Kulturní fronta, naše avantgarda

Dodnes je tak vnímán hlas kulturní obce docela vážně, ač čím dál méně. A obecný diskurs to ovlivňuje v reálu už dosti málo. Je to celé ovšem naprostý anachronismus, nesmysl. Aniž bychom jakkoli hodnotili umělecký přínos jednotlivých aktérů, očekávat od nich, vlastně automaticky, nadstandardní rozhled a nadhled, to je pochopitelně úplně mimo. Jedná se o zcela různé věci. Dokladem toho budiž petice 339 umělců, kritizující údajně jednostranný přístup české vlády potažmo Česka jako takového k Izraeli a blízkovýchodnímu konfliktu. A horující pro okamžité příměří v Gaze. Tváří této akce se stal Tomáš Klus, člověk dlouhodobě pulsující mezi hudbou a aktivismem. Nic proti tomu, trocha soudnosti by ale jistě také nezaškodila.

Třeba když si na předávání hudebních cen, Andělů, vzal odznáček s krvavými dlaněmi. Zjevně ve své tak trochu prostomyslnosti netušil, oč se jedná. Tento symbol má svůj původ v krvavém lynči, kdy parta mírumilovných Palestinců (jiní přeci ani nejsou) v roce 2000 brutálně zavraždila dvojici izraelských vojáků, kteří k nim omylem zabloudili. A mladý chlapec hrdě ukazuje z okna láskyplnému davu krvavé dlaně, doklad to dokonané vraždy. O tom, že onen dav nad tímto hystericky jásal, se netřeba pozastavovat. Sotva to může překvapit. Dá se předpokládat, že uvědomělý umělec Klus zhola netuší, čímže se to vlastně zdobí. Doufejme. Zajímat by se o to ale mohl. Na druhé straně to očividně není to jediné, co vůbec netuší…

Petice sama je „roztomilá“ v tom, že vše v ní začíná izraelským útokem na Gazu. K tomu, podle spanilomyslných signatářů, došlo nejspíš z ničeho nic. Ti zlí Izraelci (čili Židé) se prostě rozhodli, že vtrhnou do Pásma Gazy, srovnají tam se zemí, co se jen dá, a pobijí tolik Palestinců, kolik se jen povede. Drobné detaily, jež tomu předcházely, jako 7. říjen, zákeřné povraždění více jak tisícovky Židů neuvěřitelně brutálním způsobem, odvlečení stovek rukojmí do Gazy, se ocitly jaksi pod rozlišovací schopností našich petentů. Jde tak přímo o zosobnění relativizace zla, zaměňování příčiny a důsledku, apologetizaci toho nejzvěrštějšího násilí. Odpornost sama, chtělo by se říci. Naši umělci, duše citlivé, se však při tom zalykají vlastní ušlechtilostí.

Zmiňované petici „kulturní fronty“ předcházely dvě další. Ta první byla stvořena převážně levicovými osobnostmi, vcelku pochopitelně se též přimlouvá za „vyvážený“ přístup ke konfliktu. Oproti tomu tzv. Valentýnská deklarace jednoznačně označuje terorismus za terorismus a hájí právo Izraele na sebeobranu. Krásně též poukazuje na společné kořeny křesťanství a židovství. Mezi její signatáře patří řada konzervativních intelektuálů v čele s kardinálem Dukou. Obě petice také nedvojznačným způsobem zhodnotil Daniel Kroupa ve svém rozhlasovém komentáři – https://plus.rozhlas.cz/daniel-kroupa-dve-petice-9181102. Zejména k poslednímu odstavci není opravdu co dodat.

