Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost

Bezpečnostní a informační služby (BIS) ve veřejné zprávě za rok 2017 (str.7) upozornila, že „moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto jejich sovětskou verzí. Proruským panslovanstvím je zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). To tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie“.

Když společnost akceptuje, aby spolek s matoucím názvem Český svaz bojovníků za svobodu vedený komunistickými kádry se vydával za strážce odkazu hrdinů druhé světové války (sic!), přitom “vyznamenával” Zdeňka „Obuška“ Ondráčka a od daňových poplatníků dostával přiděleno přes 6 mil. Kč, tak je s naší historickou pamětí něco špatně. Výše uvedený spolek má stejný právo vykládat historii asi jako svaz zahrádkářů nebo klub chovatelů psů.

Problém ale nestojí tak, že ruští a čínští agenti přímo sepisují učebnice pro školní děti, oni pouze využívají, to co obsahují a hlavně co v nich chybí. Na internetových fórech se ihned objevily nesmysly, že „tajná policie“ opět určuje, co se má učit na školách. Ani Miloš Zeman, který sám sebe v březnu 2017 označil za ruského agenta,zcela konzistentně s tímto svým přiznáním neváhal v této věci „trollit“.

Kritika výuky moderní dějin se ozývala již delší dobu, ale šlo o hlasy volajících na poušti. Žáčci sice znají politické ambice Václava III., ale nemají ponětí o událostech, které formovaly svět v posledních 100 letech a ovlivňují současnost i budoucnost. Ministerstvo školství zahleděné samo do sebe a svých neustálých deforem, a které dělá všechno jiné než opatření ke zlepšení školství, nebylo schopné cokoliv změnit. Nestandardní, ale logické varování ze strany kontrarozvědky alespoň zajistilo tomuto problému pozornost veřejnosti. Česko se nachází v hybridní (studené) válce, politici pouze nevnímají realitu. Cílem je ochromení NATO a Evropské unie, prostředkem oslabení jednotlivých členů a vyvolání rozkolů nebo alespoň vzájemného odcizení. Výklad dějin představuje jedinečný nástroj jak dosáhnout přítulnosti k agresorovi (Rusku, Číně) a podpořit nepřátelství k jiným národům (Německu, Polsku, Spojeným státům).

Jak mluvíme, tak myslíme a jak myslíme, tak i jednáme. Jediný „správný“ výklad dějin neexistuje. „Pravdou“ se totiž stávají mýty, které se učí desítky let na školách, omílají v médiích a v rodinách předávají z generace na generaci. Rozpoznat, kde jsou dějiny špatně interpretovány je za této situace stejně obtížné, jako sám sebe zvednout nad zem taháním za uši.

Když se podívám do vlastivědy pro 5 třídy základních škol (autor František Čapka), není zde ani zmínka, co byl zač Sovětský svaz. Z toho by děti totiž mohli dovodit, co je zač současné Rusko. Nenajdeme zde nic o bolševickém převratu v Rusku, rozpoutání rudého teroru Leninem a občanské válce. Ta si vyžádala 10 milionům padlých, zavražděným, umořených hladem a milion lidí z Ruska uteklo (emigrovalo). Dále je opomenuto bolševiky záměrné vyvolání hladomoru na Ukrajině v letech 1932-1933 s 5 miliony mrtvými a Velký teror za vlády Stalina, který je dodnes v Rusku oslavován jako velký „vožď“. Zde stojí za připomenutí, že třetina Rusů má dodnes zlost kvůli rozpadu Sovětského svazua Vladimir Putin je označil za chybu.

V kapitole o 2. světové válce ani věta, že Sovětský svaz spolu s nacistickým Německem 17. září 1939 napadl Polsko (a následně povraždil 15-28 000 zajatých důstojníků a příslušníků elity), dne 30. listopadu1939 zaútočil na Finsko (za což byl vyloučen ze Společenství národů a Západ v této souvislosti uvažoval a válce) a v roce 1940 obsadil Pobaltí (kde ihned začaly deportace a likvidace místního obyvatelstva).

A jak někomu vysvětlovat nebezpečnost čínské hrozby? Děti se nedozví o Velkém skoku, Kulturní revoluci a 40 až 70 miliony mrtvých v letech 1949-1974 za vlády „velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga, jenž je stále inspirací pro jedinou v Číně povolenou (komunistickou) stranu. Jeho portrét visí na náměstní Nebeského klidu, kde místní režim v roce 1989 potlačil studentské protesty (udávaný počet obětí od 200 – čínská strana, do 10 000 Velká Britnie).

Tyto historické události stačilo shrnout do cca 15 vět a ať nikdo netvrdí, že by se nenašel čas na jejich prezentaci. Třeba namísto podrobného probírání pravěku.

K panslovanství, na které upozornila BIS jde uvést mnoho příkladů. Jeden příklad za všechny. Dětičky se dozvídají, že Karel Havlíček Borovský napsal Zápisky z Rus. Úplně mimo zůstává obsah tohoto díla a fakt, že po ročním pobytu v Rusku konvertoval z rusofila na rusofoba.

Dalšími neuralgickými body výkladu českých dějin je obdiv k husitství, ve své době vnímaném jako dnešní tzv. Islámský stát. Chybí střízlivé hodnocení výsledku bitvy na Bílé hoře (jako kdyby Fridrich Falcký nebyl falcký kurfiřt) a popravě českých pánů (kteří nebyli čeští a v té době nikdo nic takového ani nerozlišoval). Co by znamenalo vítězství českého krále Fridricha Falckého v bitvě na Bílé hoře 8.11.1620? Kdo to byli “my” v roce 1620? Tehdejší loajalita se odvíjela od příslušnosti k vladaři, od víry, ale ne od příslušnosti k národu, což je hrubě novodobý konstrukt. V české veřejnosti panuje přesvědčení (mýtus), že vítězství na Bílé hoře by bylo pozitivní. Těžko říci. Místo příslušnosti k Habsburkům vládnoucím již v té době vícenárodní říši bychom se stali součástí německy mluvícího království. Události by možná kopírovaly vývoj jako u Lužických Srbů a Česko by dnes bylo řádnou 17 spolkovou zemí Německa. (Mám na mysli formálně, nikoliv pouze ekonomicky). Ostatně Lužice patřila k Českému království až do roku 1635 (tedy právě do doby Bílé hory) a následně se stala součástí Saska. Takže ukázka paralelního vývoje zde existuje.Stále se opakuje lživá teze o Habsburky řízeném poněmčování (zde je video jazykovědce Karla Olivy).

Obecně nejsme smířeni s Rakousko-Uherskem, které přitom bylo i naše a my jsme byli Rakousko-Uhersko. Společnost rozdírají spory o církevní restituce, přitom je zajímavé, že proti nim brojí právě obdivovatelé Ruska, kde je pravoslavná církev v podstatě součástí státní moci, a to vzniku ruského státu.

Pokračuje zběsilá obrana Benešových dekretů i vyhnání českých Němců nebo chcete-li německých Čechů, jediné věci, bohužel negativní, na které jsou česky mluvící Češi ochotni se shodnout. Nikdo z českých politiků proto neměl dodnes odvahu uctít oběti poválečného vyhánění jako skutečné gesto smíření. Díky tomu v české společnosti stále doutná skryté nepřátelství vůči Německu, což se cizí moci náramně hodí k vytváření problémů.

Primitivní instinkty neandrtálců stejně jako nacionalistické předsudky dávných obrozenců se nehodí do současného světa. Oboje se může stát příčinou naší zkázy.

[ad#pp-clanek-ctverec]