kontaktu s ostatním světem. Vláda je z tohoto jevu zaskočená a marně hledá jeho příčiny a řešení. Přičemž vysvětlením by mohlo být   chování zkázy – behavioral sink.

Stejně je přítomen problém nezájmu početné skupiny mužů o opačné pohlaví. Ve vztahu, v sexualitě, případně v partnerském soužití nevidí žádný požitek a úmyslně se mu vyhýbají. Nejen v Japonsku, ale také v mnoha jiných přelidněných a bohatých územích vládne výskyt těchto jevů.

Například i the beautiful ones – krasavci a krasavice, kteří povýšili své tělo, dobré jídlo, krásu a mládí na metu svého života. Všechny sociální role v jejich společenství již byly obsazeny a aby získali pocit užitečnosti a uznání, museli by vynaložit na to nesmírnou námahu. Proto si čistí své kožíšky, zabývají se dobrou stravou a pitím a tím, aby vypadali půvabně. Nevědí jak a proč by se měli zapojovat do zhodnocování společnosti. Stejně jako poslední tisícovka myší – poslední generace, neumí nic aktivně udělat pro svůj život, neumí být pro sebe ani pro společnost užiteční. Nejdůležitější bylo, starat se o sebe.

[ad#velkadolni]

Naše zdroje a možnosti

Přelidnění na malém území tedy způsobuje identické projevy jako u sociálních zvířat, tak i u lidí. Naše křivka zániku již v této chvíli lze směřuje dolů. Lidé jsou však, na rozdíl od myší, myslícími tvory a bolestivě pociťují tuto sociální odtrženost, proto začali vytvářet paralelní struktury. Začali si budovat společnosti virtuální. K tomu jim za poslední léta výrazně pomohl rozmach informačních technologií. Lidé se setkávají a komunikují na sociálních sítích, pomocí blogů, videí … Svou identitu a místo si mají možnost vydobýt ještě v tomto prostoru.

Stále je to však pouze paralelní svět, protože v tom reálném se chovají ke svému omezenému prostoru jako domorodci na Velikonočních ostrovech. K příznakům stresu se přidává odcizení, nepřátelství, asexualita nebo sexuální úchylky, neschopnost rodičovství, agrese vůči dětem a násilí pro násilí. Faktor omezenosti našich zdrojů přitom nevnímáme nebo si ho nepřipouštíme.

Přehuštěná populace má podle výzkumů ve svém programu tak či onak zakódováno vyhynutí. A co by mohlo k všeobecné agresivitě přispět více, než nedostatek zdrojů? Představte si například ten den, kdy lidstvo vyčerpá poslední kapku ropy. To by mohlo nastat cca za 40 let. O poslední zásoby se strhne nelítostný boj. Přitom vědci již od osmdesátých let upozorňují na fakt, že zavádění alternativních a obnovitelných zdrojů by mělo být pro lidstvo úkolem číslo jedna, pokud si chce zachovat komfort svého dosavadního života.

My však nepochybně vyčerpáme i tu poslední kapku ropy stejně, jak si domorodci na ostrovech vyplenili sebe svůj poslední strom. I toto je projevem nestarostlivosti o naše děti. Neboť to budou ony, co tu zůstanou. Nepřemýšlíme ani nad svou budoucností, natož nad budoucností dalších generací.

Komfort bytí se stal našim mentálním vězením. Je příliš těžké z něj vystoupit, neboť jednotlivci i světoví politici touží po kontinuálním růstu. A ten zde bude pouze tak dlouho, dokud nás nezastaví nedostatek zdrojů nebo celkové zhroucení sociálního systému. Ten bude složen z jedinců, kteří díky blahobytu nebudou umět ani chtít nic pro záchranu lidstva udělat. Důležité pro ně bude přežití jich samých.

Naděje

Calhoun opakovaně dokázal, že celé populace myší, které neohrožovalo nic, o nic nebojovaly a o nic se nemusely snažit, zdegenerovaly natolik, že to vedlo k jejich vyhynutí. Bez boje o přežití, bez vzájemné pomoci v nouzi a bez utrpení byl život povrchní a zbytečný. Tento boj totiž spojoval celé společenství.

S živočišnou říší mále společné mnohé. Říkáme si ale – páni tvorstva, proto bychom měli být schopni se svým osudem aktivně zacházet.

Když, Calhoun zjistil, kdy to se společností dopadne špatně, začal pátrat po tom, co udělat, aby to dopadlo dobře. A zjistil. Přinutil myši k zájmu o jiné. Přiměl je k interakcím a vzájemné pomoci. Pokud se chtěla myš napít, potřebovala k tomu jinou, aby jí na malou chvíli stlačila drobnou páčku. Pokud ta na páčce stála, voda tekla a myška se mohla napít. Pak se mohly vystřídat. Nucenou spoluprací jim zpestřil život natolik, že myši neunikaly ze společnosti, více si všímali jedna druhé, pěstovaly si sociální chování, každá z nich měla důležitou roli. Armagedon se nekonal.

Populace si udržovala svůj počet a do chodu společnosti byli zapojeni všichni. Vědci to nazvali – “revoluce soucitu”.

PS: Naděje pro lidstvo tedy spočívá v tom, že přestaneme živit parazity, kteří společenské hodnoty jen vysávají a budeme po nich vyžadovat produktivní práci. To je ta sociální interakce, která je třeba. Takto se to jeví nám v redakci. (pozn. red.)

ZDROJ: Natália Blahová