Cestou z krize je kapitalismus

Ukazuje se, že strach je silná motivace. A bohužel silnější motivace než ztráta svobody, uvědomíme-li si, že demonstrace proti totalitním kovidovým opatřením ani zdaleka tolik lidí na pražská náměstí nepřilákaly.

Strach je politicky nesmírně cenná emoce. Je to politický kapitál. Lze na něm budovat. Politika, která staví na využívání lidského strachu aniž by zároveň nabídla i pozitivní rovinu, však jen málokdy vede k dobrým koncům. Na druhou stranu, strach se nikomu nevyhýbá. Zatímco těch více než sto tisíc (mobilní operátoři prý odhadují až dvě stě tisíc) demonstrantů na Václavák přivedl strach o životní úroveň, o existenční jistoty, o to, zda budou schopni každý měsíc vyjít, naši politici, snad až na premiéra Fialu, vzápětí ovládl strach také. Tak mohutné vyjádření nespokojenosti nepochybně nečekali. A strach také pravděpodobně psal jejich následná víceméně smířlivá vyjádření: je potřeba s lidmi mluvit, vysvětlovat jim, chápat jejich obavy o živobytí. Jinak riskujeme další, mohutnější demonstrace.

Vláda byla dosud nečinná. Omezila se na vysílání signálů, nikoliv na hledání skutečných řešení. Starala se více o své renomé v rámci politických špiček Evropské unie a kladla důraz na to, že řešení musí být celoevropské. Snažila se korigovat domácí politiku tak, aby vyhovovala politice důležitých zemí EU, zejména Německa, jehož energetika je s tou naší úzce provázána, což působí České republice obrovské problémy. Hraběcí rady o teplých svetrech nebo huňatých ponožkách a karatelské řeči o zpovykaných Češích, kteří se nechtějí uskrovnit, zatímco na Ukrajině umírají lidé, nikoho nepřesvědčí. Na to vládě chybí skutečný leader, jemuž by veřejnost opravdu věřila a uznávala jeho autoritu. Opravdový politický leader je schopen v těžkých dobách národ skutečně semknout, stmelit a dostat jej do jakési bojové nálady, díky níž jsou lidé ochotni snést četná příkoří. Nikoho takového však na naší politické scéně nemáme. A lidé jsou právem rozzlobeni.

Tragédie našeho národa spočívá v tom, že abychom se zbavili Andreje Babiše a jeho darebácké vlády, která nejenže se pokusila zbavit občany svobody v míře dosud nevídané, ale ještě zadělala na současnou ničivou inflaci, musela ve volbách zvítězit koalice Spolu v čele s Petrem Fialou. Málokdo si představoval, že vláda, kterou povede, bude ve ekonomických otázkách tak nesmírně nekompetentní! Přitom ekonomika byla jedno z klíčových volebních témat. Tragédie našeho národa spočívá v tom, že pokud se chceme zbavit Petra Fialy a jeho neschopné vlády, která této zemi přinesla energetickou chudobu, pravděpodobně to znamená, že zvítězí opět hnutí Andreje Babiše, možná podporovaná idiokratickou stranou Tomia Okamury. Kdo nás pak zbaví jeho? Je to kruh, ze kterého v tuto chvíli není cesta ven.

Neschopnost Petra Fialy se projevila i v jeho odsudku demonstrantů. Prohlásil, že demonstraci svolaly proruské kolaborační síly, trollové, dezinformátoři. A třebaže se pak snažil tento výrok zmírnit, vysvětlovat, vysílat signály, význam sdělení je jasný. Nelze tvrdit, že demonstrace byla svolána proruskými kolaboranty, a zároveň zaujímat stanovisko, že demonstrující občané s nimi nemají nic společného. Petr Fiala implicitně pokládá občany, kteří přišli v sobotu 3. září na Václavák, za podporovatele proruských trollů a kolaborantů. Jinak to číst nelze. Sto tisíc lidí, to však nemůže být homogenní názorová skupina. Stejně tak lidé, kteří se vystřídali na pódiu, byli názorově neuvěřitelně pestří – ostatně těžko mluvit o nějaké názorové jednotě, jestliže na demostraci k lidem promluví bolševický ideolog a za chvíli po něm obhájce laissez-faire kapitalismu.

Z pódia zazněly velmi různé a vzájemně ne zcela kompatibilní myšlenky, a lze říci, že každý demonstrant si mohl z celé akce odnést to své. Jestliže někdo mluvil o kapitalismu, jen těžko si lze představit, že by souhlasil se všemi hesly, pod nimiž byla demonstrace svolána. V jednom aspektu zde však jednota byla: odpor vůči současné vládě. Odpor však nikdy nemůže vést k pozitivní změně. Víme často velmi přesně, co nechceme. Vědět však, co chceme, vyžaduje mnohem větší úsilí. Strach a obavy o živobytí, ať už zveličené nebo reálné, přesto však bezprostředně přítomné, pak mnohdy spíše vedou k honbě za rychlým, okamžitým řešením. Tonoucí se stébla chytá. Jaká řešení se však lidem nabízejí?

Volání po neutralitě, zastropování cen, vystoupení z NATO, okamžité sjednání míru s Ruskem, to všechno jsou zoufalé kroky bez kontextu. Kladení důrazu na silnou ruku státu ve smyslu jakési soběstačnosti, energetické či potravinové, s sebou přináší nevyhnutelné ekonomické následky. Na druhou stranu, nedělat nic a setrvávat v paralýze prostředí energetického “trhu” zničeného zeleným socialismem a věřit, že to nějak dopadne, znamená čelit jiným následkům.

