Česká bramboračka must go on

Ono to není nic nového. Lamentujeme nad neskutečně pomalou, zato však notně předraženou stavbou dálnic či rychlostních silnic. Jenže takovou dé jedničku jsme stavěli, samozřejmě s dlouhými pomlkami, někdy od třicátých let. Prvních dvacet kilometrů bylo předáno do provozu v roce 1971. Odsud plyne etymologické vysvětlení slova dálnice: Je to jen do Mirošovic a dál nic. Praha s Brnem resp. s Bratislavou byly propojeny až v roce 1980. (Přitom budování v časech velké deprese by mělo oživující dopad na ekonomiku a mělo by i nepřehlédnutelný strategický význam, viz německý příklad.) Pražské metro je něco podobného. Železnici nám až na výjimky naštěstí postavil „císař pán“. My namísto toho, abychom tento odkaz náležitě udržovali a zvelebovali (třeba tak, aby se po celých rychlíkových tratích dalo jezdit stošedesátikilometrovou rychlostí, aby nám Němci nevraceli zpět vagóny kvůli jejich stavu, a tak dále, a tak podobně), tak plánujeme fungl nové vysokorychlostní tratě. Že by z toho čišela vyhlídka na víc než tučné spropitné?

A porovnání se sousedy? Žádný důvod k oslavě. Premiér země odhalil pro něj asi šokující skutečnost. V Německu se dá nákup běžných potravin pořídit levněji a přitom kvalitněji než v Česku. Těžko říci, zdali nebyl tím posledním, komu tento fakt dosud unikal. Akce „nutela“ ho dokonale zesměšnila. Na Poláky jsme měli zvyk dívat se jaksi spatra, ne-li pohrdavě. Teď už jen zíráme. Ale nejen na ty nákupy. Tempo, jímž Poláci vybudovali a budují síť moderních dálnic, může jen vzbudit závist. A daří se jim to financovat z evropských fondů. My jsme tu šanci měli taky, naše neschopnost strategicky a efektivně plánovat nám ji zase vzala. Pomiňme pro tuto chvíli podstatu evropské dotační politiky, jež se postupně vymkla z kloubů, zdegenerovala a fatálně deformuje trh a tedy i ekonomiku evropských zemí. Jsou tu ale státy, které tyto fondy využily efektivně a posunuly se tak kupředu. Podívejme se na Polsko, ale i Portugalsko či další země. A pak tu máme ty státy, kdy tyto zdroje byly dílem prošustrovány, dílem i rozkradeny. Itálie, Řecko, v neposlední řadě také Česko.

Státu nemůže než dominovat politická scéna. Úpadek politiky v zemích Západu je dnes takřka všeobecný a vzbuzuje vážné obavy, i co se huntingtonovského střetu civilizací týká. Česká politika tady má jaksi náskok. Je v úpadku od samého svého počátku, ještě v hájemství c. k. monarchie. Občas se tu blýskly osobnosti, naposledy na počátku devadesátých let. Rychle ale vždy převládla šeď a průměrnost. V posledních letech pak čím dál více podprůměrnost. To, co politická scéna předvádí, podkopává základy státu, neboť fatálně diskredituje demokracii. V posledku ale i svobodu, svobodnou zemi. Během covidové pandemie si věrchuška, dlužno dodat nejen u nás, odzkoušela, co všechno veřejnost, lid obecný, snese. Jaká omezení základních svobod se dají, bez většího úsilí či snad násilí, vnutit. Výsledek je musel překvapit. Svoboda jako taková je opravdu hodnota pro menšinu. Malou menšinu. Že takové poznání nemůže než povzbudit chuť politických garnitur do budoucna, o tom věru netřeba pochybovat. A o tom, že se naše svoboda může velice rychle scvrknout, o tom platí totéž.

