Kdo je Tommy Robinson?

Když BBC mlčí a britská justice koná jak za komunistů

Starých zvyků se člověk těžko zbavuje. Já rád poslouchám rozhlasové zpravodajství BBC, zvlášť při nějaké nudnější práci, jako je sobotní ranní zalévání zahrady. Nějaký reportér se v něm chlubil, jak se mu podařilo v New Yorku konfrontovat filmového magnáta Harveyho Weinsteina, obviněného ze sexuálního násilí, když přicházel k soudnímu líčení: „Je to pro vás ponížení, pane? Máte pocit ponížení?“

O pár hodin později a o pár tisíc kilometrů jinde se o totéž v britském Leedsu pokusil jiný muž, tentokrát u členů další skupiny britských muslimů obviněných z brutálního sexuálního zneužívání nezletilých dívek: „Co si myslíte o rozsudku? Víte, že půjdete do vězení?“

Tenhle muž se už ale do zpráv BBC nedostal. Poté, co asi hodinu pro víc než 10 000 sledujících vysílal na internetu záběry z ulice před budovou soudu, ho zatkla policie a během jediné hodiny byl ve zkráceném řízení bez přítomnosti svého právníka odsouzen na 13 měsíců nepodmíněně. Soudce navíc okamžitě vyhlásil předběžný zákaz o jeho případu informovat, protože by to prý mohlo ovlivnit ono probíhající líčení s násilníky.

Ten muž si říká Tommy Robinson.

Není to moc vkusné alias, neboť je inspirované postavou známého fotbalového chuligána a sám jeho nositel Stephen Christopher Yaxley-Lennon má za sebou dost barvitou minulost, v níž nechybí vězení za napadení policisty mimo službu a krátké členství v extrémně pravicové a nepochybně rasistické Britské národní straně (BNP). Ale staré anglické rčení praví: „Cometh the hour, cometh the man,“ aneb „Každá doba má své muže“. A přes všechny rozpaky, které osoba Stephena Christophera Yaxley-Lennona může vzbuzovat, se zdá, že Tommy Robinson je právě takovým mužem pro svou dobu.

Jsme zpátky u zpravodajství, tentokrát obrazového. Píše se rok 2009, britští vojáci se vracejí z Afghánistánu a v londýnských ulicích je kromě postarších rodičů a prarodičů vítá ještě jedna skupina — islámští extremisté z dnes už zakázané skupiny Al Mudžahirun s černými vlajkami islámu, které se později stanou vlajkami Islámského státu. Policie proti nim nijak nezasahuje, naopak vytlačuje a zatýká protestující příbuzné vojáků. A jenom jeden člověk přeskočí zábrany a zkusí jim tu černou vlajku, která je dnes symbolem nejperverznějších krutostí fanatických vrahů, vyrvat a roztrhat.

Ten člověk si říká Tommy Robinson a vyslouží si za to obvinění z napadení policisty, které padne při předložení obrazového záznamu u soudu.

To samé si Tommy zopakuje při další příležitosti, kdy islámští fundamentalisté demonstrativně pálí symboly červených máků, připomínající v Británii padlé první světové války a všech válek dalších. Kolem stojí policisté, ti ale proti pálení nezasahují. Stojí tam i spousta slušných, tolerantních lidí, kteří by se jistě nikdy nezapletli mezi fotbalové chuligány a už vůbec ne mezi členy BNP, ale kteří neudělají naprosto nic. Jediný člověk, který se pokusí překazit veřejné pálení symbolu, k němuž se jinak ostentativně hlásí celá Británie, a to tak, že si žádný politik a žádná celebrita nedovolí bez něj objevit na veřejnosti, si opět říkal Tommy Robinson.

Tommy se narodil a vyrůstal v Lutonu, v městě, které bude většina Čechů znát spíše jen z krátkého pobytu na letišti. Ve městě, kde více než čtvrtinu obyvatel tvoří muslimové původem z Pákistánu, Bangladéše a Indie. Ve městě, kde je narůstající konflikt mezi fundamentalistickým islámem a západní společností vidět zřetelněji než jinde, možná i proto, že to je město se smutnou historií v produkci islámských teroristů.

Pocházejí odsud všichni čtyři pachatelé pumových útoků v Londýně ze 7. června 2005, které si vyžádaly 52 obětí. Působil zde nechvalně známý kazatel Anjem Choudary, jenž si momentálně odpykává pětiletý trest za podporu Islámského státu, na zdejší univerzitě studoval mladík, který se v roce 2010 odpálil ve Stockholmu a do bojů v řadách Islámského státu se odsud zapojily celé rodiny.

Po rozchodu s BNP se Tommy zapojuje do činnosti English Defence League, „Anglické obranné ligy,“ sdružení s o něco méně extrémní pověstí než BNP, ale přesto pořád uskupení založeném především na fotbalových fanoušcích a chuligánech s mírně řečeno lehce pochybnou pověstí, pokud jde o projevy násilí a rasismu.

A tady je třeba udělat další střih.

