Česká televize se o veřejnoprávnost připravila sama

Na rozdíl od některých přátel, kteří televizi nesledují už dlouhá léta, ani tu Českou, já ČT, přesněji zpravodajství na ČT24, sleduji od jejího vzniku takřka každodenně a to z KLINICKÉHO ZÁJMU, neboť tato mediální organizace je přímo učebnicovou ukázkou, jak funguje v praxi neomarxistická teorie Antonia Gramsciho o postupném prorůstání této krajně levicové ideologie do výchovných a také mediálních struktur západní společnosti, známá též jako „dlouhý pochod institucemi“. Dokonce jsem pro ČT v letech 2005–2009 na popud tehdejšího šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala pracoval jako externí moderátor a redaktor pořadu „Historický magazín“ na ČT24. Po jeho odchodu byl „Historický magazín“ transformován do „Historie.cz“, ovšem již bez mé účasti, čemuž jsem byl rád.

Tehdy měla ČT potenciál, aby dostála svému veřejnoprávnímu poslání, aby především její zpravodajství objektivitou a vyvážeností vytvořilo pomyslný most přes onen neustále se prohlubující příkop mezi progresivisty a konzervativci. Nestalo se tak. ČT (v prvé řadě zpravodajský kanál ČT24) se čím dál tím důrazněji začala přiklánět na stranu liberální, rozuměj progresivistickou, takže dnes je mediální baštou progresivismu.

Selektivní výběr hostů

Hlavním publicistickým pořadem na ČT24 je od roku 2005 pořad „Události, komentáře“, vysílaný denně po 22. hodině. Je založen na debatě hostů, řízené moderátorem. Za těch 21 let se dalo zcela jasně pozorovat, jak jsou hosté čím dál tím selektivněji vybírání. Přednost dostávají ti politici a experti se „správnými“ tj. liberálně progresivistickými názory, a aby to nebilo tak do očí, je k nim vždy přimíchán někdo z opozice, ovšem obvykle osoba, o níž se dá předpokládat, že není u veřejnosti oblíbena a diváci ji předem odsoudí. To vysvětluje, proč se „Událostí, komentářů“ v posledních letech téměř pravidelně zúčastňoval Tomio Okamura a především Kateřina Konečná. Mnoho lidí se podivovalo, proč ČT24 tuto komunistku tak často zve, takže si dovolím to tady vysvětlit – Kateřina Konečná sloužila jako štít proti eventuálním výtkám, že ČT straní pouze jedné straně, protože na jakoukoli námitku o zaujatosti mohlo vedení ČT odpovědět – vždyť my zveme i komunistku! A tak účastí představitelky dávno mrtvé ideologie zamaskovat, že důvěryhodní konzervativci nemají do „Událostí, komentářů“ přistup, protože nikoli Konečná, ale oni by mohli u veřejnosti nabourat fasádu té „správné“ demokracie, kterou ČT propaguje.

„Green Deal“, posvátná kráva ČT

K nosným programům progresivismu patří „boj proti klimatické změně“ a ČT se do tohoto boje zapojila přímo aktivisticky. Až do loňského podzimu, kdy byl v parlamentních volbách poražen progresivistický blok, ve sněmovně převážili konzervativní poslanci a moci se chopila konzervativní vláda (kéž by Pánbu dopustiti ráčil!), se v žádném pořadu ČT nesměl objevit nikdo, kdo by o tomto boji pochyboval, kdo by bruselský „Green Deal“ kritizoval. Stále si pamatuji, jak se redaktor ČT obořil na jednoho hosta, který o „boji proti klimatické změně“ zapochyboval. Vmetl mu do tváře, že o změně a o negativním vlivu oxidu uhličitého jsou přece vědecké důkazy, že v tomto jsou přece všichni vědci na světě zajedno.

To, že když se ve vědě o něčem rozhoduje konsensem, vždy zapáchá ideologií, že s novými vědeckými poznatky zpravidla přicházejí rebelové právě přes odpor vědecké majority, to v ČT nesmělo nikdy zaznít. A nesměla a nesmí ani padnout zmínka, že existuje internetová platforma Clintel, jejíž petici proti klimaalarmismu podepsalo na 2 000 vědců, včetně dvou nositelů Nobelovy ceny, to je na ČT24 tabu.

