27.1.2020
Kategorie: Multikulturní soužití

Skoro upřímná lítost po 75 letech – zástupci 44 států vzpomenuli v Jeruzalémě osvobození Osvětimi – důležité je co se řeklo i co se zamlčelo

Sdílejte článek:

TOMÁŠ GUTTMANN

U příležitosti 75. výročí osvobození Osvětimi se dvacátého třetího ledna konalo v Jeruzalémě fórum o holocaustu, kterého se zúčastnili zástupci 44 států, včetně 6 králů a princů, 26 prezidentů a 4 předsedové vlád. V průběhu fóra se tragické osudy obětí holocaustu zcela promíchaly s politickými problémy dneška, i když část oněch problémů se objevila jen v náznacích a část byla zamlčena.

Fórum proběhlo v Izraeli na pozadí příprav ke třetím volbám v průběhu jednoho roku. Levicová elita se v pokusu o záchranu transformovala do „politického středu“ a úporně brání pravici získat 61 mandátů ze 120 členného parlamentu, v čemž jí asistují soudy, média a část bezpečnostních špiček. Vládnoucí pravice dosáhla pod vedením Natanijaha nejen obrovský rozvoj ekonomiky, ale i radikální zlepšení izraelské image ve světě po léta ničené levicovým narativem o izraelském imperialismu. Netanijahu navázal styky s mnoha státy, které Izrael dříve bojkotovaly, a navíc izraelští levičáci ztrácejí podporu doma i ve světě díky rostoucímu islámskému teroru. Příjezd téměř všech hlav evropských států do Izraele na nedávné fórum jen potvrzuje zmíněné úspěchy.

Jedním z úspěchů Bibiho zahraniční politiky jsou dobré vztahy se Spojenými státy i s Ruskem. Čestný host na nedávném fóru, prezident Putin, je spojencem Sýrie a Iránu, ale do izraelských akcí po celé oblasti se příliš nevměšuje. Snahou izraelských politiků bylo přimět Putina k tomu, aby udělil milost izraelské turistce zadržené na moskevském letišti s několika gramy kanabisu a odsouzené na sedm let do vězení; Putin, matce dívky slíbil, že vše bude OK, čímž Bibiho odpůrce určitě nepotěšil. Izraelská média pasou po negativních zprávách, takže například úspěch fóra o holocaustu kompenzují výmysly o tom, že mnoho přežilých vlastně žijí pod hranicí bídy a dokonce že někteří hledají jídlo v popelnicích. Ve skutečnosti přeživší vždy patřili spíše mezi lépe zajištěné. Jeden z takových přežilých dokonce promluvil na zmíněném fóru, byl jím bývalý vrchní rabín Izraele rabín Meir Lau, který v roce 1945 přišel jako osmiletý do Izraele přímo z Buchenwaldu.

Prvním problémem při zvaní hostů na fórum v Jeruzalémě byl spor mezi Polskem a Ruskem. Kromě Židů kladou na interpretaci historie největší důraz právě tyto dva státy. Polsko totiž ztratilo za války 6 miliónů občanů, z toho polovinu židovských, Sovětský svaz 20 miliónů, z toho přes milión židovských. V Osvětimi zahynuli jeden milión Židů, 75 000 Poláků, 25 000 příslušníků dalších národů, hlavně Romů, a 15 000 sovětských zajatců. Na všem co se stalo, však nesl velkou část viny i Sovětský svaz.

Rezoluce evropského parlamentu z 19. září 2019 zdůraznila, že nacisticko-sovětská smlouva z roku 1939  vedla ke Druhé světové válce a k deportacím a genocidám, včetně holocaustu. Dnešní Rusko se z nejasného důvodu hlásí k odkazu Sovětského svazu, ale odmítá historickou vinu na vzniku války. Putin ignoruje dnes již všeobecně známá fakta o sovětských zločinech, včetně desetitisíců vražd na občanech Polska, a snaží se odvádět pozornost jinými směry, například poukazováním na polský antisemitismus. Vzhledem k tomu, že na jeruzalémském fóru měl dostat slovo zástupce Ruska a ne také Polska, polský prezident Andrzej Duda odmítl pozvání s tím, že Putin šíří historické lži.

Další incident nastal, když prezident Ukrajiny chtěl přednést na hlavním zasedání projev, ale bylo mu řečeno, že ze zahraničí promluví jen zástupci vítězných mocností a Německa. Je to trochu nelogické, neboť Ukrajina je potomkem Sovětského svazu stejně jako Rusko, ale na padesát projevů nebyl čas, a kromě toho Izrael jistě nechtěl rozzlobit Putina. Prezident Volodymyr Zelensky se ale nediplomaticky urazil a rozhodl se „přenechat své místo na zasedání přeživším holocaustu“. O senzaci se nenechal připravit ani prezident Macron, který křičel na izraelskou ochranku při návštěvě Starého města, aby okamžitě vypadla z kostela, neboť jde o francouzskou půdu; kostel totiž darovalo francouzskému vládci Napoleonu třetímu v roce 1856 Turecko, které tu tehdy vládlo. Macron se pak omluvil, ale titulky, po kterých touží, mu už nevezmou. Princ Charles dělal titulky už jako malý žák, kdy sběratelům prodával své školní sešity, takže nepřekvapuje, že schválně nepodal ruku americkému viceprezidentu, když všem v řadě ruku podal a jeho vynechal, aby demonstroval pohrdání k Americe a jejímu prezidentu.

