Jako když hrách na stěnu házíš

Jako když hrách na stěnu házíš… Nemohu začít ničím jiným než citací Oskara Krejčího:

Vládnoucí vrstva v Česku nebere ohled na potřeby a zájmy této země. To, že jsou možná někteří příslušníci této vrstvy upřímně přesvědčeni, že nepečují jen o svou kariéru v podmínkách začlenění Česka do NATO/EU a konají obecné dobro, je dáno povětšině slabým vzděláním a malou životní zkušeností. Proto si myslí, že problém je v komunikaci – dříve bychom řekli „v propagandě“ – ne v obsahu jejich hodnot a politiky. Nemalé riziko takového přístupu je v tom, že nervozita následující po neúspěšné „komunikaci“ mnohé z nich přivádí k přesvědčení, že chyba není v nich, ale v těch, kdo jim házejí klacky pod nohy. Pak už je jen krůček k přesvědčení, že názory či média šířící jiné než oficiózní či veřejnoprávní postoje je nutné zakázat. To se ovšem děje nejen na úrovní Česka, ale i v Evropské unii. Zatím se zdá, že bude hůř.  

Když Ivan Bartoš za Piráty spustí, tak vždy o liberální demokracii. A to i tehdy, když přivítal delegaci Progresívného Slovenska vedenou Michalem Šimečkou, místopředsedou Národné Rady SR a předsedou této slovenské progresivistické strany.

„Česko a Slovensko vnímám jako takový náš středoevropský dvojdomek. V takovém dvojdomku respektujete soukromí souseda, ale zároveň žijete nablízko, sdílíte prostor, v mnoha případech spolupracujete a celkově vám upřímně záleží na tom, jak se tomu druhému daří. Nyní to bohužel vypadá, že se nad Slovenskem opět stahují mračna.”

„Na hrozbu populismu a extremismu, které se svými chapadly snaží uchvátit celou Evropu, nesmíme rezignovat. Je třeba zmobilizovat síly a bojovat. Jako liberálové zastupující zájmy demokraticky smýšlejících voličů musíme více než kdy jindy stát při sobě. My jsme jediným nárazníkem proti všemožným pábitelům, Ficům a Orbánům, co se v Evropě objevují jak houby po dešti. A neustoupíme jim ani o milimetr. Jinak by to mělo pro naše občany nedozírné následky,”doplnil Bartoš s tím, že si velmi váží dnešní schůzky s představiteli Progresivného Slovenska a jejich ochoty vyměnit si zkušenosti ze dvou suverénních, ale kulturně velmi blízkých zemí.

Nebojí se, dokonce si dupne – „neustoupíme ani o milimetr! Jinak by to mělo pro naše občany nedozírné následky.“ Nedozírné následky známe. Těmi už vyhrožovali za socialismu (Indra, Jakeš) a dnes jimi vyhrožuje Brusel. Zatím jsme ale svědky toho, že jsme šokováni nedozírnými následky naprosto nesmyslných restrikcí. Ale zkusme si Bartošovo poselství pořádně zjednodušit – až na krev:

Jako liberálové…jsme jediným nárazníkem proti…Ficům a Orbánům, co se v Evropě objevují…

Jestli se cítí být jedinými (ve spravedlivém boji), když se Ficové a Orbánovéobjevují jak houby po dešti, tak asi musí někde něco haprovat. Něco bude určitě špatně. Vysmál se jim už José Ortega y Gasset (o liberalismu):

„Jeho nadsazené a nadsazované svobody jsou omyl; jeho teorie o společnosti jako o automaticky se samoregulujícím organismu blouznění; v liberalismu však nachází výraz věčný princip evropské politické inspirace  posedlost jedinou myšlenkou, představou a tudíž zveličováním.“

(Zaznamenali jste jak José Ortega y Gasset předpověděl – mimo jiné – Greendeal?) Místo respektu k jinakosti se vyhrotí bezmezná tolerance, že vše je dovoleno. Takto komunikovaná „liberální“ demokracie je vlastně Pirátským „programem pro nenáročné, v duchu zákazníků hypermarketů“(lze podrobně sledovat na výrocích Olgy Richterové).

