Jestli je tohle Norsko, tak kde jsou Norové?

Je statistickými údaji dohledatelnou a doložitelnou skutečností, že Norsko bývávalo ještě do 70. let jednou ze západních zemí s nejmenším počtem migrantů, zato nyní je to jednou ze západních zemí s největším podílem migrantů. Když jsem se narodil v r. 1973 mělo Norsko ani ne jedno procento občanů z jiných zemí, nyní je to přes 18 procent. A není to zdaleka konečné číslo.

Křivka proměny od národního státu do společnosti paralelních kultur byla strmá a byť jsou extrapolace (odhady tendencí do budoucnosti) nejisté a plné výhrad, tak může být podle norského statistického úřadu podle některých propočtů v r. 2100 jen 30 % obyvatel země Norů etnickými Nory. Co je horší? Pro některé je jedno, jestli bude původní většina v menšině za několik desítek let anebo třeba za sto let. Pro některé je nepochopitelné to, že je to vůbec reálně umožňováno.

Oslo navštěvuji pravidelně. Kolikrát jsem zažil, že jsem byl v autobuse, tramvaji, či vagonu metra jediným bělochem. I záběry hovoří za sebe: je toto veřejná doprava v nějaké africké zemi? Pozastavujete se při pohledu na vagon plný lidí tmavé pleti. Ne, je to v Oslu. Problémem již není to, zda se někteří přistěhovalci cítí v Norsku doma, nýbrž to, zda se někteří Norové cítí ve vlastní zemi doma.

Např. norský architekt Nils Torp varuje před nebezpečími spočívajícími v tom, že některé sociální skupiny ovládají částem města natolik, že se tam jiné skupiny nepřejí žít. Již bylo napácháno dost škod. Proč by mělo být nějakým skupinám dovoleno aby tolik dominovali? Sociální segregace je velikým paradoxem: např. navzdory vysokým počtům nehrají přistěhovalci jako Poláci, Somálci a Švédové ve veřejném životě téměř žádnou roli.

Dokud těchto sociálních experimentů nebylo, přetrvávala tu jistá kontinuita. Jenže odkaz minulosti vyblednul. Takhle se stát odvděčil těm, jež se zasloužili o jeho stabilitu, předvídatelnost, jistoty. Říká se, že národ, jenž zapomíná na minulost, nemá ani budoucnost. „V jednotě jsme silní, rozdělení padneme.“ Toto nebo podobná hesla zemí po celém světě platila po staletí. Proč si podřízneme větev, na níž sedíme? Nejen, že si podřízneme větev, na níž sedíme, ale podříznou tu ruku, jež tu větev jakž-takž drželi.

Jako jedna z několika evropských zemí mělo Norsko zlatou příležitost, aby si zachovalo etnicky jednolité obyvatelstvo, a mohlo se tak vyhnout se budoucímu scénáři pravděpodobných konfliktů. Avšak se vydalo zcela jiným směrem a to Norsko, které jsem znal, mizí, proklouzává mezi prsty a nejsem sám v tom pocitu zarmoucenosti i rozzuřenosti zároveň. Mnoho Norů, s nimiž jsem mluvil, cítí, že tam pro ně přestává být místo. Další specifické jevy v Norsku nebývaly, ale co nevidět je k převeliké lítosti také má: své obdoby sociálně odloučených čtvrtí, ghett. Takových lokalit přibývá, i když jejich obyvatelé nutně v tísni nežijí.

Zatímco Syřané, Afghánci, Somálci a další, o nichž většina politiků a úřady rozhodují, zda je přijmou, anebo lidé odjinud, jež mohou Norům konkurovat v práci a do země se bez větších formalit nastěhovat, mají druhou zemi, tedy svou vlast, Norové, Švédové a další národy nebudou mít svoji, budou-li migranti ve většině tak, jak naznačují statistiky státních statistických úřadů, že budou.

Zda je větší, či menší pravděpodobnost toho, že ti, jež tak hlasitě a dominantně ovládající masmédia, politické řízení, organizace atd. chtějí stále více migrantů, se jednou provždy zapsali do špatné části učebnic dějin, to se ještě ukáže. Uvědomují si vůbec, že to znamená pro Norsko nenávratnou změnu? Copak nejsou spokojení s Norskem, jaké je? Co je tak špatného na Norech a Norsku, že je třeba je radikálně změnit? Ti, jež je chtějí tolik a tak rychle měnit, je nemohou tolik milovat, nýbrž milují spíše to, co norské není, co je cizí a exotické. Vůči imigrační politice kritičtí jsou i někteří z přistěhovalců, s nimiž jsem hovořil a jejichž výroky v norských masmédiích překládám do češtiny. Snad vidí meze kapacit a integrace jasněji než Norové a norští politici sami.

Přistěhovalectví je lákadlem politiků, jež jsou v zajetí vlastních iluzí a přehlížejí, nakolik je podstatná příslušnost domorodců k vlastní kultuře, historii, tradicím, hodnotám atd. Ve velkoměstě se vyhledávají lidé, jež si jsou podobní, což politiky není považováno za problém. Ten podle nich nastane jedině tehdy, nenaučí-li si děti norsky. Místo, aby nás spojovali, tak se sami vyloučili. Jejich nadpočetný stav přestává Norům vyhovovat natolik, že se od oněch čtvrtí raději stěhují pryč.

Jak nevděčné je namítat proti kulturnímu obohacení a hospodářskému požehnání, jež bude z Norska činit šťastnější zemi, doslova rájem, tak odlišným od její hrozné minulosti! Ať to nazýváme balkanizací, afrikanizací, islamizací… Záškodnická akce je přehlídkou nezdarů a vytloukávání klínů klínem hlava nehlava. Svéhlaví, zarputilí vlci v ovčím rouně ve službách krajně nechytrých a nepromyšlených politiků, jež vedla a zaručeně povede k tomu, že Norsko bude mít více odloučených oblastí, zločinů a přetěžování řady společenských oblastí a institucí. Lze pomyslně vyvěsit vlajky pozitivní multikultury, jenže ta bude i nadále vlát nad nevydařeným sociálním inženýrstvím, jenž je důkazem naprostého nepoučení se od historických problémů se segregací jinde na světě. Pro příklady nemusíme jít daleko: Experiment prý vychází z hlouposti, nevědomosti, zbabělosti, pokrytectví, pozitivistického totalitářství a strachu.

Norská média nazývají tendence napříč Evropou od Velké Britanie po Itálii, od Finska po Maďarsko „normalizací“ pravicově radikálních proudů. Od kdy je pravicové, či dokonce extrémistické chtít chránit a nechtít měnit svou zemi, protože je dobrá tak, jaká je, jakou ji naši předci hodlali vybudovat?

Doma má být doma, člověk se nemá cítit doma cizí. Aby mohlo Norsko být i nadále domovem Norů, tak se o to musí někdo zasazovat, neboť co bývalo samozřejmostí jí již není. Kdyby bývali naši předci tomu tolik tak chtěli, kolik o to usilují současní politici, tak by byla země dávno obývána někým jiným, než jsou Norové. Jenže nechtěli to dopustit a v rozporu s tímto odkazem naši novodobí politici dělají vše obráceně tomu, jak nás naučily dějiny.

Dánská královna Markéta prohlásila, že to, že pokud někdo zrovna pobývá v Dánsku, tak to z něj/z ní nedělá ihned někoho z nás. V Norsku něco takového nejspíš dlouho neuslyšíme ani se nedočteme.

• Yngvar Brenna