V tomto směru sekunduje ČT24 i kanál ČT2. Dosti často sleduji přírodopisné snímky, který tento kanál uvádí, a musím konstatovat, že i tyto pořady jsou selektované. Jedná se především o snímky německé a francouzské provenience, jež vždy obsahují IDEOLOGICKÉ POSELSTVÍ o hrozbě klimatické změny a o škodlivosti lidské činnosti. Jsou to typické ukázky klimaalarmismu, před kterým varuje Clintel, a občas mě napadá, jestli tyto pořady nemají charakter poplašné zprávy, což je trestné.

Otázky Václava Moravce – zombie české mediální scény

Ještě starší než „Události, komentáře“ je pořad „Otázky Václava Moravce“, jenž od roku 2004 začíná každé nedělní poledne nejen na ČT24, ale i na ČT1. Přiznávám, že jsem se zpronevěřil své roli klinického pozorovatele a už několik let nejsem mentálně schopen tuto zombii české mediální scény sledovat. Nyní jen zaregistruji, koho si Moravec pozval, a tu a tam na pár sekund do pořadu „nahlédnu“. Nejen formulací otázek, ale i svým chováním, třeba pověstným skákáním do řeči těm „špatným“, dává Václav Moravec jasně najevo, do kterého tábora patří, kterému politickému proudu fandí. Na tom by vlastně nebylo nic špatného, kdyby ČT měla JAKO PROTIVÁHU publicistický pořad, kde by byl moderátorem konzervativec, třebas někdo jako Benjamin Kuras. Jenže pochybuji, zda by se dnes v celém zpravodajství ČT vůbec nějaký konzervativní redaktor našel, protože „dlouhý pochod“ Českou televizí je dokonán.

Snad ještě horší než politická jednostrannost páně Moravcova pořadu je jeho publicistická VYČPĚLOST, jeho zatuchlost. Je to opravdu zombie, která už měla dávno ležet v hrobě a ne strašit v televizním studiu. To, jak se daří Moravcovi i po více než 22 letech držet si svůj pořad, vnuká znepokojivé otázky: Kdo vlastně řídí zpravodajství ČT, nominální ředitel nebo pan Moravec jako šedá eminence? A dále, od roku 2004 se v čele zpravodajství ČT vystřídalo šest ředitelů, ale Moravcův pořad všechny přežil. Není k tomu zapotřebí silného kmotra, a když ano, kdo to je?

Zřejmě paní Nora Fridrichová tak silného kmotra neměla, poněvadž její publicistický pořad „168 hodin“, jenž od roku 2006 rekapituloval události uplynulého týdne, byl v roce 2024 zrušen, neboť jeho jednostrannost natolik bila do očí, že se nedal udržet.

Zahraniční zpravodajové

S velkým zájmem monitoruji i činnost zahraničních zpravodajů ČT. Dobrým zpravodajem, který přináší informace, a když přece jen komentáře, tak komentáře místních politiků a novinářů, nikoli svoje, je pan David Borek, zpravodaj v Izraeli a na Blízkém východě, a paní Barbora Šámalová na Dálném východě. Oba referují objektivně a vyváženě, nicméně jejich pozice je snazší, poněvadž působí v „jednoznačných“ regionech, kde se kulturní válka uvnitř Západu tak silně neprojevuje a tudíž není třeba zajistit, aby zpravodajové měli ten „správný“ přístup. Naopak snaha o „správný“ přístup je naprosto zřetelná u zpravodajů v USA a v Bruselu. Sledoval jsem činnost asi tří amerických zpravodajů, kteří měli tentýž přístup – očerňovat vše, co přicházelo z republikánské strany, a velebit vše, co podnikali demokraté. Jejich výběr politických událostí v USA byl vždy selektivní a po zvolení Donalda Trumpa prezidentem ČT v této selektivitě pokračuje. Současný zpravodaj Václav Černohorský okamžitě komentuje jakýkoli Trumpův přešlap, ale to zásadní, co se jeho zásluhou v Americe odehrává, vynechává, a když přece jen zmíní, vždy vypíchne negativní dopady.