„Liberální“ demokracie stojí na celé řadě předcházejících chyb jakými jsou například lidská práva. Tato původně z válečných hrůz povstavší deklarace se změnila na politický nástroj moci (kladivo na čarodějnice).

Ať mě, vám, všem, nějaký právník vysvětlí, jak můžete mít práva, když nemáte žádné povinnosti!

Z tak zvaných lidských práv, tvrdí liberálové, že politika rovné důstojnosti není v současné době dostačující a na řadu by měla přijít také politika diference, jež by brala ohled na odlišnosti a kolektivní práva jednotlivých skupin, které se pouhým důrazem na individuální práva dostaly do znevýhodněného postavení. (Wow!)

Potom už jen stačí vybírat „menšiny,“ které se se dostaly do znevýhodněného postavení, například ženy a potom jejich podmnožinu – feministky, LBTQ+. Jenže neměly by v duchu této logiky do těchto skupin patřit i lidé s nějakým postižením (fyzickým či duševním)? Lidé s lupenkou? Přírodní blonďáci? A můžeme vyhledávat stále menší a menší „menšiny“ a utěšovat se jak jsme spravedlivě tolerantní. A teď podstatná otázka

je to cesta k úspěšné a zdravé společnosti?

Řekl někdo Bartošovi, že idea liberální demokracie je nesmyslná už z definice? Že nepřežila svou kritiku na začátku nového milénia a že ji dnes zastávají už jenom zombie typu Joe Bidena, Hillary Clintonové nebo u nás Petra Fialy (a jeho famuluse I.B.)? Protože jí stále omračuje nejen členy Pirátské strany ale „díky“ svému přístupu do médií bohužel  i nemalou část jinak střízlivého obyvatelstva.

Schválně- existoval by vůbec člověk (homo sapiens sapiens), kdyby každý jedinec byl zcela racionálním aktérem svého života a dovedl se rozhodovat sám bez vlivu dalších okolností? Dovedete určit jakou by měl šanci užívat si života?

Opravdu nelze definovat člověka jako racionálního aktéra a stavět na předpokladu, že je jedinec sám o sobě je schopen se rozhodovat bez vlivu dalších okolností. Naše vnímání toho, co je morálně správné nebo pravdivé je utvářeno historickou zkušeností, společností a prostředím, do kterého se člověk rodí a rozhodně není záležitostí rozhodování v jakémsi vakuu, jak předpokládají liberálové. Proto také identita jedince NENÍ nezávislá na společenských hodnotách. Je to právě život člověka ve společnosti, který je konstitutivním prvkem lidství.

Jak by tedy mohl mít jedinec identitu, nějaké univerzální JÁ bez vlivu okolí, bez vlivu společnosti Jsou to právě hodnoty, v jejichž těsné blízkosti se daný člověk nachází, jež se zdají být v rámci naší snahy o nalezení objektivity rozhodující. V žádném případě potom nejsou fixními a obsahově stejnými měřítky, na základě kterých každý jedinec jedná. Také proto je naše identita různorodá a nelze shrnout do jednoho obecného rámce. Je jedinečná a partikulární, odvozená z daného prostředí.

Kdyby tomu bylo tak jak hlásá Ivan Bartoš (o premiérovi oslněném vlastní důležitostí nemluvím – to je ztracený případ), tak by lidský rod neexistoval. Jedinec nikdy v historii, ani dnes, nic neznamená, což ovšem neznamená, že může být (mnohem) později oceněn. Ilustrativním příkladem může být Galileo Galilei či nověji Nikola Tesla. Ale naše (česká) společnost je za těch 34 let, které uplynuly od zásadní změny režimu už dobou jedinců nikoli občanů, stala se soukromou sférou života. Při hledání smyslu a výrazu pro sebe samého ztratil člověk své pevné Já. To ho žene do světa spotřeby a konzumu, kde si ověřuje svoji společenskou integraci a zároveň svobodu volby.

Svoboda versus rovnost již neplatí.

Spotřebitelé si jsou rovni ve své svobodě konzumovat. Potom se nedivte, že někdo získá vysokoškolský titul Bc. za takovouto práci. Autorka poctivě napsala:

S problematikou genderu jsem se poprvé setkala na Fakultě humanitních studií… Při volbě bakalářského překladu jsem také zvolila knížku z oboru genderu, psychologie a sociologie Smysl pohlaví; Jak geny a gender ovlivňují naše vztahy). Z této knihy čerpám i psaní této práce. Díky tomuto jsem si uvědomila, že se s touto problematikou setkáváme v každodenním životě, aniž bychom si to uvědomovali. Že nějaké věci považujeme za tak samozřejmé, že by nás ani nenapadlo, že by mohly být jinak. I když se spousta věcí postupně mění, pořád rozdělujeme barvy, věci, povolání, vlastnosti a další na typicky ženské a mužské. Ale proč? Plno lidí odpoví „protože to tak prostě je,“ nebo „je to dáno od přírody,“ „je to přirozené.“

Jedná se o stereotypy, ve kterých vyrůstáme a které jsou předávány z generace na generaci, že nás nenapadne, že jsme si je určili sami.

Ty stereotypy, ve kterých vyrůstáme jsou výsledkem tisíciletých zkušeností. Možná je dobře, když si je jako stereotypy uvědomujeme, ale otázka zní jinak:

Jsou tyto stereotypy tím hlavním, co nás jako společnost znepokojuje? Jsou tyto stereotypy důvodem existence cca dvou milionů chudých? Jsou důvodem nedostatku zubařů? Jsou důvodem sebevražd?

Stereotypem je údajně také rodina. To nelze komentovat jinak než jako nebetyčnou hloupost, ať ji učí jakákoliv studia, která se pouze tváří jako „věda.“ Ta rodina, která je pro náš život určující. Byla celou historii páteří lidské společnosti s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů. Rodina, která nás učí odpovědnosti, toleranci a formuje naše hodnoty, náš postoj ke světu, přístup ke vztahům a k řešení problémů. Rád bych podtrhl osobní odpovědnost, která by nás měla vést k dlouhodobému udržování zdraví, pracovní schopnosti, chuti učit se a radovat ze života. Protože to teprve dává lidské existenci smysl. Rodinu tvoří pár s dětmi ať jsou spojeni manželstvím nebo také ne. Ale institut manželství je zavazujícím přesto, že neexistují sankce při jeho narušení. Tvrzení, že rodina je stereotypem vlastně ani nelze hájit. Neexistuje nic, co by rodinu nahradilo. To už je docela dávný poznatek, kvůli kterému se single děti svěřují do náhradní rodinné péče.

Jsme šokováni svými vlastními hříchy, když je vidíme u druhých, napsal už Johann Wolfgang von Goethe.

Nevyžádaní aktivisté bez vlastních zkušeností, influenceři, absolventi (stydím se napsat) škol s pseudoobory jako jsou zmíněné humanitní studie neřeší a také nevyřeší žádný skutečný problém společnosti. Tito příživníci vesele prosperující z daní se budou jenom smát těm, kteří si na svůj chléb vydělávají prací.Ale současná společnost je tak promořená jejich „úspěchem,“ že nejde doufat v nějakou zásadní změnu. Sledování takového „soft“ působení na společnost a zvláště na mladé není ve fóru. Naopak jsme stále pod atakem naprosto primitivní pseudo argumentace: „Žádná cenzura není“ a na druhé straně „Pojďme si povídat bez cenzury.“

