Co vlastně znamená: Nejsme jako oni!

I u nás tedy došlo k určitému společenskému pohybu. Zatímco občané západní části Berlína se již pomalu začali seznamovat s pýchou dederónského automobilového průmyslu jménem Trabant, na který obyčejný pracující v NDR čekal i několik let v potupném pořadníku, také naše náměstí se začala plnit prvními odvážlivci s trikolórou na klopě. Ortodoxní senilní vůdcové z ÚV KSČ chtěli okamžitě povolat na svoji obranu vyzbrojené pluky Lidových milicí, věrné tankové prapory i elitní komanda pro boj s vnitřním nepřítelem, avšak pragmatická a sovětskými tajnými službami poučená skupina bolševických realistů ometálované strejce rychle uklidila do politického důchodku.

Iniciativy se tedy chopila sametová divadelní skupina Václava Havla a jeho kamarádů z vyšších pater Charty 77, důstojníků STB, poradců KGB a najednou “upřímně” spolupracujících špiček KSČ. Vše bylo podřízeno jedinému – sebrat komunistům moc takovým způsobem, aby o ni vlastně nepřišli. Proto se hlavním mottem celé revoluční frašky stalo heslo: “Nejsme jako oni!”

Bylo to velmi jednoduché a dobře připravené. Lidu byl předhozen obětní beránek Štěpán, který si ve své VUMLem zdegenerované šedé kůře mozkové nedokázal rychle vykalkulovat beznadějnost situace, vybrat správnou stranu barikády a chtěl lidovým milicionářům plnit zásobníky samopalů ostrými náboji. Stal se tak jediným odsouzeným československým komunistou,jehož uvěznění mělo před očima veřejnosti smýt veškeré hříchy KSČ za zvěrstva páchaná po celou dobu její totalitní krutovlády. Takže výše uvedená revoluční úderka poslala jednoho, velmi neoblíbeného a nadutého papaláše na pár měsíců do fešáckého kriminálu. Co však ostatní?

Lidu byly předhozeny cukrátka v podobě televizních mýdlových oper, asijských džínsů v nově vymalovaných obchodech, české edice časopisu Playboy a přestříhaných drátů na hranicích. Část národa návnadu bohužel spolkla i s navijákem. Pravda a láska zvítězila, občanu hry nepoznané umožnila, bolševika však netrefila.

Naše vlast se díky dlouho utajované dohodě mezi komunisty z KSČ a komunisty nasazenými do Charty 77, pod taktovkou tajných služeb ČSSR i SSSR, nikdy se starým totalitním režimem nevypořádala. Bohužel už dnes se ukazuje jaká to byla chyba a za co vlastně Havel prodal svoji disidentskou čest. Všechny státní úřady, soudy, orgány moci výkonné i zákonodárné jsou prolezlé bývalými nomenklaturními kádry KSČ. Většina znárodněného bohatství skončila v soukromých rukou bývalých soudruhů ředitelů a tajemníků, kteří za pomoci soudruhů bankéřů zprivatizovali všechny jen trochu konkurenceschopné provozy, o kterých měli informace z první ruky, aby je buď vyždímali na troud nebo prodali lukrativnímu zájemci z dříve znepřátelené strany hranic, popřípadě dodnes sedí za tučnou odměnu ve správních radách.

Avšak ani to dnes rudým gardám nestačí. Nemálo na tom, že mají svoje lidi ve všech parlamentních politických stranách, nemálo na tom, že přes zákon o zákazu hnutí a spolků propagujících potlačování lidských práv a svobod si na ulici Politických vězňů sídlí naprosto legální pokračovatelka totalitní komunistické strany, nemálo na tom, že její představitelé zcela veřejně a bez trestu vychvalují masového vraha Gottwalda a jeho krvelačné praktiky vyhlazování nesouhlasící části národa. Drzost bolševiků však nezná mezí.

Místo, aby v politickém ústraní sepisovali svoje utopistické bláboly o sociálně rovné společnosti a byli rádi, že s nimi národ nezatočil jako oni se svými odpůrci po roce 1948. Místo, aby byli rádi, že nemusí potupně umírat v lágrech, emigrovat do KLDR či odevzdávat svoje majetky novým mocipánům, místo toho se naši současní neokomunističtí vůdcové roztahují ve Strakově akademii, jejich zvrácené myšlení je respektováno jako relevantní politický směr, jejich touha po moci je vykládána jako naprosto normální prvek demokracie. Kde to proboha jsme?

Bohužel mají dnes silné spojence v celé EU. Sobotkova sociálně demokratická plutokracie s mimikry Svědků Burešových stále oslovuje více jak polovinu našich spoluobčanů. Občanů, kterým nevadí oslavné ódy soudruha Filipa na Gottwaldův socialismus, manifestace bolševického dorostu pod rudými prapory se srpem a kladivem, Sobotkovy veletoče názorů, Zaorálkovy demagogické teze, Babišovy lži a …. mohli bychom pokračovat do nekonečna.

Jak dlouho jim to ještě budeme tolerovat, než konečně pošleme otevřeně tyto lidi kam patří? Jenomže my stále nejsme jako oni. Proto dnes toto pravidlo poruším poopravenou citací z fimu Pelíšky: “Bolševici všech zemí, běžte už konečně do prdele!”

[ad#clanek-respo]