Co bude s corbynismem?

Vyměnit lídra je jedna věc; změnit směřování celé strany druhá.

Jeremy Corbyn je … těžko popsatelný chlapík. Se svými názory jako by spadl z Marsu (Marxu?), ale zároveň se nechová jako nějaký Gottwald nebo Mao; překvapivě mnoho konzervativců z Dolní sněmovny říká, že v čistě osobním kontaktu to je docela milý starý pán. Ale názory z Marxu, na to se nesmí zapomínat. Názory z Marxu. O „přátelích“ v Hamásu a Hizballáhu ani nemluvě. (Dnes toho prý lituje, čemuž si dovoluji nevěřit.)

Faktor Corbyn nepochybně patřil k těm, které labouristům prohrály volby. Dost možná byl ještě důležitější než otázka Brexitu. Aspoň jeden výzkum veřejného mínění to tvrdí:

A s těmi samými zkušenostmi se ozývají labourističtí dobrovolníci z terénu, někteří jen tak v komentářích pod články, jiní třeba v rozsáhlém blogovém textu.

Což o to, Británie není Severní Korea a Corbyn své místo po takovém debaklu nejspíš vyklidí, i když na to zrovna nespěchá. Otázka je, jestli se labouristi dokáží zbavit corbynismu. To je totiž systémový problém, který se nedá řešit výměnou jedné osoby.

Jeremy Corbyn se nestal předsedou jen tak náhodou. Je to práce značně početného hnutí (převážně) mládeže jménem Momentum, které ve vhodný okamžik ovládlo primárky a prosadilo si do čela strany svého člověka. Od té doby se aktivisti z hnutí Momentum věnují další oblíbené činnosti na levici, totiž čistce stranických orgánů a jiných pozic od blairovských centristů, kteří jsou podezřelí z nedostatečné horlivosti. Početní většinu ale ve straně jako celku Momentum nemá.

Momentum je v celém západním světě asi nejblíž tomu, jak by vypadala politická strana založená twitterovými křiklouny a snobskou divizí antify z univerzit. Směs morálního narcisismu a černobílého vidění světa, která z nich vychází, je poněkud fanatická. Inkluze, antirasismus, kvóty, dekarbonizace, třicet devět genderů, Palestina a Pokud se ti to nelíbí, táhni k fašounům, debile! Jako by jim ani nešlo o to, vyhrát volby, ale vytvořit sektu Čistých, pro kterou jednoho dne přiletí zaslíbená kometa a odnese je ze zamořené Země někam, kde CO2 nepřibývá.

Fiasko, které nyní labouristé utrpěli ve svých tradičních dělnických baštách, je poslední varovný semafor před možnou volební anihilací. Věřím, že spoustě těch lidí v bývalých hornických městech se trochu třásla ruka, než poprvé v životě udělali onen osudový křížek u jména Konzervativní strany; ale pokud to s nimi Boris Johnson bude aspoň trochu umět a zajistí stagnujícímu Severu přiměřenou míru investic do veřejné infrastruktury, může se taky stát, že se labouristická voličská báze smrskne na muslimské čtvrti a progresivní londýnské kruhy. Což znamená tak padesát poslanců v 650-členném parlamentu, možná ani to ne.

To by byla historická „realignace“ politických vzorců, které předtím platily sto let. Asi podobně, jako když se americký Jih před padesáti lety přesunul od demokratů k republikánům. Ale poměry na severu Anglie jsou k tomu zralé. Nikdo nechce žít ve městech, kde se drolí chodníky a autobusový jízdní řád byl proškrtaný na minimum; přidejte k tomu ještě poučování od nějakých studentů z Londýna, že bílý muž je beztak jen trapný rasista a přežitek minulosti, a máte recept na dezerci celých regionů do jiných politických sfér.

Dřív, před vynálezem internetu, aspoň ty naduté kecy nebylo tak zřetelně slyšet, ale dneska vám je sociální sítě strčí až pod nos. (Díky, neexistující Titanie.)

Mimochodem, ten třetí, Paul Mason, je docela významný novinář a tvář známá celé zemi z televizních obrazovek.

Má-li labouristická strana mít jakoukoliv šanci na budoucí volební úspěch, bude se muset zbavit nejen Corbyna, ale vyštípat i Momentum jako celek. To se ovšem rovná vnitrostranické občanské válce s protivníky, kteří nejsou zvyklí prohrávat a žijí v přesvědčení, že jsou mravní špičkou lidstva. Rozhodně se nevzdají snadno. Vědí, že kdyby si založili novou stranu, ztratí kredit zavedené značky a budou mít vyhlídky tak na pět poslanců. Může to tedy dopadnout jakkoliv.

Za sebe říkám: ke sledování tohoto vývoje si dám kávičku. Ale bez kofeinu, prosím. Aby mi z toho moc nebušilo srdce.

Asi nejsem sám, kdo tuhle volební porážku sleduje. Viditelné znepokojení vzbudila i u amerických demokratů, kteří právě vybírají v primárkách budoucího kandidáta na prezidenta, jež se má postavit Trumpovi. (odkaz, odkaz, odkaz). Současná množina uchazečů se totiž v průměru nachází hodně nalevo, jako by je měli volit právě na Twitteru, a ne někde v Michiganu či obou Dakotách.

Docela pěkně to bylo vidět při televizí přenášené debatě, kdy se všichni mohli přetrhnout, že zajistí zdravotní péči zdarma pro ilegální imigranty. Což o to, progresivní bublina tleská, ale jestli se takovou radikální politiku podaří prodat voličům i jinde než v New Yorku a na kalifornském pobřeží, toť otázka. Velká otázka.

Jenže na výběr centristického kandidáta pro rok 2020 je už možná pozdě. Podobně jako v Británii, ani v Americe si aktivisté nenechají svoji ideologickou čistotu ohrozit nějakým špinavým kompromisem. Jak vidím, už si to pěkně zdůvodňují.