Festival marnosti

Celá akce není už od začátku ničím jiným, než festivalem marnosti v režii hrstky šejků z pouště, kteří se rozhodli celému světu dokázat, že to není poctivost, ale peníze, s čím se dá na naší planetě nejdál dojít, a že když jich máte opravdu hodně, ani pořádání mistrovství světa ve fotbale v poušti není nemožné. Spousta peněz nepochybně putovala do kapes apoštolů morální čistoty z výkonného výboru FIFA, jehož rozhodnutí v roce 2010 přiřklo pořadatelství zemi, kde ve volné přírodě neroste tráva, a z jejíž dvou a půl milionové populace má státní občanství zhruba 300 000 lidí. Nemalé prostředky jistě spolkl i materiál potřebný na výstavbu nové infrastruktury včetně metra, které bude rozvážet fanoušky na stadiony po jejich charterovém příletu z Dubaie, kde se na oficiální doporučení organizátorů mohou ubytovat. Katar na druhou stranu ale ukázal, že umí i šetřit. Konkrétně na platech, ubytování a lékařské péči námezdních dělníků z rozvojového světa, kteří celou tu parádu postavili a jejichž práce dala výroku “krev, pot a slzy” zcela nový rozměr.

Upřímně, Katar je mi sám o sobě zcela ukradený. Když už bych chtěl riskovat rakovinu kůže, jel bych se podívat třeba do Mexika, které sice nemá nové metro, zato bych si tam ale mohl zajít do muzea či galerie, nebo —nevím—jít po ulici s vdanou ženou, aniž bych riskoval její zadržení policií. Co mi ale trochu vadí, je způsob, kterým jsou vrcholní představitelé evropského sportu schopni nejen zavírat oči, ale doslova se plazit před penězi katarského režimu.

David Beckham, toho času jeden z nejhlasitějších advokátů otevřenosti vůči sexuálním menšinám ve fotbale, teď za třicet zlatých (konkrétně 10 milionů liber) v reklamním spotu láká fanoušky na “širokou nabídku zážitků,” kterou emirát nabízí. K tomu mu sekunduje několik místních dam, jejichž manželé sice nejsou na videu vidět, ale předpokládám, že byli přítomni za kamerou. V opačném případě by jistě natáčení musela přerušit policie, která v Kataru velmi bedlivě sleduje, zda se ženy na veřejnosti nepromenádují s muži, za které nejsou vdané, jak se o tom během své návštěvy na vlastní kůži přesvědčila i současná poslankyně britské Labouristické strany Ellie Reeves.

Trenér anglické reprezentace Gareth Southgate zase nedávno podle zásady “mlčeti stříbro, mluviti zlato” médiím sdělil, že námezdní dělníci, kteří se na výstavbě katarského fotbalového lunaparku podíleli, si ze srdce přejí, aby se šampionát uskutečnil a oni si ho mohli užít. Těžko říci, kdo byl jeho zdroj, nicméně hádám, že nikoho z těch, kteří byli nuceni přespávat na otřesných ubytovnách v poušti za Doha a kteří za svou práci často několik měsíců nedostávali zaplaceno (pokud vůbec nějakou výplatu kdy viděli), Southgate necitoval.

Korunu tomu všemu ovšem nasadil president FIFY Gianni Infantino, který prohlásil, že my jako Evropané bychom se za to, co jsme po tři tisíce let páchali po celém světě, měli dalších tři tisíce let omlouvat, než začneme kohokoliv jiného kritizovat. To měl sice pravdu, ale evidentně nepochopil, že kritika ani tak nemíří na Katar, jako na jeho organizaci. Za fotbalový šampionát je zodpovědná především FIFA: pod její hlavičkou se turnaj koná a ona rozhoduje, kdo a kde bude turnaj pořádat. Všechno dobré i špatné, co s sebou šampionát přináší tedy jde kromě pořadatelské země i za ní. Je tedy poněkud zarážející, že FIFA na jednu stranu v poslední době vyvěšuje po Evropě duhové vlajky jako divá a na druhou se neostýchá svěřit pořádání největší fotbalové akce na světě pseudostátu, ve kterém je homosexualita trestná, a pak s klidem přihlíží, jak ten staví stadiony stylem podobným modu operandi Rudé armády. Nutno podotknout, že Infantino nebyl členem Blatterovy korupčnické garnitury, která Kataru pořadatelství v roce 2010 svěřila. Sám by ale udělal nejlépe, kdyby namísto zmatených kázání o koloniální vině pracoval na tom, aby svět přesvědčil, že jeho vedení problémy svých předchůdců skutečně nezdědilo.