Doktor Cvach opět na scéně

Naše jednotky, které jsou nasazeny v Afghánistánu, se opakovaně staly terčem útoků talibanských bojovníků. Bohužel si vyžádaly oběti na životech, několika dalším vojákům přivodily vážná zranění. Tyto události již tradičně otevřely diskuzi na naší politické scéně o smyslu nasazení našich vojáků v rámci této, ale i ostatních aliančních misí. Nikoho asi nepřekvapily odmítavé postoje komunistů a SPD Tomia Okamury. Velké překvapení ale způsobil Lubomír Zaorálek, bývalý ministr zahraničí a současný předseda zahraničního výboru Sněmovny.

Nejenom že zpochybnil účinkování našich jednotek v této oblasti, ale co víc, nazval je zabijáky a okupanty, kteří si tam vyřizují účty. Podle něj šlo o nezvážené rozhodnutí a odvolává se na svá vyjádření z roku 2008: „Afghánistán se stává stále problematičtějším místem, nad nímž vojenské jednotky ztrácejí kontrolu. Cíl a smysl afghánské mise už není zcela jasný.“ Je smutné, že tato slova zaznívají od člověka, který byl čtyři roky ministrem zahraničí a měl tak mnoho příležitostí se situací něco dělat, nejen o ní naprázdno mluvit.

Když nemůžeš, přidej

Zaorálkovy úvahy vyvolaly ostrou protireakci, zejména představitelé armády je velmi ostře odmítli. Za smysl misí se postavili ostatní sociální demokraté (Hašek, Onderka, Petříček); premiér Babiš i prezident Zeman vydali rozumná, ba až státnická prohlášení. Dalo by se říci, že mimořádně špatné načasování i sama nevhodnost toho, co Zaorálek říkal, české politiky sjednotily.

Lubomír Zaorálek se ale nedal. V rozhovoru pro Radiožurnál ve svých úvahách pokračoval. Pro ilustraci lze zmínit jen několik z mnoha podivných úvah, které Zaorálek předložil: „Pan generál blábolí“, komentoval kritiku ze strany brigádního generála Řehky, bývalého šéfa speciálních sil; označil jej za „vojenský mozek“. Na úvahách o stažení vojsk krátce po úmrtí posledního vojáka „nevidí nic zbabělého“. Tvrdí, že Taliban „není náš nepřítel“, že jde jen o „regionální hnutí“. Potvrdil výroky o „vražedném komandu“ české armády, které mělo údajně zabít spolupachatele útoku, jenž stál život tři české vojáky. Velmi mu vadí, „jaký obraz o sobě Česká republika v Afghánistánu vytváří“.

Celkové řešení vidí v tom, abychom o působení v Afghánistánu „mluvili“ – to prý dělal dlouhodobě a na mnoha úrovních. Jistě, diplomacie je založena na komunikaci, ale zároveň musí přinášet konkrétní řešení. Co vlastně Zaorálek prosazuje a co chce, to nesdělil. A stejně tak nedokázal odpovědět na to, co jako ministr zahraničí pro budoucnost celého problému učinil on osobně. „Prostě o tom musíme více mluvit,“ uzavřel rozhovor pro Radiožurnál. Glosátor zde vidí až bolestivou kombinaci urputnosti, bezmoci a neschopnosti.

Kam tím míří?

Otázkou je, co svými populistickými výroky Lubomír Zaorálek sleduje?  Snaží se tak přilákat nové voliče? V této rovině jde o velmi riskantní krok, poněvadž naši účast v této operaci podporuje jak prezident, tak i vláda, stejně jako nový sociálně demokratický ministr zahraničí Petříček. Zaorálkův postoj je tak atraktivní pouze pro podporovatele SPD nebo komunisty. Jsou to voliči, o které skutečně ČSSD stojí? A uvěří mu to?

Nebo jde o soukromou aktivitu bývalého ministra zahraničí, díky které by se chtěl zviditelnit nejenom u nás, ale i v zahraničí? Nebyla by to první aktivita tohoto druhu. Pokud bychom zapátrali v paměti, našli bychom několik takovýchto perel. Vzpomeňme jeho úvahy o regulaci volného pohybu pracovních sil v EU, stejně jako jeho apel na to, aby rezignoval předseda Evropské komise Juncker v souvislosti s Brexitem. Tehdy ho jako ministr k odstoupení vyzval, aniž by to s kýmkoliv konzultoval; europoslanci za ČSSD pak Junkera v Bruselu stejně podpořili.

V těchto zmíněných příkladech jsme dospěli k názoru, že šlo o osamocenou palbu od boku bez rozmyslu i přípravy. Že v ní byly v určitém poměru namíchány ingredience populismu i osobitých Zaorálkových názorů. A že – naštěstí – nikam nevedly.  Nezbývá než doufat, že tomu tak bude i v případě účinkování našich vojáků v zahraničních misích.