Může mít živnostník v Česku Mercedes?

[ad#clanek-respo]

Když mi bylo čtyřicet, lapila mne do svých tenat krize středního věku. A to Vás popadne ta neodolatelná touha bilancovat svůj dosavadní život. Většinou to bilancování dopadne blbě. Dětství bylo fajn, puberta ušla, pak jste dlouho od rána do večera makal (nestěžujte si jste přece živnostník) a najednou je Vám přes čtyřicet, pochopil jste, že půlka života je v háji a bohužel ta lepší. Ale mohl jste taky dopadnout hůř. Táta vždycky říká:“Nelíbí se Ti, můžeš jít házet lopatou.” A má pravdu táta jeden.

Jak teda ale ten svůj život nakopnout, pokud nejste teda zrovna adrenalínový kaskadér a nechcete novou babu, další malé dítě a ve čtyřiceti si brát další hypotéku a žít to celý znovu?

Zhodnotil jsem tedy možnosti a rozhodl se, že si koupím aspoň lepší auto. Že se za těch čtyřicet let trochu odměním. Jenomže vyvstala pragmatická otázka: Může mít v české republice živnostník káru, co má na kapotě letecké vrtulky, jaguára ve skoku, hvězdu, nebo kroužky? Odpustí mu zákazník, že přijede na montáž třeba v “Bavoráku”?

Konzultoval jsem tedy chlapsky se svým zkušeným tátou. Nedalo mu to moc rozjímání, aby to vyhodnotil, jako velmi negativní reklamu.

“Živnostník má mít Octávku!” prohlásil rezolutně.

„Ale já jsem trochu větší živnostník!“ Bránil jsem se chabě.

„Máš fabriku? Vyrábíš něco? Zaměstnáváš aspoň třicet lidí? Ne, tak vidíš! Jsi příštipkář a ne podnikatel.“ Usadil mne táta.

Že oni ti tátové dovedou člověku vždy tak srovnat sebevědomí! Já ale stejně neposlechl a koupil si krásnýho, ojetýho, bílýho Mercedesa. Byl kdysi trošku ťuklej a vycházející model, takže na leasing a cena jak za tu Octávku.

Já vím, přiznám se. Chtěl jsem ještě prostě naposledy v životě trochu zamachrovat. Trošku pohladit to chlapské ego, být za úspěšného žádoucího muže. Prostě nebýt “ořezávátko”. To víte krize středního věku!

Nenápadně jsem auto postavil před barákem na parkoviště a nikomu nic neřekl. Aby se to sousedům ohledělo. Ráno jsem odjížděl brzo a přijížděl pozdě. Asi za tři dny při venčení psa jsem potkal svého nejlepšího kamaráda.

„Která sviňa si tady koupila nový Mercedes?“ zeptal se mě hned po pozdravu. Nervózně jsem polkl.

„Postaví ti to sem hned před barák a provokuje, to musí byt nějaký zloděj.“ Pokračoval kamarád.

„Noo…… no, ten je můj víš, ale je ojetý a byl ťuklý……..“Snažil jsem se zachránit zbytky našeho přátelství.

Nemluvil se mnou tři dny.

A pak se o mně začalo vykládat, že jsem zloděj a přece jsem si na to nemohl vydělat, ani našetřit a jestli jsem nedědil a proč ještě provokuju a to auto je bílý. Takže jsem nakonec musel své zákazníky rozdělovat na ty, co mají taky lepší auto, ti povětšinou mou ojetinku skousli a na ty, kteří ho nemají. A pro ty jsem si musel koupit další auto. Ojetého postaršího stříbrného Golfa.

Takže v Mercedesu jsem byl „Sviňa zlodějská“ a v Golfu „ Šikovný živnostník“. Divný bylo , že v těch autech seděl furt ten samej chlap! „Sviňa zlodějská” dostala občas vynadáno, že to bylo moc drahé a „Šikovný živnostník“ si odvážel bez řečí peníze a ještě dostal půlčák slivovice za dobrou práci.

Netrvalo to dlouho a já to psychicky nevydržel. Já prostě vždycky radši chtěl být „Šikovný živnostník,“ než “Sviňa zlodějská” a Mercedes jsem raději prodal.

A z toho plyne toto ponaučení:

1. Tatínek má vždycky pravdu.
2. Živnostník v České republice musí mít Octávku.
3. Luxusní auto z Tebe lepšího člověka neudělá. Pro lidi budeš furt enom tá „Sviňa zlodějská.“

A teď budeme mít navíc ještě ten nový zákon o prokazování majetku. Každý, kdo bude podezřelý, tak se nahlásí a financ s celníkama ho prolustruje. Já už to řeším raději s předstihem. Mám v celé ulici nejškareději a nejubožejší plot. Ani ho nenatírám a vypadá, že každou chvíli spadne.

Eště aby si tak lidi řekli, že se mně moc daří .To by mě mohlo setsakramentsky mrzet!

[ad#clanek-respo]