Miloš Zeman není hlavou státu

[ad#clanek-respo]

Jak se nám blíží konec mandátu Miloše Zemana, začíná být čím dál více zřetelnější, že pan prezident jeho tíhu neunesl. Namísto člověka, který by v kontextu svého úřadu společnost počal integrovat a hojil by její dosud velmi hluboké rány způsobené v minulosti, svůj úřad pojal coby jakousi rodinně čínsko ruskou sro sice s ručením žádným, ale s dopadem celospolečensky katastrofálním.

Má na to vliv zajisté to, že jestli na svůj úřad dosáhl za pomoci lží, kterých užíval v předvolební kampani, je zákonité, že lež se poté stává jediným prostředkem k udržení pozice i v období výkonu úřadu a ke konzumaci prebend s ním spojených.

Neboť kde je základním kamenem lež, tam se přidává i demagogie, propaganda, štvaní, a nejenom prohlubování starých ran a jizev, ale bodání nožem do těla společnosti za účelem zranění nových.

Zajisté, pan prezident je nemocný stařec, jehož charakter se zračí i v jeho obličeji, neboť alkohol jako každá jiná droga mění nejen osobnost člověka, ale i jeho tvář. Ale zároveň se tak s jeho věkem z člověka vyplavuje i jeho skutečný obsah.

Což mnohdy lze dlouho tajit, zvláště jsme-li osobou patologickou, která nezná ani studu, ani soucitu, ani sociální inteligence jako pan prezident. Což ovšem přestává platit a zpoza doposud dovedně sehrávané pózy tatíčka vlasti, začíná probleskovat skutečné představení odehrávající se v mysli pana prezidenta.

Tedy jako pokaždé, ještě než jeho fámulus a redaktůrek bolševického plátku Haló novin Ovčáček stačí spustit oponu, otevře se žumpa a z úst páně prezidentových se vyřine močůvka mentálního průjmu a koprolálií, vydávaných za státnictví a majících původ v jeho osobnosti.

Jako nyní, když si za peníze Kremlu, který mu financoval předvolební kampaň splnil svůj sen a stal se prezidentem, začal vyřizovat své alkoholickou paranoií vyprodukované účty s Bohuslavem Sobotkou a nazývá jej sviní, aby mu přitom uprostřed tlačenkovitě rozbředlé tváře svítily oči podlité krví stařecké nenávisti a ze rtů mu padala slova, jež by měl z podlahy sbírat fekální vůz, lidově nazývaný hovnocuc.

K míře charismatu pana prezidenta, kterýžto termín se rovněž veřejně u pana ministerského předsedy Sobotky stal terčem jeho nenávisti, bych se ani příliš vyjadřovat nechtěl, neboť u něj žádný nespatřuji, ale dobře, pokud bylo z hradu nastoleno i toto téma, pak pan prezident Zeman u mne vyvolává pocit toho, že pokaždé když jej vidím, že jsem s prominutím šlápl do hovna.

Nic víc, nic míň. Ale smrdí to čím dál víc.

Je to poprvé v novodobé historii českého státu, že jeho nejvyšší, byť pouze ceremoniální, formální a reprezentativní úřad vykonává osoba, která se neštítí vůbec ničeho a není schopna zachovávat ani ty nejelementárnější zásady mezilidského chování, pokud o slušnost a respekt jde. Tedy toho, co nás odlišuje například od šimpanzů, byť s nimi máme společných 99% genů.

Což je na druhou stranu příslib toho, že tuto smutnou postavu, která se propila na sídlo českých králů a římských císařů, pošleme v prezidentských volbách od Pražského hradu, co nejdál. A zapomeneme.

Neboť Miloš Zeman není hlavou státu, tedy v českém případě prvním mužem v zemi, udávajícím dobrý příklad svým chováním, způsoby, kulturní inteligencí, velkorysostí, masarykovským humanismem a nadhledem, ale jeho opačným koncem, z něhož hodnoty rozhodně ven nevycházejí.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Miroslav Václavek