Udávají, tedy jsou

Všichni tito udavači jásají nad tím, jak odstřelili podle nich rasistický profil nebo aspoň obrázek a povahově stejní jim za to blahořečí a jásají s nimi.

Upozornit na vraždu nebo mučení nějaké bytosti je dané zákonem, a kdo tak neučiní, rovněž se dopouští trestného činu, ale udávat někoho jen za jeho názory? To už tady v historii nejednou bylo. Vždy se najde skupina lidí, co si myslí, že jejich názory jsou ty nej a musí je mít úplně každý a pokud nemá, stavějí hranice, šibenice a gilotiny.

Mít své přesvědčení a názory a moci je prezentovat je přeci zakotveno v naší ústavě a právo na ně má každý. Samozřejmě není povinností souhlasit se vším, co kdo napíše, každý má právo vše vyvracet a udávat na pravou míru, ale nahlašovat jejich nositele, či dokonce je i za veřejně napsané následně trestně stíhat, to je už hodně za hranou demokracie a hodně za hranou korektnosti, na kterou si naše doba hraje. Takovéto jednání odpovídá diktatuře a sociální sítě se svými programy na vyhledávání „závadných“ slov a pavučinou udavačů a provokatérů, se tak jeví jako past na neposlušné lidi, jejichž zločinem je, že nesouhlasí například s politikou vytyčenou jedinou EU a nevelebí krvavý Islám či multikulti životní styl.

V knize Raye Bradburyho 451° Fahrenheita lidi udávají spoluobčany, co vlastní tištěné knihy. To je totiž trestný čin. Mocní chtějí vytvořit společnost plytkých hlupců bez vlastního myšlení, kteří jen pracují a po práci se věnují pouze ohlupující a stupidní zábavě. Knihy jsou tedy nepřítel číslo jedna a je i čtoucí lidi je třeba zlikvidovat, protože ti lidé by mohli i samostatně myslet. K aktu anonymního udání slouží krásné červené schránky s majáčkem, kam vzorní hlupáci vhazují své ortely pro druhé.

Velké udávání a veřejně se chlubící úspěšní udavači svědčí o poněkud nechutné pokrytecké společnosti a o pomalé ztrátě svobody slova a nakonec i své individuální svobody. Je to cesta do pekel totality.

Není to nic nového ani to není jen náš národní sport asi první největší známá vlna bonzáctví byla ve starověkém Římu za éry císařství. Udavači měli speciální název – Delatores a tito občané a i otroci hlásili hlavně činy, které se stíhaly ztrátou majetku nebo pokutou. Možná tušíte, proč toto zaměření – ano z konfiskovaného majetku získali své stříbrné. Pokud byl udavačem otrok, dostal jako prémii propuštění na svobodu a stal se tak řádným občanem práskačem. Delatores měli staletí žně, ale vše jednou končí i období hojnosti. V roce 98 se stal římským císařem Marcus Ulpius Traianus, člověk podle všeho dost zásadový a sebejistý, který už za svého života dostal jméno Optimus – čili nejlepší. Nepotřeboval hájit svoji pozici a sebe zákonem trestajícím jeho urážku a nepřál si tedy, aby byly vedeny soudní procesy s lidmi obžalovanými pro urážku majestátu. Tím odpadl jeden druh udavačství, a pak také přímo zakázal úředníkům reagovat na anonymní udání neb by to podle něj „bylo nedůstojné našeho století“. Kdyby chudák tušil, že si to ještě v našem století řada lidí nemyslí, byl by asi dost roztrpčený.

Chtělo by to nějakého sebevědomého poctivého Optimuse, který by udavače vykázal tam, kam patří – na hnůj a to rovnou i se špatnými zákony. Chtělo by to společnost, co by nevyužívala těchto služeb a nepotřebovala je, protože by byla demokratická v tom nejlepším slova smyslu.