Martin Jedlička v !Argumentu: Premiér Fiala pronesl 5. dubna 2023 ve večerním vysílání CNN Prima News pozoruhodnou myšlenku, že „…v ČR není žádná cenzura a nikdo ji nechystá. Každý tady může šířit a přijímat názory, jaké chce. Je to tak dobře. Na druhou stranu každý z nás má právo bojovat proti názorům, které jsou nesprávné či lživé, a v tomto smyslu korigovat veřejnou debatu“. (Připomíná to citát Henryho Forda: „Každý zákazník si může vybrat barvu, bude-li to černá,“ ale to bylo alespoň vtipné).

Spojit v jednom krátkém vyjádření dva zcela protichůdné výroky, je samo o sobě mistrovský výkon, natož od politologa, a ještě k tomu předsedy politické strany, která má ve svém názvu slovo „demokratická“. Nepřímá výzva k boji proti „nesprávným“ názorům formou prezentování „korigovaných informací“ je jak vyšitá z dílny komunistických normalizačních ideologů a nepochybně aspiruje na zařazení do osnov předmětu „teorie mediální komunikace“, který je součástí programů některých českých vysokých škol, včetně Univerzity Karlovy.

Kateřina Hrbáčková ve své diplomové práci Svoboda projevu v ČR, ze 14. června 2017 velice zaujatě píše: Osobně spatřuji potenciální interpretační problém s respektováním pověsti jiných a ochranou veřejné morálky. A je někdo oprávněn posuzovat veřejnou morálku, pokud taková vůbec existuje? Domnívám se, že morálka je v současné době pro každého jedince natolik individuální a odlišnou veličinou, že není možné bez určité represe jedné nebo druhé strany jednoznačně definovat nic jako veřejnou morálku. Není však omezování svobody projevu ve skutečnosti pouze zastřené omezování svobody myšlení (na výslovné omezení svobody myšlení by totiž dnešní společnost již přistoupit nemohla)? Nejedná se pouze o snahu určité myšlenky (nebo rovnou celý způsob myšlení) eliminovat?

Myslím, že kontrola myšlenek, jak jí zde nahazuje Kateřina Hrbáčková je skutečně jenom otázkou času. Svědčí pro to i případ z roku 2022. Za nenávistné výroky o Ukrajincích v nahrávce na sociálních sítích potvrdil Krajský soud v Praze Patriku Tušlovi desetiměsíční vězení. Tomáši Čermákovi zmírnil prvoinstanční verdikt, podle kterého měl strávit půl roku za mřížemi. Uložil mu desetiměsíční podmíněný trest.

„Jsou vinni, že dne 1. 8. 2022 kolem 12 hodin po předchozí vzájemné dohodě na katastrálním území Netovice, ve Slaném, okres Kladno, započali na sociální síti z uživatelského účtu se jménem XXX, jenž je spravován obžalovaným Č. (Čermákem, pozn. red.), živě vysílat audiovizuální snímek, v němž společně dehonestovali Ukrajince a vybízeli své posluchače k projevení nenávisti a odporu vůči Ukrajincům, kteří se hodlali setkat dne 24. 8. 2022 u příležitosti dne nezávislosti Ukrajiny na Václavském náměstí v Praze,“ stojí v dokumentu.

To, že média, která z podstaty svého poslání by se měla pídit po bližších okolnostech skandálních výroků a nabídnout alternativní pohled, nepovažovala za potřebné adekvátně reagovat, jen dokazuje hloubku mediálního marasmu, který u nás zejména poslední léta panuje. Velmi případně to komentoval Petr Žantovský: Ta veřejnoprávní to dokonce mají ve svých zákonech, že mají přispívat ke kohezi společnosti, ke vzájemnému porozumění napříč různými specifikami náboženskými, sexuálními a tak dále. Ale ona k ničemu z toho nepřispívají. Přispívají výhradně k rozvratu, protože rozvrat je mediálně sexy.