Děti tzv. Islámského státu

Nejprve nechtěla, nyní otočila. Jako kdyby neměla norská vláda dost mnohem důležitějších věcí na starost, než zdlouhavě řešit děti tzv. Islámského státu, které známé jako ti, kteří stojí s pistolemi či meči za klečícími zajatci v oranžových oblecích.

Se slzami v očích za pomoci hlasité a pronikavé mediální masáže překřikují jeden druhého a snaží se nám vštěpovat, že jsou to děti a jsou to naše děti. Za koho ale budou platit, pokud se časem vyhodí do vzduchu třeba o norském státním svátku 17. května či v některé mateřské škole?

Vždyť jsou-li tyto děti vskutku jejich srdeční záležitost a jsou-li doopravdy jejich, tak snad stačí vyrazit do Sýrie a postarat se o ně. Jenže jde o dost typický norský postoj. I když nikdo z těch, kdo je chce do Norska, není matkou těchto dětí, tak hovoří jakoby tyto děti patřily státu. Ovšem patří-li státu, tak děti jsou ukradeny. Dost podobný postoj koluje i v případech kolem již tolik skloňovaného Barnevernetu, norského úřadu, jenž odebírá děti.

Poněvadž my víme lépe a nikde se nežije tak skvěle jak v Norsku. Ovšem u těch případů, kde rodiče dobrovolně vystavovali děti životnímu nebezpečí, je najednou důležité nedělit děti od matek, přestože toto dělá Barnevernet pořád a stále. I matky hrály pro narukování do IS a její propagandu důležitou úlohu. A navíc to vypadá, jako kdyby norské úřady nevěděly, že v některých zemích platí, že narozené děti jsou téže národnosti jako jejich otec.

Jsou děti IS opravdu důležitější než oběti IS? A co s těmi dětmi, jež přišly o život proto, že byly IS zabity? Víme, že děti IS soutěží v likvidaci zajatců. Jak jsou děti IS využívány, je důkladně doloženo. Najde se snad někdo, kdo si myslí, že to IS považuje ochranu našich dětí za svou povinnost a zodpovědnost?

Podle logiky zastánců dětí IS má Norsko zodpovědnost napravit předchozí přehmaty a špatná rozhodnutí. To je tedy závěr. Jakoby za bojovníky IS neslo vinu sekulární Norsko. Je skutečně mnoho dětí, i bez rodičů, jejichž rodiče a další příbuzní byli zabiti právě těmi, jimž chtějí pomáhat „domů“ a znovu začleňovat do společnosti.

Dokonce tyto děti IS někdo srovnává s dětmi, jež se narodili norským matkám, přičemž otcové byli vojáci nacistického Německa a jejich osudem. Na rozdíl od dětí IS, jež jsou vychovávány a vedeny proti zemi, jež opustili nebo v níž ještě nebyly. Někteří z jejich rodičů odjeli z nenávisti k Norsku a nyní chtějí zpět, opět s nenávistí, a dušují se, že pomsta nás nemine. I tak je podle komentářů k četným článkům na toto téma dost těch, jež si myslí, že jestli nyní „pomůžeme“ oním dětem předejdeme tomu, že se nám pomstí. Mstí se nám v různých částech světa denně, v různých zemích Afriky přes Srí Lanku až po Oslo a je to nekončící střet.

Celkem se má jednat o něco přes čtyři desítky dětí, avšak Norsko nemá s mnohými z těchto dětí nic společného, jelikož se narodily v samozvaném chalífátu a k tomu si jejich rodiny zvolily se z Norska vystěhovat do Sýrie. Norsko přece nemá právo na to, vzít ze Sýrie děti patřící cizím státním příslušníkům, což je právě to, o co se Norové perou. Odebráním dětí těmto rodičům poruší mezinárodní právo lidu.

A tak tento týden příslušníci norské armády vtrhli do Sýrie a letounem se do Norska vrátili s prozatím pěti dětmi z uprchlického tábora. Prý si to vyžádalo obstarání nezbytných povolení (od mezinárodně neuznávaných kurdských samosprávních orgánů). Přitom norským úřadům bylo celou dobu jedno, co dělali jejich rodiče. Jakožto nástupci chalífátu si žili privilegovaným životem. Proč nebylo důležité děti zachránit dříve, dokud rodiče usekávali hlavy a shazovali lidi ze střech budov?

