27.2.2026
Kategorie: Společnost1930 přečtení

Jak jsem si chtěl uříznout ehm … varlata

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Poutníci po bouřlivých vlnách neklidných ideologií. Psycholog Petr Hroch elegantně pozvedl na rozloučenou klobouk a dal spánembohem jedné letité a velevážené psychologické společnosti.

„Tahle instituce, resp. významná skupina jejich představitelů, tlaku doby zjevně neodolala (spíš jej uvítala) a s obrovským svazáckým (věřte mi, vím, co to bylo svazácké nadšení a čeho všeho bylo schopné) nadšením naskočila na vlnu té jediné správné ideologie (už zase). Poctivou hloubku vyměnila za laciná hesla z transparentů. Zcela se vykašlala na praxi, která stojí na zkušenosti, faktech a důkazech (tzv. Evidence-Based Practice), a co je na tom úplně to nejhorší – opustila to naprosto nejdůležitější pravidlo naší profese: hlavně neškodit,“ napsal na svém webu Petr Hroch.

Ta poslední kapka pro něj odkápla, když se místo odborné konference dočkal jen aktivistického křiku. „Zůstávat v organizaci, která tiše toleruje, jak její vlastní lidé agresivně útočí na normální demokratickou debatu, je pro mě lidsky i profesně totálně nepřijatelné. Tou absolutní a příslovečnou poslední kapkou pro mě byla nedávná beseda ,Podvečery pro rodinu’ v Praze 8, věnovaná citlivému tématu tranzice a detranzice,“ napsal psycholog. Aktivistický odpůrce problému nesouladu s vlastní pohlavní identitou? Neřekl bych. Odpůrce toho, aby se natolik citlivé téma řešilo i v odborných kruzích podle not aktivismu. A nejenom v odborných kruzích, ale i při terapii s člověkem.

Co se na konferenci dělo? Jeden z prominentních členů učené společnosti křičel, nadával, kádroval, vyhrožoval, zcela popíral onu v učené společnosti posvátnou mantru o svobodné diskusi. „Jak se asi musí cítit rodiče, kteří tam přišli hledat pomoc a podporu ve složité životní situaci, a místo toho sledují, jak tam nějaký ideologický inkvizitor s psychologickým diplomem v kapse křičí a snaží se všechny zastrašit?“ ptá se psycholog Petr Hroch.

Trochu jsem v koutku duše doufal, že se k nám ta hnilobná agrese fanatického aktivismu nedostane. Snad jsem doufal v to, že nejsme tak blbý národ a příliš agresivní ideologie si u nás nemá šanci ohřát ani nohy. Už jen proto, že jsme si takovou dobou prošli. Že jsme se historicky popálili o rudou mládež padesátých let, na které stál vznik někdejší totality.

Nikdy by mě nenapadlo, že dáme v plen ideologie své děti, kterým budeme „pomáhat“ tím, že z puberty a přirozeného vzdoru uděláme důvod pro přešívání na druhé pohlaví. Tedy nevratné poškození mladého člověka. Och, jak jsem vděčný, že nejsem v téhle době mladý a neklidný.

Jak to popsat lépe, než sám na sobě. Když se ve mně začala probouzet hormonální sopka puberty, nebyl jsem rád. Co víc, nesnášel jsem to. Tu pohlavnost. To zuřivé zvíře, které se ve mně zhmotnilo a slintalo, slintalo, tak odporně slintalo. Nebavilo mě to. A tak jsem si, v rámci svého odporu k dospívání i k životu toužil uříznout varlata, příčinu všeho. Divné? No jasně. Pekelně divné. Jenže mě to zvíře ve mně štvalo, bralo mi značnou část času, pozornosti, inteligence. A tak jsem ho chtěl prostě zkrotit. To vše vedle pubertálního postávání na železničním mostě a pohrávání si s myšlenkou, že skočím. Vzdor, vyrovnávání se s vlastní pohlavností, s dospíváním. Do toho jsem si maloval nehty, oblékal se co nejvíc extravagantně, vlasy měl skoro po zadek, zkrátka puberta. Co na to říct.