Vraťme se ale do našich luhů a hájů. Jaká představení jsou nám tu inscenována dnes? Hlavní scénu tu představuje parlament, a zde logicky sněmovna. Sledovat nekonečný příběh obstrukcí, legislativních nouzí a dalších kašpárkovských kulis jednání zákonodárného sboru, něco takového snad nejsou schopni sledovat bez újmy na zdraví ani ti nejodolnější. Je to cirkus pro cirkus. Obstrukce blokující jednání, naprosté nehoráznosti, vypadávající z úst politikářů (bez ohledu na dres). A pak se to stejně odhlasuje. Řešení by bylo jednoduché, třeba opsat jednací řád, například od Bundestagu. A kdyby chtěli býti poslanci opravdu kultivovaní, dohodli by se na tom včetně opozice a platnost by dali od příštího volebního období. Jenže to nikdo nechce. Televize v čele s tou veřejnoprávní zahlcují prostor naprosto prázdnými debatami politiků, místo aby nechali mluvit ty, co mají co říci.

Obrovské zklamání představuje současná vláda. Jistě je pravda, že tak katastrofální jako duo Babiš – Hamáček to není, svou neschopností ale tomu prvně jmenovanému umetá cestu zpět. Je třeba ji ocenit za zahraniční politiku, s tou ale volby ještě nikdo nevyhrál. Krizi státních financí se pokouší vyřešit tím svým balíčkem, ten je ale postaven ne na redukční dietě státu, ale na podojení občanů a firem. Omezení dotací, to byl vrchol výsměchu. Nakonec to spočívá v tom, že podporu „zelené“ energetiky zaplatí právě ti občané a firmy. Jedná se tedy fakticky o daně. Maligně bující státní správu nikdo neredukuje. Omezení růstu důchodů je jistě v pořádku, nelze toho ale dosahovat retroaktivitou práva. Byť to „pokryl“ ústavní soud, tentokrát až s nedůstojnou argumentací. Justice prostě není výjimkou, a to ani její druhdy důvěryhodné špičky. Skeptici alespoň doufali, že když tato vláda nepomůže, alespoň nebude škodit. Chyba lávky. Takový Jurečka by zasluhoval okamžitého vyhazovu ne za onen bájný večírek, ale za produkci jeho ministerstva. Třeba takový zákoník práce. O vztahu politické garnitury k jejich živitelům snad nejlépe vypovídá striktní odmítnutí zmrazení svých platů. Ekonomicky jistě podružné, symbolicky ale více než významné.

Česko se ale mezitím šine po sestupné trajektorii. Na tom panuje široká shoda. Vyčerpali jsme potenciál pro svůj růst. Montovna s levnou prací přestává býti atraktivní. Zoufale nemotorný stát je tak leda schopen komplikovat těm, co si jej vydržují, život, a to čím dál víc. Jsme závislí na ekonomice Německa, s tím to ale též nevypadá až tak růžově. Navíc Evropa obecně je v úpadku, kterému jen přihlížíme. A když vláda s něčím přijde, jsou to takové giga-factory, což jsou ovšem spíše ledabyle převlečené giga-montovny. Brain-trust NERV připravil vysoce kvalitní náměty (to ale činí od počátku své existence). A co z toho nakonec vejde v život? Radši si to ani nepředstavujme.

To, co tíží tento stát již od jeho počátku snad nejvíc, je prostě zlodějna. Nakonec první republika začala tím, že obrala siroty po následníkovi. I o hračky. Následovala pozemková reforma (a s ní zbytkové velkostatky). Jak píše asi nejlepší historik první republiky, Antonín Klimek, již v 30. letech meldovali britští velvyslanci do Londýna, že u nás bují korupce zvící Latinské Ameriky. Takže nás současný stav nemůže vlastně překvapit. S bojem proti korupci a klientelismu přicházejí všechna nová uskupení, vzbuzují však nakonec podezření, že šlo o účast na hodokvasu. Pesimista by mohl říci, jen aby z něj za chvíli nebyl kar. Vezmeme-li Masaryka za slovo, když tvrdil, že státy se udržují těmi idejemi, na nichž vznikly, jaká asi nosná myšlenka se honila – v hlavách mnohých – při vzniku republiky?

Jsme vlastně dosti podobní právě té Itálii. Individuálně dosahují Češi leckdy obdivuhodných výsledků, vytvořit celek, stát, to nám ale nejde. Představa, že bychom mohli přežít v stále hrozivějších kulisách jak takoví malí suveréni, takové Švýcarsko B, je bez nadsázky fantasmagorická. Evropa se nemohoucně potácí. Nezbývá, než se pokoušet ji opravit. Když už jsme zbourali, samozřejmě ne sami, to Rakousko.