Jako snad to nejhorší vyčítají naše levičáci Izraeli ohrožení civilního obyvatelstva a jeho ztráty. Utrpení obyčejných občanů doprovází ale každou válku, ve větší či menší míře. A zajímat by nás mělo především, kdože je za konflikt odpovědný. A tudíž i za strádání „civilů“. Dovedeme-li však onu levou logiku do důsledku, nezbude než ostře odsoudit spojenecké armády a jejich politická vedení za utrpení německých občanů (a nejen samozřejmě jich) během druhé světové války. (A ne že by naši levičáci s chutí občas nezabrousili i tímto směrem.) Půjdeme-li v analogii do důsledku, mělo by být třeba po náletu na Hamburk v třiačtyřicátém Trafalgarské náměstí plné demonstrantů-humanistů, odsuzujících tento – z jejich pohledu barbarský – nálet. Při němž, stejně jako při dalších, byla postižena řada Němců, tiše nesouhlasících s Hitlerem. O dětech ani nemluvě. K dokreslení všeho by tito demonstranti mávali vlajkami s hákovým křížem a vzdorně vykřikovali „Deutschland, Deutschland, über alles“. Absurdní? Jen na první pohled. Lze bez nadsázky dovodit, že kdyby dnešní levičáci vystupovali za druhé světové války tak jako dnes (a měli takový vliv jako dnes), šance, aby civilizace válku vyhrála a přežila by byla menší než malá. (A v úděsném případě Hitlerova vítězství by ovšem i otázka této levice a jejich protagonistů byla obratem vyřízena…)

Manou z nebes pro tyto zlovolné chcimíráčky byl nedávný nešťastný izraelský útok na humanitární konvoj. Je notoricky známou skutečností, že přes veškerou opatrnost k podobným nehodám dochází a docházet bude. V jakémkoli konfliktu. Je starou vestou i to, že určitý nezanedbatelný podíl na ztrátách má tzv. přátelská palba, kdy dělostřelectvo či letectvo bombarduje vlastní jednotky, ty po sobě střílí navzájem, a tak podobně. Izraelská armáda je extrémně opatrná a v těchto směrech až neuvěřitelně ohleduplná, nicméně při boji v hustě zalidněné městské aglomeraci se prostě civilním ztrátám a utrpení nelze vyhnout. Navíc Hamás, stejně jako jiní islamističtí bojovníci, s nezměrnou chutí využívá civilních zařízení typu nemocnic, škol či mešit pro své vojenské instalace, palposty, velitelství, atd. Na do očí bijící rozpor tohoto se všemi možnými konvencemi zde jaksi našim agitátorům nezbývá sil a času. Ve své nenávistné zaslepenosti přehlížejí elementární fakt, že veškerou odpovědnost za nastalé hrůzy nese v tomto případě Hamás, jen a jen on. Více než smutné je, že jim přizvukují mnozí politici. Populismus, zbabělost? Především ubohost. Týká se to i tanečků stávajícího amerického presidenta před extrémní levicí jeho partaje.

Čeští kulturní pracovníci v tomto nejsou nikterak osamoceni. Co vyváděli komedianti američtí při udělování Oscarů je všeobecně známo. Zavzpomínat lze i na to, kterak americká herečka a aktivistka Jane Fonda druhdy pózovala za severovietnamským protiletadlovým kanónem. (Jak by asi reagoval sir Winston na anglickou herečku, předvádějící se za války za německým flakem?) Nic z toho všeho nevypovídá o uměleckých kvalitách jednotlivých aktérů, stejně jako nic z jejich díla nedokumentuje jejich lidské kvality. V tom jednom lze souhlasiti s Kunderou. Tvůrce je třeba chápati odděleně od jeho díla. Jedná se o dvě různé věci. I proto je zcela nesmyslné obdivovat a uznávat české kumštýře jinak než za jejich tvorbu. Jejich osobní kvality jsou o něčem úplně jiném. A o tom, že nevybočují v tomto směru z populace jako takové, přesvědčovali třeba během nacistické okupace i bolševické éry. Čest budiž výjimkám. I v tomto ohledu „zapadají do davu“.

Setkávání naší kulturní obce v Národním divadle má svou dlouhou tradici. V roce 1942 se tam sešla, aby odsoudila odporný atentát na zastupujícího říšského protektora a deklamovala svou věrnost Říši. V únoru 1948 tam zase vyjádřila svou podporu vládě Klementa Gottwalda a cestě k socialismu. Nakonec na počátku roku 1977 na témže místě odsoudila Chartu 77 a těšila se na nové tvůrčí činy ve jménu míru a socialismu. Byla jistě řada kulturních činovníků, kteřížto stihli všechny tyto tři povedené akce. Není čas se ve Zlaté kampeličce sejíti znovu?