Nevěřte jim, když přicházejí s … dětmi(?)

Málokterá debata na migrační téma byla na českém internetu tak toxická, jako ta, ve které se přetřásala možnost přijmout či nepřijmout nějaké množství dětských běženců z Řecka. Opravdový radioaktivní rybníček ke čvachtání. Po určitou dobu tomu prostě nešlo ujít, leda na ten Twitter nechodit vůbec.

Dost často lítají urážky z obou stran rovnou měrou, ale tentokrát jsem pozoroval, že hlavním hybatelem tohoto neutěšeného stavu byla hysterická, emocionální linka „Děti! Děti!“, jejíž někteří zastánci zcela na plnou hubu (žádná subtilnost) odsuzovali své oponenty jako zlé, duševně deformované, podlé skřety, kteří si užívají cizí neštěstí, nebo ubohé ustrašence, kteří se bojí i batolat. Bylo to hodně hnusné, podpásové, a bohužel to dost odpovídalo věkovité tradici, podle které zrovna ti, kdo abstraktně milují lidstvo jako celek, nesnášejí konkrétní lidi kolem sebe. Myslím, že když to dělá protistrana, tak se tomu říká nenávist.

Samozřejmě takové útoky v lidech vybudí přirozené obranné mechanismy, některým prasknou nervy, jiní se zatvrdí a uzavřou do sebe. Jediné, k čemu tenhle typ pohrdání a posměchu nemůže vést, je jakýkoliv racionální pokus o řešení situace. Pokud na druhé straně stojí odporné, zapšklé, xenofobní, čecháčkovské prase, proč byste se s ním vůbec snažili nějak domluvit, že? No, to je jedno, takoví diskutéři vždycky budou, a sociální sítě jim dávají masivní viditelnost.

Moc jsem se do těchto gejzírů žluči nezapojoval a raději se bavil s lidmi mezi čtyřma očima. Naprostá většina z nich se na projekt paní Šojdrové dívala značně skepticky, ale přitom podle mých zkušeností má karikatura zlého skřeta nebo ubohého ustrašence k realitě velmi daleko. Těžiště jejich nesouhlasu bylo v nedůvěře – nedůvěře v to, že slova jako „děti“ najednou nezačnou mít jiný význam a celá záležitost se nezvrhne v něco totálně jiného, než to, co bylo obyvatelstvu pod plačtivým nátlakem na city takříkajíc „prodáno“.

Použití slova „děti“ není ještě důvodem zastavit myšlení a nadšeně souhlasit s čímkoliv, co následuje. Pocit nedůvěry mezi lidmi vychází hlavně z toho, že celá migrační krize je jedním velkým divadlem lží.

Pašeráci lžou svým klientům, že je v Evropě čeká ráj, což opravdu nečeká. Nějaké peníze asi ano, ale k ráji to tu má zatraceně daleko. Žádné blondýny a Mercedesy k bezplatnému využívání.

Migranti lžou úřadům o tom, jak se jmenují, odkud pocházejí a kolik mají let. Je to v jejich zájmu, vždyť sedmnáctiletý Syřan má podstatně lepší vyhlídky na azyl než pětadvacetiletý Pákistánec, a člověka nejasné identity obvykle nelze odsunout zpátky domů.

Vlády a úřady, well… rád bych věřil, že třeba zrovna řecká vláda mluví pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, ale tak naivní nejsem. A tady ve střední Evropě nevěří řecké vládě nikdo, dokonce ani zde usedlí Řekové (ti snad vůbec nejmíň).

No, a média, ta si taky z vrcholu migrační krize odnesla pošramocenou pověst. Dnes už přeci jen pod tlakem reality zavládla určitá střízlivost, ale v tom roce 2015 vycházely občas neskutečné „hlody“, které byly podezřelé i běžnému pivaři v hospodě. V Německu se dodnes sousloví „lékaři a inženýři“ (Ärzte und Ingenieure) používá v debatách jako výsměch.

