7.1.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Jak se to skutečně má s právy, svobodou myšlení a tolerancí

Sdílejte článek:

E-MAILEM 07|01|2014

Co zde hodlám říct, to není žádná velká novinka. Ví nebo alespoň tuší to dneska leckdo. Ale málokdo si to dovolí otevřeně prohlásit, aby nesklidil přemrštěnou reakci ze strany svých idealistických a méně všímavých spoluobčanů. Proto když už se o tom mluví, tak většinou jen v náznacích a nesměle. Dokud ovšem tento pohled na věc nevejde ve všeobecnou známost, zůstává těžko představitelným, že by bylo možno vykročit lepším směrem.

 

[ad#hornisiroka]

 

Nuže, problémem dnešní doby není ani tak nedostatek tolerance, jak slýcháme ze všech směrů, nýbrž právě její přemíra, a to hlavně na nevhodných místech. V naší společnosti je zhoubně rozšířen jeden základní omyl, totiž že mínění všech lidí má, alespoň teoreticky a oficiálně, stejnou hodnotu. Praktickým důsledkem je, že tam, kde jedinec neomezuje ostatní, si může dělat, co chce s pocitem, že jeho volba není o nic horší, než volba ostatních. Proto mnoho lidí spoléhá v rozhodování výhradně na svůj mdlý rozum, místo aby si nechali poradit od chytřejších. Problémy vidí na nesprávných místech, takže si vytyčují úplně mylné cíle a svými snahami akorát tak škodí. Když jim to někdo vymlouvá, začnou se dovolávat své „svobody“. Na tomto základě bohužel vznikají celá hnutí.

 

Právě zde je třeba hledat příčinu nynějšího rozkladu. Je tolik směrů a žádný správný, takže vznikl pocit, že žádná pravda ani správný směr vlastně vůbec neexistují, že všechno je subjektivní. „Co je dobré pro jednoho, je špatné pro jiného.“ Jedno hnutí brojí proti druhému, a přitom jsou obě správnému cíli na hony vzdálena. Nekonečné množství snažení tak přijde nazmar.

 

Dokud se neuzná, že v principu je jedna myšlenka hodnotnější než druhá, nemůže být o nějakém zastavení rozvratu vůbec řeči.

 

Nyní ale hodnotným názorům formálně není přiznána jejich hodnota a staví se na roveň kdejakým plkům. Při řízení státu nebo při jiných důležitých věcech však není možno takto jednat a sluchu se chtě nechtě dopřává chytřejším lidem. No vida, jakmile o něco jde, nikdo najednou nevěří v rovnost názorů, což ji samo nejlépe vyvrací. A proč bychom neměli jít o krok dál a uznat její neplatnost i v běžném životě?

 

V otázce svobody slova je potřeba poukázat na jeden zásadní problém. Liberálové a demokrati neustále mluví o toleranci a nutnosti uznat každému jeho práva a nikoho neodsuzovat. Těmito honosnými slovy však myslí právě tolik, aby byly uznány jejich názory, a sami nesouhlasné odmítají. Za touto pseudohumánní maskou jsou vždy připraveni upřít druhému jeho právo nesouhlasit. Svoboda názoru se vztahuje jen na neškodné názory, které po nikom nic nechtějí a nic od něj neočekávají, na úzce vymezený rámec demokratického smýšlení a demokratické slepoty.

 

Jistě ne všichni, ale mnozí dnešní demokrati jsou plni fanatismu, s nímž se vrhají na projev jiného smýšlení jako supi na mršinu. Cítí se pobouřeni slovy jako tradice, nerovnost a zejména dobrý vkus. Tolik tedy k jejich „toleranci“.

 

Jejich ponětí o příčinách a následcích zůstává při povrchu. Přemýšlí jen o zjevných věcech, takže odmítají to, co člověka na první pohled omezuje nebo ohrožuje. To je například kriminalita, stejnou měrou ale také myšlenky odmítající projevy dekadence, avšak současný systém je dekadencí. Abychom ji rozpoznali, musíme prohlédnout pravou příčinu a pravý následek. V tom ale liberálovi brání jeho povrchní idealismus, takže vůbec neodhalí, že něco je úpadkovým jevem. Tím pádem odmítání takového jevu z jeho pohledu vypadá jako nepřípustné a bezdůvodné omezování něčí svobody. Pod tímto dojmem v dobré víře co nejostřeji odsuzuje „netolerantní“ smýšlení a nevědomky tak jen posiluje úpadek.

