
Jak mám věřit v očkování?
VIKTOR PONDĚLÍK
Očkování vesměs důvěřuji. Protože to, co do mě kdy někdo napíchal, bylo vždy prověřené a dalo se tomu zřejmě věřit. A i proti koronavirům jsem se očkovat nechal, ač se tu ta možnost objevila takovým tempem, že to až zaráželo a vzbuzovalo pochyby. I v tomto případě uvěřil, že to se mnou doktoři myslí dobře a že by mi nenapíchali do těla nic, co by bylo vysloveně na škodu.
Ovšem nejsem naivní. A býval bych si raději počkal, až by to vyzkoušeli na jiných lidech, než bych se nechal opíchat i já. Ale nestalo se tak. Uvěřil jsem bláhové naději, že mi bude coby očkovanému lépe.
[ad#article_et21]
A stalo se. Jsem očkovaný. A když se tak v naší škole objevily dva pozitivní testy na koronavirus, dopadlo to tak, jak to dopadlo a zřejmě mělo dopadnout. Celé dvě třídy byly okamžitě poslány do karantény. A já, který jsem ony pozitivně testované v té chvíli učil a byl s nimi v doslova bezprostředním kontaktu? Mně se vyhnula jakákoliv opatření. Jako očkovaný jsem nebyl testován, nemusel jsem do karantény a mohu nadále učit ostatní děti a počínat si jako zdraví lidé. Protože jsem očkovaný. A očkovaný člověk je zdravý člověk, ten to tedy zaručeně nechytí ani nemůže roznášet.
A tak tedy dnes a denně přicházím do styku s kýmkoliv. Jednoduše jsem sice byl v kontaktu s nemocnými, ale já už to dostat nemůžu. Ani náhodou.
Ovšem co to? Česká vláda mi nadále zakazuje cestovat do mé milované Jižní Afriky a několika dalších takzvaně „černých“ států. A proč to? Hádejte!
Divné, že? Že se mi koronavirus doma vyhne velkým obloukem, zatímco v Africe by si na mě počíhat a skolil mě.