Podobně referuje o eurounijní politice bruselský zpravodaj, v současnosti pan Petr Obrovský. Netroufne si (nebo to má zakázáno) jakkoli vybočit z ideologických kolejí Evropské komise, podle jeho vstupů do Televizních novin je vše zalito sluncem, jen škůdcové jako Orbán zlobí a frakce Patrioti pro Evropu v Europarlamentu je ostatním „demokratickým“ poslancům pro smích. Když pana Obrovského poslouchám, jak se snaží, aby ani slůvkem nepřekročil stanovené hranice, je mi ho docela líto. Čtyřicet let života za bolševika mi dalo dostatek zkušeností, abych chápal jeho situaci.

Nikoli rozhovor, ale policejní výslech

Nechce se mi věřit, že i pořad „Interview ČT24“ se už vysílá od roku 2006. Do mého hledáčku se dostal až před dvěma roky v souvislosti s předvolební kampaní, poté s volbami a přiznávám, že jej nesleduji tak důsledně jako pořady výše zmíněné. Formát, kde moderátor debatuje s hostem, by byl OK, kdyby se v České televizi nestávalo, že se z rozhovoru s hostem, který zastává jiné hodnoty než progresivistické, stane policejní výslech. To potkalo loni na podzim měsíc či dva před smrtí pana kardinála Duku, jehož vyslýchala moderátorka Tereza Řezníčková způsobem až HULVÁTSKÝM. Tak jako v obdobných případech se i jeho snažila stále opakovanými otázkami donutit k výpovědi, která by jej morálně kompromitovala. Důvodem, proč si ho pozvala, byla zádušní mše, kterou pan kardinál odsloužil za zavražděného amerického křesťanského aktivistu Charlieho Kirka. Tereza Řezníčková s jakýmsi pokřiveným úsměvem na tváři se pokoušela vymámit z kardinála přiznání, že nenávistný člověk jako Kirk (nenávistný, protože se ostře vymezoval proti progresivistickým demokratům) si žádné slitování nezaslouží a že si vraždu vlastně přivolal právě tou nenávistí. Pan kardinál ji trpělivě odpovídal, že jako kněz má přímo povinnost projevovat milosrdenství a udělovat rozhřešení všem lidem bez rozdílu, i kdyby to byli zločinci, a tudíž sloužit zádušní mši i za Kirka. Připomněl, že na Golgotě vedle Ježíše viseli na křížích po obou stranách vrahové, a přesto jim bylo odpuštěno. Moderátorka neustávala ve svém náporu donutit kardinála, aby připustil, že konání zádušní mše bylo neetické a nemorální, což se jí i přes neochvějnou slušnost pana kardinála nepovedlo. Chovala se přitom tak nechutně, že moje žena, která se jinak na politické pořady zásadně nedívá, po skončení této odpudivé podívané odeslala na mailovou adresu ČT stížnost na chování moderátorky, načež se dočkala odpovědi, že Tereza Řezníčková žádný novinářský kodex ČT neporušila.

O něco distingovaněji si počíná pan Daniel Takáč, který nyní „Interview“ často moderuje. Otázky klade žoviálním tónem s jakýmisi šibalským úsměvem, jako by hostovi říkal, „vždyť je to jenom taková legrace, tak se nemusíte kontrolovat“, ale při bližším pohledu je vidět v jeho očích ostražitost, s jakou číhá na odpověď, aby ji mohl vzápětí otočit proti hostovi, pokud je to člověk, jenž vyznává jiné hodnoty než liberálně progresivistické. I na jeho přístupu je vidět, jak moderátoři ČT plní předepsanou roli, jak nepolevují ve snaze hosta s jiným pohledem na svět než progresivistickým donutit k takové odpovědi, aby diváci vnímali jeho stanovisko jako nemorální, špatné a nedemokratické. Toto ale NENÍ ZPRAVODAJSTVÍ, natož veřejnoprávní, to je ideologická masáž.

