
Kořeny americké tragédie
ALEXANDER TOMSKÝ
Po dlouhých letech volání za „sociální a rasovou spravedlnost“ se dnes progresivistům podařilo poštvat černošskou menšinu proti většině, ale jak dokládá Christopher Caldwell ve své nedávno vydané knize Doba nároků (The Age of Entitlement), průšvih způsobil zákon o občanských právech z roku 1964, protože povýšil zákaz diskriminace na ústavní princip, a zahájil tak mohutný rozvoj federálních regulací na dosud nedotknutelné oblasti života, zejména pokud jde o kritéria zaměstnanosti, firemní kariéru, odměny a platy, vstupní testy a zkoušky, etnické zastoupení v organizacích a podobně. Vznikla de facto druhá ústava, která zneplatnila slavnou konstituci z roku 1788, a v poslední době je možné na jejím základě požadovat dokonce i omezení svobodného projevu.
Rozpolcená ústava rozdělila společnost i politiku do dvou nesmiřitelných táborů a s úpadkem protestantských církví se sociální evangelium stalo politickým náboženstvím pohrobků svých křesťanských prarodičů. Veřejný prostor ovládlo moralizování, ctnost středostavovského liberalismu se zvrátila ve svůj opak, politiku otrávila fanatická víra v likvidaci starého a budování nového světa na bázi materiální a intelektuální rovnosti multietnického lidstva. Antirasistická politika identity démonizuje bílou rasu.
Jenže soudržnost amerického národa byla postavena na nacionalismu a křesťanství, ničím jiným se nahradit nedá. Profesor ekonomie Thomas Sowell nedávno poznamenal: „Když jsem před válkou vyrůstal v Harlemu, byla to velice chudá, ale naprosto bezpečná černošská čtvrť, všichni chodili do kostela.“ Mohl by i dodat — a cítili se občany jednoho národa.