(Mnoho komentátorů si dnes láme hlavu nad tím, proč populace v různých zemích ztrácí důvěru k etablovaným médiím, a přitom by stačilo tak málo: nepsat úplné chujoviny. Ale vysvětlujte to nějakému pětadvacetiletému borci, kterého na fakultě naučili, že základem všech problémů světa je rasisticko-sexistický patriarchát starých bílých mužů. Ten má úplně přepólované vidění světa. Ostatně chujovina je přespříliš falické slovo, že. Konec odbočky.)

Z obecné nedůvěry plynou konkrétní obavy. Jak vypadají? Asi takto:

• Obava, že z Řecka nedorazí děti, ale autobus plný vousatých chlapíků s tím, že je jim určitě všem sedmnáct a půl, aspoň to o sobě upřímně říkají.
• Obava z toho, že ti dotyční nevinní chlapci Sýrii nikdy neviděli, zato pocházejí z nějakých divokých paštunských kmenů na pomezí Pákistánu a Afghánistánu. Kterážto oblast patří k těm zaostalým i podle nepříliš náročných civilizačních standardů tamního regionu. A že si tu zaostalou kulturu přinesou s sebou, k našemu velkému potěšení. Nositeli kultury jsou lidé, ne půda.
• Obava z toho, že těch plných autobusů bude nakonec podstatně víc, protože když už se jednou takový mechanismus na záchranu dětí rozjede, bude těžké jej jen tak stopnout. „Zdroje“ v tomto případě opravdu jsou, takto volně definovaných dětí je v táboře na Lesbosu určitě dost.
• Obava z toho, že i když jim pak lékařskými metodami dokážeme, že jim je jednadvacet a víc, stejně se jich nezbavíme, protože a) Řecko už si je určitě nevezme zpátky, b) nějaký školený psycholog, jehož posudek má stejnou váhu jako objektivní vyšetření, dojde k názoru, že doktoři se mýlili (při téhle zprávě se mi vařila krev v žilách: civilizace, která postaví subjektivní jednomužně dělaný posudek na stejnou úroveň jako tvrdou vědu, má opravdu vážný problém se ztrátou smyslu pro realitu. Zaměňovat skutečnost a názory je recept na průser).
• Obava z toho, že až budou ve střední Evropě, najednou se ukáže, že nejde o žádné siroty, ale o příslušníky početných rodin, jejichž sloučení v nové vlasti budou požadovat.
• Obava z toho, že i kdyby se české úřady postavily tomuto požadavku na odpor, nějaký mezinárodní soud jim stejně přikáže, aby se podvolily.
• Zkrátka, sečtu-li to a podtrhnu: obava z toho, že budeme za blbce, a kromě peněz za to zaplatíme i vlastní bezpečností.

Tak, a teď mi řekněte, jestli jsou ty obavy liché? Hned ta první a druhá se potvrdily, protože Řekové nám nechtějí poslat žádné děti, ale údajně šestnácti- až osmnáctileté mladíky afghánského a pákistánského původu. Dokonce jsou tak hodní, že nám sdělují, že půjde o specifické (čti: problémové) jedince, pro které bude potřeba „zvláštních ubytovacích prostor“.

Přečtu-li si o nepokojích v utečeneckých táborech na řeckých ostrovech, můžu hádat třikrát, koho se Řecko hlavně chce zbavit. Nebudou to ti „tiší a vděční“, že? Tady zrovna nastupuje racionalita: být v Aténách premiérem, taky bych se snažil přehodit na cizí ramena právě ty nejhorší mladé muže. Bohužel je košile bližší nežli kabát, a žádná velká slova o unii národů na tom nic nezmění.

Ač nejsem žádný fanoušek pana Hamáčka, zaslouží si tentokrát pochvalu za to, že řekl jasné ne. A paní Šojdrovou bych poprosil, aby si našla nějaký jiný způsob, jak pomáhat lidem. Proboha, už to téma dál nerozšlapávejte a nechte ho být. Momentálně se Vám podařilo jedině to, že jste dále posílila nedůvěru a cynismus tohoto národa vůči čemukoliv, co nese nálepku humanitární pomoci.

A vůči aténské vládě, která nám chce poskytnout takové dary, bych byl klidně tvrdý. Bez ohledu na názor ambasády, že máme hrát roli „vstřícného partnera“. K čemu by nám to bylo? Kamarád, který vás chce zatáhnout do vlastních problémů, zase tak velký kamarád není.