Hysterici

Pandemie (budu tomu tak říkat i nadále) nám přinesla hysterii coby nedílnou součást veřejného prostoru a veřejné komunikace. Politici, odborníci, média (ta zvlášť), všechno to na plné obrátky produkovalo hrůzu a očekávání, co strašného se stane.

Strašného se nestalo nic, nová morová rána nepřišla, ať už to bylo zapříčiněno včasnými opatřeními, vlastnostmi viru, očkováním populace proti jiné nemoci nebo něčím jiným. Tragické scénáře se nenaplnily a ZPĚTNĚ je zjevné, že pravdu měli ti, kdo přehnané hysterii nepropadli.

I tak si myslím, že apokalyptické šílení doby koronavirové nelze nikomu vyčítat. Situace byla nestandardní, nikdo nevěděl, co bude, informací bylo málo. Ale teď je potřeba si uvědomit změněnou situaci a zařídit se podle ní, minimálně ve dvou směrech:

1) Hysterii opustit.
Nějak jsme se s tou epidemií vypořádali, někteří lépe, někteří hůře, ale je to pryč a teď už strašení není na místě. Žádná exponenciála se nekonala, zdravotnictví to zvládlo a virus dost možná zhyne na úbytě tak nějak samospádem, jako některé předchozí koronaviry.

2) Přestat doufat v katastrofické scénáře.
Jistě, když je člověk v chiliastickém očekávání konce světa nebo aspoň civilizace a ono to nedopadne, cítí se asi trochu divně. Ale určitě to není důvod k zoufání. Je přece dobrá zpráva, že ta potvora se tady už nešíří a dá-li Bůh, ani šířit nebude.

Všimla jsem si, že tady se rozhádali i lidé, kteří spolu jinak souhlasí, obvykle proto, že hysterik nemohl snést nehysterický přístup druhé strany, nebo se naopak ten, kdo chtěl být v klidu, nechtěl nechat neustále strašit exponenciálami a podobnými nesmysly.

Za sebe si myslím, že by bylo nejlepší na to zapomenout. Odpustit těm, kdo strašili, odpustit těm, kdo odsuzovali obavy, doufat, že je to za námi, a nikomu jeho postoje z časů koronaviru nevyčítat.

Byla to prostě taková drobná hysterická epizoda…

• Monika Čírtková