Tato taktika se také uplatňuje, když se vedení ČT24 splete a pozve si do Zpráv experta, který je objektivní a nikoli progresivistický. A právě toto se stalo panu Takáčovi minulý týden, kdy do Zpráv vstoupil nějaký politolog ze soukromé pražské univerzity a moderátor mu kladl návodné otázky, aby se dočkal odpovědi, že nový ministr životního prostředí Červený znamená zkázu. Ovšem politolog se nedal a všechny útoky odrážel prohlášením, že o tom, kdo má vládnout, rozhodly demokratické volby a z nich vzešla vláda, jejíž členové jsou dáni koaličními dohodami, což je standardní demokratický postup. To samozřejmě pan Takáč ví, ale musel plnit zadání, takže vypálil poslední salvu otázkou, jestli se neobává, že nový ministr bude ve vleku průmyslníků, kteří Motoristy sponzorovali. Načež onen politolog odpověděl, že to k politice patří, ale byl natolik slušný, že nedodal, jaké poradce a lobbisty ekologicko-průmyslového komplexu natahal na MŽP bývalý ministr Hladík. Toto ovšem pan Takáč neviděl, či vidět nesměl – jako všichni v ČT.

Hlásná trouba ekologismu

Tak jako komunismus i jeho mladší sourozenec progresivismus předělává vědu na ideologické nástroje, aby podpořil svoje „pravdy“. V tomtéž duchu jako komunismus pak i progresivismus operuje místo vědeckých disciplín s jejich politickými odvozeninami, jež mu slouží jednak k selekci technologií a ekonomických nástrojů, jednak k prosazování nových technologií, jež nejsou produktem normálního přírodovědného rozvoje, ale tlačeny vpřed ideologickými požadavky. To vede dříve nebo později ke kontroverzím a problémům primárně ve sféře ekonomické a sekundárně ve sféře sociální (prožíváme nyní) a poté k CELOSPOLEČENSKÉ KRIZI (ta nás teprve čeká). Takovým produktem progresivismu je i přeměna ekologie v ekologismus a těmi tlačenými technologiemi obnovitelné zdroje energie a elektromobilita. Jejich „umělost“ odhaluje fakt, že bez dotací nejsou životaschopné, a místo aby přinášely společenský prospěch, pohlcují astronomické sumy peněz, jimiž se obohacují vybraní jedinci.

Přesto vedení ČT standardně tvrdí, že pouze jejich televize zajišťuje veřejný servis a slouží veřejnosti, což sice není lež úplná, ale o to záludnější polopravda. ČT totiž neslouží celé veřejnosti, ale pouze té PROGRESIVISTICKÉ POLOVINĚ, kdežto tu druhou polovinu prostřednictvím jejích lídrů a politických představitelů buď osočuje, nebo v nejlepším případě ignoruje. Většině konzervativních lidí z té druhé poloviny byla ČT lhostejná a to až do loňského roku, kdy Fialova vláda s představou, že jí ČT pomůže vyhrát volby, prosadila zákon o zvýšení a hlavně o rozšíření televizních poplatků na každého majitele jakéhokoli digitálního prostředku s napojením na internet a pak na firmy a podniky podle počtu zaměstnanců. Zákon platí od letošního roku a samozřejmě povede k drastickému zmenšení množiny těch, kteří doposud veřejnoprávní statut ČT podporovali, nebo jim byl lhostejný, takže jeho další existence je zpečetěna.

Dnes mě mrzí, že jsem si nevedl v těch uplynulých patnácti letech divácký deník, kde bych zaznamenával všechny pořady, v nichž se ČT dopustila přešlapů vůči objektivitě a vyváženosti, nebo v nichž se nepokrytě postavila na stranu progresivistů a ekologistů. Mohl bych napsat studii, jak se ČT dostala do ideologické závislosti a zpronevěřila se veřejnoprávnímu poslání, takto jsem pouze mohl ze zapamatovaných útržků poskládat tuto filipiku.

Jelikož patřím mezi „staré bílé heterosexuální muže“, z nichž si progresivismus vytvořil ikonu nepřítele, nemám žádný důvod, abych litoval, když ČT jako bašta této ideologie zanikne.