Londýn, Aylesbury, Branbury, Birmingham, Blackburn, Blackpool, Bradford, Bristol, Burton, Chesham, Derby, Ipswich, Keighly, Leeds, Leicester, Manchester, Middlesborough, Oldham, Oxford, Peterborough, Preston, Rochdale, Rotherham, Sheffield, Skipton, Slough, Telford.

Když si to zkusíte rychle odříkat, zní to skoro jako známá písnička Johnnyho Cashe, kterou u nás zpopularizoval Ladislav Vodička jako „Já tu zemi znám“. Jenže to žádná veselá píseň není. Je to seznam britských měst, kde působily skupiny složené z naprosté většiny z pákistánských a bangladéšských muslimů brutálně zneužívajících a nutících k prostituci nezletilé anglické dívky.

Nejmladším obětem bylo jedenáct let, násilí kromě bití a znásilňování zahrnovalo třeba polití benzinem a vyhrožování upálením, jeden sociální pracovník vypovídal o frontě na ulici, která čekala na sex s dvanáctiletou.

Celé to probíhalo ne rok, ne dva roky, ale desítky let, často v poměrně malých městech, kde o tom nepochybně musela jednak vědět celá místní muslimská komunita, ale také místní policie a státní správa. Počty obětí jdou do tisíců.

Za celou dobu žádná zmínka v médiích, sociální pracovníci, kteří se na problém pokusili poukázat, byli obviňováni z rasismu a posíláni na kurzy tolerance, minimálně v jednom případě pak otevřeně zastrašováni policií. A tady na scénu nastupuje EDL.

Tommy Robinson si kauzu predátorského zneužívání ohrožených děvčat, většinou z dělnické vrstvy, vzal za svou. S poměrně velkým nasazením zbavil EDL největších extrémů a vyvedl ji do ulic. Někdo může namítat, že bývalí fotbaloví chuligáni demonstrující s izraelskými a duhovými vlajkami jsou jenom prázdný trik, jiný na to může namítnout, že to je samo o sobě v anglickém prostředí důležitý krok, ale podstatné je jedno — byl to právě tlak pravidelných a sílících pouličních demonstrací EDL, co přimělo britskou státní správu k činu. Téma se stalo příliš veřejným a příliš často frekventovaným a nebylo dále únosné je zametat pod koberec. Mediální ticho nakonec jako první prolomily Sunday Times. Začalo se vyšetřovat, přišly první soudní procesy.

Procesy jako ten poslední v Leedsu…

Teď přicházíme k části, která je pro mne osobně nejbolestnější. A která je vlastně pravým důvodem, proč tuhle baladu vyprávím. Je to už mnoho let, co jsem zaslechl příhodu jednoho anglického známého. Na dveře domu jeho velmi slušně zajištěné středostavovské rodiny v lepší čtvrti zaklepala vzdálená příbuzná, která se zapletla s jednou ze zmiňovaných pákistánských partiček. Prosila o útočiště a o ochranu. Prý jí od nich hrozí nebezpečí. Za chvíli po ní dorazila dvě auta plná mladých pákistánských mužů. Ti stručně naznačili hlavě domácnosti, že by jim onu dívku měli vydat, protože jinak jim ten dům zapálí. Pobouřený domácí pán v lehkém šoku zavolal na policii a dostalo se mu šoku ještě většího, protože službu konající policista mu suše poradil, že by ty mladé muže měl raději poslechnout, protože oni, tedy policie, kvůli jedné hysterické holce rozhodně nikam nepojedou.

Byl jsem z toho příběhu snad ve stejném šoku jako jeho aktéři. Takhle že by se mohla chovat britská policie? Policie země, kterou jsem měl za vzor v oblastech výkonu státní správy, poctivosti a odpovědnosti? Nesmysl.

Historku jsem vytěsnil z mysli, tuším, že velmi podobným způsobem, jako celou tuhle záležitost vytěsnila z mysli i většina Angličanů.

Z Tommyho Robinsona, oblíbeného řečníka na čím dál tím masověji navštěvovaných demonstracích, se stal problém. Problém, který bylo třeba vyřešit.

A britská policie a justice se do řešení vrhly způsobem, který generacím proživším dobu normalizace musí připadat až nepříjemně známý. Vrhly se na detailní zkoumání záležitostí jeho i celé jeho rodiny, a to tak důkladně, jak to bohužel nikdy neudělaly v případech islámských extremistů a budoucích teroristů. Nakonec ho dostali na manipulaci s přiznáním příjmů, kde si jako živnostníci v rámci širšího příbuzenstva navzájem potvrzovali fakturami vyšší příjmy, aby dosáhli na hypotéky. Všechny takhle získané hypotéky byly sice bezproblémově splácené a nikomu nenastala žádná reálná škoda, ale přestupek to byl. Na pokutu, snad na podmínku.

Tommy Robinson byl potrestán odnětím svobody. Před rozsudkem dostal nabídku na spolupráci s tajnou službou, která jeho prostřednictvím chtěla ovládnout pravicovou scénu. Nabídku, kterou před ním velmi pravděpodobně přijal již zmíněný islámský kazatel Anjem Choudary, který pak mohl bez problémů veřejně působit řadu let, během nichž vychoval dlouhou řadu dalších islámských fanatiků.