Putin v projevu přehnaně tvrdil, že 40% ze všech zabitých Židů byli sovětští občané; též se zmínil o tom, jak generál Koněv, který za oblast Osvětimi zodpovídal, „sám sobě zakázal shlédnout zvěrstva v osvobozeném táboře, aby neztratil sílu dál pokračovat v plnění povinností“, což je absurdní vzhledem k známým faktům o cynickosti Koněva. Francouzský prezident Macron vyjádřil naději, že lepší vzdělání zabrání v opakování zvěrstev; mně se však nezdá, že by Němci za války neměli dost dobré vzdělání. Německý prezident Steinmeier pronesl několik vět hebrejsky a ostrými slovy odsoudil svůj národ za „nejhorší zločin v historii lidstva“, ale o historických právech Židů v Izraeli pomlčel. Princ Charles, připomněl princeznu Annu, svou babičku pohřbenou v Jeruzalémě, která za války ukrývala v Řecku Židy, ale o tradičním britském antisemitismu se nezmínil. Americký viceprezident Mike Pence připomněl statečné, kteří se nebáli povstat proti zlu tehdy v době holocaustu, a logicky vyzval svět, aby se sjednotil proti dnešnímu zlu, jakým je Islámská iránská republika plánující vyhladit Izrael atomovou bombou; potlesk se prezidentu Putinovi nemohl líbit.

Vedle vysokých představitelů Kanady, Austrálie, Argentiny a několika bývalých sovětských asijských republik, se fóra zúčastnily téměř všechny evropské státy kromě Polska a Švýcarska. Někoho by napadlo spojit tyto dva státy krátce takto: ne náhodou v Polsku Osvětimský tábor ležel, a ne náhodou do Švýcarska putovalo z Osvětimi zlato ze zubů zabitých vězňů; ale tak krátce by to možná nebylo spravedlivé. V zájmu spravedlnosti jmenuji alespoň jednoho polského hrdinu, polského důstojníka jménem Witold Pilecki, který se v roce 1940 nechal Němci zatknout a dopravit do Osvětimi, aby podával svědectví polskému odboji, v roce 1943 unikl s pomocí odboje ven, v roce 1944 se zúčastnil Varšavského povstání, v roce 1947 byl komunisty zatčen a v roce 1948 popraven za údajnou špionáž pro imperialisty.

Otázka je, zda bylo jeruzalémské fórum k něčemu dobré. Spíše bylo testem, jak je dnes Izrael ve světě přijímán. Netanijahu může být spokojen. Hezké projevy prošpikované hebrejskými slovy samozřejmě přítomné Izraelce potěšily. Ovšemže mnohem důležitější než slova byly svého času pro Izrael britské uznání židovských práv v Palestině, uznání mladého Izraele Sovětským Ruskem, dodávky českých zbraní, francouzská asistence v budování letecké a jaderné technologie, německé ponorky a peníze, a politická podpora Spojených států. O obnovení židovského státu řekl správně Izraelský prezident Rivlin, že jde o pokračování tisícileté přítomnosti a ne o dárek za holocaust.

Jako patnáctiletá byla moje máma v létě 1944 deportována z Terezína do Osvětimi, a odtamtud do satelitního tábora v Merzdorfu, kde byla Rusy osvobozena v lednu 1945; asi by dnes řekla (zemřela v roce 2012), že za slzy po 75 letech si nikdo nic nekoupí a otázka je, jak jsou upřímné. Pokud by si však všechny ty státy a jejich představitelé vzali alespoň maličké ponaučení, mohlo by to třeba pomoci. To by se ale všichni museli oprostit od svých předsudků a klišé, a od svého oportunismu. Charles by nesměl jet v rámci vzpomínek na osvobození Auschwitzu do Betléma, aby ukázal Arabům, že i na ně myslí. President Macron by sotva mohl hulákat na Izraelce, aby ukázal muslimům, že je na Židy přísný. Německý prezident by sotva považoval izraelské usedlosti v Izraeli za překážku k míru.

Kdyby si vzali Evropané ponaučení, jasně by řekli, že antisemitismus v jejich zemích není problémem pravice nebo populismu, ale že jde čistě o problém islámu. Jasně by řekli, že když vzdělaní Němci byli schopni vyvraždit 6 miliónů Židů a způsobit ve válce smrt 60 miliónů nežidů, pak nebude pro nevzdělané muslimské barbary z Afriky a Asie žádným problémem vyhladit celou Evropu. Vzdělaní Němci své plány tajili, primitivní barbaři nic netají a jasně své plány v mešitách proklamují. Muslimové masově znásilňují, likvidují celé redakční rady novin, masakrují diváky v divadlech a s náklaďáky přejíždějí vánoční trhy. Není třeba zvláštních historických znalostí anebo logických schopností, aby bylo jasné, kam Evropa směřuje a že je opět potřeba přijmout pomoc silné Ameriky a ne Ameriku dětinsky urážet a odmítat.

Voskovec a Werich jasně viděli, kam svět v roce 1934 mířil v písni „Kam asi svět míří v tisíc devět set a třicet čtyři“, a v roce 1938 se v písni Kolumbovo vejce obraceli o pomoc k Americe, řka: „Hej strejdo za tou velkou louží, zas Evropu středověk souží, co se vypůjčí, to se vrací, vrať nám civilizaci“. Politikové v evropských demokraciích však nemyslí na rok 2034 – nedohlédnou dál než na konec svého volebního období. Jestliže se nespojí a spolu se Spojenými státy se nebudou snažit zachránit Evropu, lid by je měl naléhavě vyměnit.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 4,19 out of 5)
Loading...