Silná ruka státu, větší socialismus, více regulací, rozhazování peněz z vrtulníku – to však řešení není. Je třeba si přiznat, že socialismus tuto zemi dovedl tam, kde nyní je. Pouze jeden řečník promluvil k lidem v tomto duchu: místopředseda Svobodných, MUDr. Miroslav Havrda, který zdůraznil, že neexistuje zázračné řešení, které by přes noc vše napravilo. Správné řešení je skutečný kapitalismus. Přiznat si, že stát krize způsobuje, nikoliv napravuje. Kupodivu, řečník Svobodných nebyl vypískán, a Svobodní získali později i od mnoha účastníků demonstrace velmi pozitivní zpětnou vazbu. A ruku na srdce, myslí si někdo, že by proruští trollové chtěli kapitalismus?

Někdo by mohl říci, že pronést proslov o kapitalismu na demonstraci, kde převážná část řečníků jsou spíše antikapitalisté, socialisté všech možných barev a odstínů, a principiálně vzato nepřátelé svobody, znamená myšlenku kapitalismu diskreditovat. Nesouhlasím s tím. Pravda je pravdou vždy, bez ohledu na to kdo slova pravdy vyřkne a kde je vyřkne. A jestliže ve stotisícovém davu bylo pět nebo sedm či devět procent lidí, kteří vědí, co je kapitalismus, vědí alespoň mlhavě, co je svoboda, a proč je tak důležité za ni bojovat, byl by hřích nechat je napospas tomu orloji větších či menších kolektivistů, kteří se jinak na pódiu vystřídali, v čele s kolektivistou z kolektivistů nejkolektivističtějším, bolševikem Skálou.

Tuto zemi nečekají dobré časy, a lze se právem obávat, že mnoho lidí si to ještě plně neuvědomuje. Lze jistě říci, že velká část lidí, kteří přišli demonstrovat na Václavák, ještě v existenční nouzi není. Snaží se normálně žít, možná optimalizovali svoje rodinné a osobní finance, hypotéku mají fixovanou ještě na několik let, s růstem cen energií počítají a jsou přesvědčeni, že to zvládnou. Zajídá se jim však, že si naše vláda hraje na mrtvého brouka. Že nekoná a není schopna jakoukoliv smysluplnou aktivitu ani předstírat. To se však může za několik měsíců změnit. Ten, kdo je dnes přesvědčen, že krizí projde bez větších obtíží, může za několik měsíců patřit mezi ty, jimž se zhroutil svět. Na finanční problémy se nabalují problémy zdravotní, psychické, samozřejmě rodinné, osobní. Zvláště pokud si uvědomíme, že česká veřejnost žije vlastně již téměř tři roky ve stavu permanentního stresu – nejprve kvůli kovidu a totalitní kovidové politice, a pak, když se už zdálo, že kovid je jako politické téma mrtvý, přišla válka a energetická krize. Jak dlouho to lidé mají vydržet? Je pravdou, že lidé v minulosti vydrželi mnohem horší věci. Dokázali přežít neskutečné utrpení, všeobecnou zkázu a zmar a znovu začít normálně žít. Nabízí se otázka, zda však naše společnost není tak zpohodlnělá a změkčilá, zejména psychicky, že krize, která se na ni valí, bude mít stejný relativní dopad jako válečné hrůzy.

Jestliže jsme přesvědčeni, že existuje pozitivní řešení, jenž má potenciál ozdravit ekonomiku a hlavně minimalizovat možnost dalších ekonomických krizí, je potřeba využít každou příležitost k prosazování takových myšlenek. Dostat je k lidem. Žádné pódium nesmí zůstat ladem, bez ohledu na to, kdo na něm stál před chvílí. Fakt, že zastánci svobody, kapitalismu, individualismu a rozumu mají pravdu, nijak nesnižuje rudá aura bolševika Skály zářící poblíž.

Co však dál? Lze se spojovat jen na odporu vůči současné vládě, oprostit se od vzájemných rozdílů a vytvořit jakousi jednotnou frontu, v níž vedle sebe budou stát jak zastánci velkého státu, tak obhájci svobody? Tyto cesty jsou přece neslučitelné. A do jednoho politického konceptu se mohou vměstnat jen za jediné podmínky: že všichni zúčastnění opustí ideologii, opustí myšlenky, upozadí je, a stanou se naprostými pragmatiky. Jistě, mnoho lidí by si to přálo. “Je potřeba řešit aktuální situaci, spojte se,” říkají. Jenomže to dlouhodobě nemůže fungovat. Pokud by dejme tomu šikovný komunistický ideolog přiměl všechna malá hnutí a straničky, které nesouhlasí se současným směrem naší politiky, odvrhnout své myšlenky a zaměřit se jen na akci samotnou, bude to nakonec jeho ideologie, kterou všem ostatním šikovně vnutí. Udělá z nich nevědomé loutky své vlastní ideologie. Ostatně komunisté tohle vždy uměli… Pokud hledáme cestu ven z krize, žádná všeobecná syntéza bezmyšlenkovité nespokojenosti nedává smysl. Naopak, musíme se zaměřit na ideje, držet se jich, vysvětlovat je, a dát široké veřejnosti na výběr. Zdůraznit, že myšlenky mají své nevyhnutelné následky!

Je pouze na lidech samotných, jakou cestu si vyberou. Zda tentokrát konečně vyzkouší něco jiného, tedy svobodu a kapitalismus, nebo zda opět sáhnou po “starém dobrém” socialismu a jeho slibech, jen v novém obalu. V tom případě si však dnešní problémy i ty, které jsou již za dveřmi, brzy zase zopakujeme.