Tommy nabídku odmítl. A šel do vězení. Tam vedení věznic opakovaně a nepochybně úmyslně ohrozilo jeho život tím, že ho vědomě umísťovali na bloky plné islámských radikálů. V řadě případů se musel bránit fyzickým napadením, před nejhorším útokem ho varoval vězeňský dozorce, který mu prozradil, že spoluvězni se chystají polít ho vařící vodou. Propuštěn byl podmínečně, ale pravidla pro udělení podmínky kupodivu nijak nesouvisela s činem, jehož se měl dopustit a byla nastavená tak, aby mu zabránila ve veřejném vystupování.

Byl pod neustálou kontrolou, často ho po celý den sledovali uniformovaní policisté v automobilech, na internetu je zaznamenán incident, při němž byl policií i se svými malými dětmi vykázán z restaurace, kam zašli po fotbalovém zápase, s tím, že jeho přítomnost v daném městě představuje veřejné ohrožení.

A po celou tu dobu vycházely na veřejnost další a další případy dlouho potlačovaných případů zneužívání nezletilých dívek v dalších a dalších městech.

Když Tommy Robinson vykličkoval z pravidel podmínky, během níž se veřejně distancoval od EDL (což byla s největší pravděpodobností snaha zbavit se největšího tlaku ze strany státu), a chvíli spolupracoval s nadací Quilliam, založenou a vedenou umírněnými muslimy s představou usnadnění komunikace mezi většinovou britskou společností a muslimskou menšinou, prošel nakonec Tommy další reinkarnací — stal se z něj publicista.

Jeho autobiografická kniha „Nepřítel státu“ si vedla velmi slušně v žebříčcích Amazonu, jeho kanál na YouTube má na 180 000 sledujících ^[5] a jeho videa jdou ve sledovanosti do milionů.

Navázal spolupráci s kanadskou mediální organizací Rebel Media, kterou založil bývalý právník a novinář Ezra Levant. A v roli internetového reportéra se vrátil tam, kde před časem skončil s EDL — k pokračujícím procesům s organizovanými skupinami britských muslimů zneužívajících ohrožené nezletilé dívky nepocházející z jejich komunity.

A to byla chyba, protože britská společnost se usilovně snaží na tuhle nepříjemnost zapomenout. BBC sice natočila dobrou a věrnou třídílnou dramatizaci rotherhamského případu „Naše děvčata“ (Our girls), ale tím to mělo skončit. Pozornost hlavních médií se přesunula na „historické sexuální zločiny“ celebrit a politiků, v jejichž důsledku třeba nedávno zpěvák Cliff Richard vysoudil omluvu za nepodložené obvinění a domovní prohlídku, při níž nechyběla helikoptéra hrozivě kroužící nad střechou. Jenže ty nešťastné případy nějak nemizí, a navíc je tu někdo, kdo o nich informuje, natáčí před budovami soudů a má poměrně velké publikum.

Ruka spravedlnosti tedy bleskurychle dopadla. Během jediné hodiny chycen, odsouzen a dopraven do vězení, a to za čin, kterým — jak se může kdokoliv přesvědčit poslechem zpravodajství BBC — se v jiných případech reportéři chlubí a je běžnou součástí soudního zpravodajství.

Policie tomu údajně napomohla tím, že opakovaně ujistila advokátku, že jde jen o sepsání protokolu, žádné soudní líčení nehrozí, a není tedy důvod, aby se obtěžovala z Londýna až do Leedsu.

Quod licet Iovi, non licet bovi, praví nám klasika. Můžeme si snad položit otázku, zda je to ten nejlepší postup pro západní demokratickou společnost 21. století, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Anebo ne? Den po Robinsonově odsouzení proběhla před sídlem britské vlády demonstrace několika tisíc jeho stoupenců, petice za jeho propuštění na stránkách Change.org nabírá podpisy prakticky každou vteřinou a celkový počet se teď, v neděli večer, blíží třem stům tisícům. Tommyho pobyt ve vězení bude sledovaný řadou lidí, stejně jako reakce britských úřadů.

Příběh Tommyho Robinsona je příběhem svobody slova. Toho, jak dalece jsme ochotni ji bránit a na čí obranu jsme přitom ochotni vystoupit. Toho, že pokud ji nezajistíme i těm, s nimiž třeba nesouhlasíme, nevyhnutelně o ni přijdeme i my sami, kousek po kousku. Třeba po drobných úředních krůčcích, se kterými slušní lidé přece musí souhlasit, protože jejich cílem je zabránit šíření nenávisti. Že přitom mohou zabránit i šíření zpravodajství, nemusí být všem na první pohled zřejmé. Jenže bez volného toku otevřeného, kritického a necenzurovaného zpravodajství je v ohrožení celá společnost.

A poučení? Snad jen, že když nechcete, aby problémy řešili lidé, kteří se vám nelíbí, řešte je sami.

A včas.

Balada o Tommym Robinsonovi zatím čeká na svůj konec.

Psal 28. května 2018 pan Martin Gust