Nikdo mi k ruce v tu dobu nedal psychologa, ale pod heslem – táhni a srůstej – se doufalo, že se z té puberty nějak svépomocí vybabrám. Jako u celé mé generace i všech předchozích. Vybabral jsem se v pořádku a se svou mužskou rolí jsem splynul. Trochu mi doposud dělá bordel v sebevědomí, že neumím kutilsky opravit dům, ale role muže se jinak chápu s nadšením a něhou k okolí.

Co kdybych se propracovával k dospělosti teď? V době, kdy je uhrovitá existence puberťáka pod drobnohledem psychologů a pod vlivem ideologie? Atmosféra společenské debaty by mě doslova nutila, abych v sobě hledal také „oběť“ společnosti a její transfóbie. Spojoval bych si svou nejistotu zamaskovanou za malování nehtů a extravaganci s ideologií. Říkal bych si, že mě společnost nenávidí, protože jsem jiný, jsem trans, jsem hrdý. Podlehl bych tomu?

A co kdyby se mě chopil nějaký uvědomělý psycholog? Stačilo by pár dobře mířených otázek a já bych se ocitl v bludu toho, že jsem uvězněný v cizím těle, že svou touhou po uříznutí varlat toužím po „návratu“ do své ženské identity, že mé malování nehtů, dlouhé vlasy, oblékání do papouškovských převleků křičí do světa, že mám krizi, kterou mi je moderní medicína schopná pomoci vyřešit jednou pro vždy. A mé starší já, to, které teď sedí u klávesnice, by křičelo – nešil, je to jen puberta, vyrosteš z toho, budeš mít čtyři děti, bude ti krásně, fakt, slibuju – ale mé pubertální já by ho neslyšelo. Naslouchalo by uvědomělému psychologovi, který rozumí době, rozumí duši mladých, a je ochoten začít s předepisováním blokátorů puberty a vést mě s až hrůznou citlivostí k mému zmrzačení.

Podlehl bych? A měl bych v tom věku vůbec duševní schopnost něčemu takovému odolat? Vždyť jsem byl, jak tak na to koukám zpětně, naprosté hovado. Ale kdo z nás v pubertě nebyl?

A proto, právě proto mě tak děsí slova psychologa Petra Hrocha. On, zdá se mi, vidí právě to, co já prožil. A ví, zdá se mi, že pokud by mě psycholog v tu dobu začal vést k tranzici, zabije mou budoucnost, zabije mě. Vzal bych tu ideologii za svou a s šílenstvím puberty jako „oběti“ všech a všeho, bych zcela přijal její argumentaci. Puberťák je ideologicky snadno tvárný. Obzvláště, když se mu do hlavy vloží, že tím bojuje proti nenávisti společnosti.

A ano, po dospění bych zjistil, že jsem udělal strašlivou chybu. Strašlivou a nenapravitelnou. A že psycholog mi u ní velmi uvědoměle asistoval. Petr Hroch si svým vystoupením, svým textem stoupl vedle mého staršího já a jal se vysvětlovat mému mladšímu já to samé – nešil, je to jen puberta, vyrosteš z toho, budeš mít čtyři děti, bude ti krásně, fakt, slibuju.

Jenže kolik takových psychologů je? A kolik jich s inkvizitorsky nepříčetným výrazem v očích tlačí do dětí ideologii?

Netvrdím, že nesoulad s vlastní pohlavností je pouze ideologie. Je to nemoc. Vzácná nemoc. A takovým lidem tranzice skutečně pomůže a má pomoci. Ale co si myslet, když tu máme nepřirozeně vypadající epidemii doprovázenou tím, co popsal Petr Hroch? Je to pak epidemie přirozená, nebo ideologií uměle vybičovaná? Kolika lidem tím skutečně pomáháme, z kolika vyrábíme mrzáky? Vždyť už jen taková otázka je vlastně sama o sobě děsivá, protože vnáší velmi silnou nedůvěru v psychologii jako obor.

Redakce

Sdílejte článek:
1930 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 4,86 out of 5)
Loading...
23 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)