Dokud nebudou testovány na DNA (třeba Červený kříž to odmítl) a identifikovány všechny děti v Sýrii nejen v uprchlických táborech, tak se nenajdou sebemenší důkazy toho, že by byly tyto děti norské a pokud rodiče nejsou norskými občany se jimi nemohou stát ani jejich děti. Jen jak se toho domáhat? Dětí je v Sýrii mnoho a norské zákony přece v Sýrii neplatí.

V manévru společným se sousedním Švédskem se mají pokoušet ze Sýrie dostat zpočátku alespoň děti bez rodičů, ovšem cílem většiny opozice je ujmout se všech dětí, nejen některých. Ovšem pokud by se umožnilo těmto dětem do Norska přijet, tak budou mít právo na sloučení rodiny a najednou bude mít Norsko další zločince, jež se v Sýrii dopustili závažných činů, jež budou pro norské orgány činné v trestním řízení příliš složité a náročné, aby vyšetřovaly a případně odsuzovaly. Stejně by jim byl příp. trest obří odměnou oproti tomu, aby byli nucení zůstávat v té zemi, na jejíž zkáze se podíleli. A poté, co jsou ze žaláře venku, stejně jim zůstanou tytéž postoje vůči Západu a tentýž fundamentalismus.

Během válečného chaosu bylo a stále se najdou mnoho žen, jež se staraly, resp. starají o děti, jež porodily cizí matky. Ovšem jak si mohou být severské úřady jisté, že budou oné matky ochotné odevzdat své děti? Podle ombudsmanky pro práva dětí by norské úřady odebráním dětí od rodičů porušili Úmluvu OSN o dětech. Ovšem v Norsku Barnevernet denně odebírá od rodičů pět dětí.

Proč jim dávat druhou šanci v zemi, jež neznají a kterou se naučili nenávidět? Přestože ti, jež o tomto rozhodují jezdí s tělesnými stráži a hlídá je doma ochranka, nemusí si být až tak jistí, že budou ušetřeni tehdy, až někdy příště vypukne v Norsku teror spáchaný muslimskými radikály.

Na jednu stranu varuje norské ministerstvo zahraničí, stejně jejich ekvivalenty v sousedních zemích, před cestováním do jistých zemí kvůli terorismu, na druhou stranu ovšem pouštějí jiné orgány týchž zemí k nám i sousedům stále více osob, o nichž nic nevíme, přičemž ze mnohých z nich se vyklubali teroristé, zatímco mnoho dalších nenávidí vše, co my bezvěrci jsme a co reprezentuje naše kultura a naše tzv. hodnoty…

Zároveň deník Aftenposten uvádí, že stále více mladých muslimů v Norsku vyhledává doslovný Islám, což pro politiky těžce zkoušenou zemi jistě slibuje ještě mnoho zářných zítřků. Podle listu Dagbladet se radikální Islam.net během několika málo let stala největší muslimskou mládežnickou organizací.

V čem spočívá ten neodolatelně přitažlivý přínos Islámu pro nás nemuslimy? Zmiňte byť jediný přínos a budu dojat. Jaké přináší výhody, co je na Islámu tak výjimečně dobrého, že chceme k nám co nejvíce jeho vyznavačů? Vždyť jde o monokulturu, nikoliv tolik propagovanou multikulturu, navíc o nebezpečnou ideologii vyžadující nekritické podřízení se.

Uplakaných a moralizujících je kupodivu vzácně málo, jedná-li se o děti v tísni ve vlastní zemi. Dočteme se, že těch chudých, šikanovaných a zneužívaných je stále více.

Přinést děti IS do Norska je jen začátek. U děti je nejen v Norsku tradicí, že bývají zneužívány aktivisty, aby mohly získat azyl v Norsku. Vláda pootevře dveře pro něco, co již nepůjde uzavřít. Kdy ale poslanci a další rozohnění nadšenci otevřou dveře svých vlastních příbytků, aby za ně osobně převzali zodpovědnost, živili a případně si je pokoušeli sami převychovat?

Vždyť je úsměvné, příp. k pláči, když jsou „elity“ rozčarovaní ze všech, jež s nimi nesouhlasí a údajně plným srdcem se zasazují o něco, s čím se nemusí vypořádat a následkům z toho nemusí čelit. „My můžeme přijmout“ znamená ve skutečnosti „vy můžete přijmout“, socialismus ve skořápce, platíte vy, já nee…

Jak říkal v deníku Aftenposten Lars Saabye Christensen, jeden z nejčtenějších norských spisovatelů současnosti: Jeden se může stát natolik tolerantním, že vymaže sebe samého.

Autor: Yngvar Brenna