12.2.2022
Kategorie: Ekonomika

Marxistické kořeny politiky lockdownu

Sdílejte článek:

THORSTEN POLLEIT

V dopise Ludwigu Kugelmannovi (1828-1902) z 11. července 1868 Karel Marx (1818-1883) napsal: „To, že by zahynul národ, který by, řekněme, přestal pracovat ne na jeden rok, ale jen na několik týdnů, to ví každé dítě.“ Těmito slovy nám Marx jasnozřivě říká, kam vede „uzamčení“, tj. státem diktované úplné zbrzdění ekonomického života: do záhuby.

Dnes tato ekonomická pravda platí více než kdy jindy. Vysoká míra národní a mezinárodní dělby práce je základem materiálního blahobytu lidí. Závisí na něm přežití velkého počtu lidí na tomto světě. Naprostá většina pracovních a příjmových podmínek stojí a padá s dosaženou dělbou práce a výrobním výkonem, který je možný jen díky ní, což dnes umožňuje uživit, obléci a ubytovat téměř osm miliard lidí na světě.Politická instrumentalizace otázek změny klimatu a koronaviru ohrožuje dosažené a vrhá před sebe temné stíny. Za ní se shromažďují antikapitalistické síly, které pod hlavičkou „Velkého Resetu“, „Velké transformace“ a „Nového světového řádu“ chtějí rozbít i ty poslední zbytky svobodného ekonomického a sociálního systému a na jeho troskách vybudovat ekonomiku řízenou státem a jeho příkazy.

Lidé si, na rozdíl od tržního hospodářství , nebudou smět svobodně utvářet své životy a osudy, nýbrž mají být řízeni centrálně. Co se bude vyrábět a kdo bude spotřebovávat, se bude určovat shora, centrální úřad, světová vláda elit- reprezentovaná kartelem států, které zase ovládají mocní aktéři z velkého byznysu, velké farmacie, velkých technologií a velkého bankovnictví, a který je poněkud bezradnému obyvatelstvu (zdánlivě) legitimizován vědeckými experty.

Politika lockdownů rozvracečům vyhovuje. Ničí struktury tržního hospodářství a žene lidi do náruče státu, protože způsobuje strádání a nouzi. Stát zase hraje roli „zachránce“: Vyplácí obětem dávky za zkrácený pracovní úvazek, kompenzuje ušlé tržby, převádí dotace, poskytuje rodinám prémie atd. Tímto způsobem je potlačen odpor proti politice uzavírání; postižení jsou doslova koupeni státem.

Stát je velmi ochotný a schopný skrýt před veřejností veškeré náklady na své machinace s uzavírkami, jak jen to je možné. To je možné díky aktivní pomoci jeho centrální banky: je to právě centrální banka, která bezostyšně financuje daňové výpadky a dodatečné výdaje způsobené uzamknutím.

Za tímto účelem státní centrální banka nakupuje nově emitované státní dluhopisy a platí za ně novými penězi vytvořenými příslovečně „ze vzduchu“. Stát vyplácí nové peníze – poté, co z nich zaplatí sebe a své zaměstnance – skupinám, které zvýhodňuje. Nové peníze jsou připisovány na účty příjemců, a proto se zvyšuje peněžní zásoba – tj. měnové agregáty M1 popř. M3, relevantní pro celospolečenskou poptávku.

A pokud jsou nové peníze použity na nákupy, pak dříve či později vzrostou i ceny zboží, zejména pokud se rostoucí poptávka setká s omezenou nabídkou zboží, jako je tomu v režimu lockdownu. Celá věc se tedy rovná inflačnímu podvodu. Ti, kteří jsou poškozeni státní politikou uzavírek, jsou odškodňováni inflačními penězi – penězi, které mají menší kupní sílu než peníze, které dosud vydělali. Tímto způsobem může stát provádět politiku, která by se v případě otevřeného vysvětlení důsledků jistě nesetkala s většinovým souhlasem veřejnosti.

Politika uzavírek je v podstatě formou „válečného socialismu“: dispoziční právo podnikatelů nad jejich majetkem a jeho využitím je omezeno způsobem, který stát považuje za nezbytný k dosažení svých cílů. Celá věc je financována inflačními penězi, aby se lidem namluvili skutečné důsledky této politiky. Změna klimatu a koronavirus jsou pouze katalyzátory. Jejich instrumentalizace není ve skutečnosti ničím jiným než pokračováním dávno započaté státně-socialistické politiky, která se nyní násilně zrychluje.

A socialističtí řidiči samozřejmě nehodlají upustit od opatření přijatých v době krize. Chtějí spíše pokročit k dokončení socialismu a změnit výjimečný stav v normální. Marx dal svým následovníkům jistotu, když napsal: „Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, to znamená, že třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou.“

Fanatičtí zastánci ekonomické a sociální přestavby však pravděpodobně přehlížejí jednu věc: politika inflace je konečná. Právě tehdy, když se jí stále silněji využívá – jako je tomu nyní -, se zvyšuje pravděpodobnost, že bude zbavena svého kouzla a selže. Člověk musí a může mít tuto naději, má-li být socialistickému převratu přece jen zabráněno.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...