Dva kabáty ruského kolaboranta Vyvadila

Senátor Jiří Vyvadil: Pane předsedo, dámy a pánové, nebudu mluvit dlouze, byť musím říci, že v určitém smyslu dnešní vystoupení bylo pro mě historické, protože za dobu své politické, nechci říci kariéry, ale svého působení od roku 1989 jsem nezažil takový sled do značné míry obsahově totožných a možná i formálně totožných vystoupení. A musím říci, že v určité fázi – reakce budí reakci – jsem sám začínal už být z toho mírně nervózní.

Jsem vděčen Janu Kavanovi, který vnesl do rozpravy podle mě racionální tón, protože věci nejsou černobílé. Včera jsem váhal, zda mám sem přinést konsekventní po desítky let trvající stanovisko rakouské Sociálně demokratické strany. Ta, jak víte, nejenomže nevstoupila a nikdy nehodlá vstoupit a hledat tuto formu svého zajištění. A je to vládní strana, je to vládní strana po desítky let. A je to strana, která prostě má své racionální a pragmatické důvody, pro které se nedomnívá, že by přistoupení do NATO bylo zapotřebí. Stejně tak jako se například domnívá, že budování jaderných elektráren není moudré.

Chci tím jenom říci, že svět není černobílý. A mně se, přiznávám, trošku nelíbila tady argumentace – ona tedy více zazněla v Poslanecké sněmovně – kdo nevidí věci tak, jak je vidím já, tak je nedemokrat, není to dobrý člověk, není to moudrý člověk.

Během jediného měsíce poklesla podpora občanů pro vstup do NATO o 4 % a dneska je 50 % pro vstup, před měsícem to bylo 54 %. A to je celorepublikové.

Musím říci, že kdybych asi vyšel z názorů voličů v mém volebním obvodě, tak bych musel shledat, že to, jak já se budu dneska rozhodovat, by zřejmě moji voliči neakceptovali. Tam asi převážení prostě bude opačné.

A jde o to, že politik si tyto otázky musí samozřejmě klást, a musí si je zodpovědně klást tak, jako pan kolega Kavan. Jestliže společnost to vidí padesát na padesát, tak přiznávám, že jsem byl skutečně trošičku nesvůj v tom, jak ty věci jsou jednoznačné, slavnostní, dvacetkrát jsem tady slyšel „historická“ apod.

Já nepochybně dnes podpořím otázku vstupu a přistoupení ČR do NATO. Ale na druhé straně přiznávám, že nemohu souhlasit se všemi těmi názory, které vlastně tvrdí, jakoby mnohé věci i z hlediska našeho zajištění a z hledisek bezpečnostních byly vyjasněny.

Pro mě trauma je, že jsem například členem Rady Evropy. A uvědomuji si, jak jedna třetina nově přistoupivších zemí vidí většinu otázek naprosto jinak. A budoucnost, klid a stabilita celé Evropy mimo jiné spočívá v tom, zda vůbec tyto země na východ od nás budou schopny vyřešit svůj naprostý ekonomický rozvrat, takřka neřešitelné sociální podmínky a zda vůbec tam bude existovat byť elementární řád. Když to tam nebude, tak přiznávám, že je dobré, že budeme v NATO. Ale to je pouze jakási pojistka. Ale přiznávám na druhé straně, že tyto země představují dneska možná reálněji, díky své vnitřní nepevnosti a nejistotě, větší vnější nebezpečí než v době před rokem 1989. A je to prostě výzva pro nás pro všechny, jak vážně se nad tím zamýšlet. A říkám poctivě, když vystupují kolegové z Ruska, Ázerbájdžánu, Arménie, tak ostatní Evropa jim naslouchá a cítí prostě mráz na zádech, protože vzájemně je to úplně jiný svět.

[ad#velkadolni]

Čili – ano, já samozřejmě to podpořím. Ale zároveň bych chtěl říci, že tímto to v žádném případě nekončí, je to pouze jakási pojistka. Nic víc, nic méně, protože možná daleko větší úkoly nás čekají.

ZDROJ: Jan Sarka