Krev, dřina, pot a slzy

Projev českého premiéra by snad byl přijatelný. Kdyby zazněl v březnu!

Výrazně chudší, s nepřipravenou infrastrukturou a s revoltující částí veřejnosti stojíme před novou vlnou epidemie. Jestliže nám ta první sahala po kolena, druhá nám hrozí přerůst přes hlavu. Lépe řečeno již přerůstá! A málokdy bylo v české politice tak jasno v tom, na čí hlavy padá rozhodující díl odpovědnosti za tento stav.

Jenže samotné povědomí o tom, kdo za to může, nám, jak pevně doufám, dobře poslouží napřesrok, při parlamentních volbách. Pro teď zbývá jen ta krev, dřina, pot a v mnohých rodinách slzy!

Člověku se tají dech, když sleduje, jak ze dne na den a nyní již z hodiny na hodinu temní obraz pandemie v české kotlině. Jak se mobilizuje personál, začínají stavět improvizované nemocnice. Jako bychom, aby těch paralel nebylo dost, stáli po boku obyvatel britského pobřeží a s obavami hleděli přes kanál La Manche, na jehož druhém břehu německé tanky drtí poslední vzdor francouzské armády. Co s námi bude?

Není pochyb o tom, že hlavní břemeno pandemie dopadne na naše zdravotníky. Lékaře, sestry, další personál nemocnic. Podobně, jako tehdy v Británii nesla hlavní nápor hrstka válečných pilotů, včetně těch českých. A svým umem a statečností zabránila invazi.

Česko má vyspělé zdravotnictví, odborníky v adekvátních vědeckých oborech, skvělé a obětavé zdravotníky. Přes současnou politickou i společenskou mizérii spoustu obětavých a statečných lidí. To jsou základní kameny, na kterých budeme v následujících týdnech stavět.

Dvě věci nám ale chybí.

Zaprvé opuštění bláhové, sekulární víry, že jsme mírou všech věcí, že náš pokrok učiní svět navždy bezpečným a blahobytným místem. Jednodušeji řečeno, že si dokážeme zařídit ráj na zemi.
A za druhé přijetí víry, že smrt nemá v životě člověka poslední slovo. Bez tohoto vědomí se nikdy nedokážeme s takovými situacemi, jaké právě čelíme, se ctí a nezbytnou dávkou realismu vyrovnat.