 

Na systému se přiživuje jak úzký okruh bohatých, tak skupiny chudých, líných nebo vychytralých. Levicoví liberálové, socialisti či anarchisti často v zájmu lidovosti napřou veškerou svou nenávist a „spravedlivé“ rozhořčení vůči bohatým a k jiným příživníkům jsou nemístně nekritičtí.

 

Jiní si vedou odvážněji a dovolí si v něčem spatřovat nešvar společnosti. I oni tedy něco odmítají, ale přesto odpírají druhým nárok odmítat jiný jev, takže svůj názor ve skutečnosti považují za hodnotnější a zpochybňují tak své teze o rovnosti názorů.

 

Společnost, kde právo na vlastní názor znamená právo na schválený demokraticko-moralizující okruh názorů, musí nutně upadat. Duchovně ji to předurčuje k neplodnosti a tělesně ke změkčilosti.

 

Kdyby demokratický směr stál na poznání pravé podstaty světa, pak by proti jeho protěžování nešlo nic namítat. Stojí však na odvěkých morálních předsudcích a z psychologického hlediska je přinejlepším velmi povrchní, takže je jen překážkou skutečnému poznání.

 

 

Říkejme to stále znovu, neexistuje důvod, proč by libovolné dva názory měly mít stejnou hodnotu. Naše mínění přímo odpovídá našim duševním schopnostem a intelektuálnímu rozhledu, má své důvody a rozhodně nespadlo z nebe, aby mohlo být zaměnitelné za jakékoli jiné. V duševních schopnostech se lidé bezesporu liší, při pohledu na stejnou událost ji jeden nepochopí a druhý ano, protože má lepší kognitivní schopnosti i představivost a navíc třeba zná kontext. Budeme tedy mínění obou přiznávat stejný význam?

 

Mnoho dnešních lidí v sobě chová v zájmu společenské korektnosti předsudky vůči všemu, co není za každou cenu demokratické, vůči veškeré aristokracii ducha. S pocitem dobrého svědomí kolem sebe vytváří ovzduší netolerantní k jiným než demokratickým myšlenkám a působí tím na všeobecné mínění. Ve společnosti dokonce koluje jakýsi pocit, že se ví, čím jsou nedemokratické myšlenky mylné a nebezpečné, takže je lze odsoudit bez jejich předchozí znalosti. Nic však není pravdě více vzdáleno než toto klišé. A příznačné je, že jakmile se někdo otázkou nerovnosti začne opravdu zabývat, jeho prvotní nadšený odpor dozná mnoha změn a nezřídka se promění ve svůj opak. Bohužel, dnes se spíše bude tolerovat hlásání anarchie než jejího protikladu.

 

Zde je na místě otázka, zda by bylo ještě dnes možné velké hnutí směřující správným směrem. U hnutí směřujících nesprávným směrem je odpověď jasná, ty bují v nebývalé míře. Vychytávají a přitahují ze společnosti zejména všechny snadno ovlivnitelné, kteří se zároveň rádi nechají oklamávat o pravé podstatě života. Tento druh lidí nejvíce slyší na moralizující a rovnostářská kázání, na tvrzení, že každý člověk je jedinečný a podobné oduševnělé povídačky. Na pochopení a osvojení takové myšlenkové úrovně právě tak postačuje jejich intelekt. Tyto myšlenky jsou i oficiálně propagované a těší se oblibě širokých mas, také proto nachází z nich klíčící hnutí širokou základnu přívrženců.

 

Naopak směry postavené na duševní výjimečnosti musí čelit už prvotní nedůvěře a předsudkům ze strany veřejnosti. Jak už jsem řekl, tato veřejnost staví na předpokladu, že je všeobecně dokázané, jak škodlivé a nesprávné je učení o nerovnosti lidí.

 

Má-li tedy být vůbec myslitelný vznik nového hnutí, které vytyčí ideály protichůdné k rovnostářství a změkčilosti doby, bude nejprve nutné přemoci všeobecné předsudky proti nedemokratickým myšlenkám.

 

To nebude nic jednoduchého, alespoň to ovšem požaduje od potenciálního hnutí vysokou úroveň, opravdovou promyšlenost a odstranění všech tendenčních výkladů a neopodstatněných zásad, protože ty lze snadno zpochybnit.

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 4,14 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky