10.1.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Vysní si ráj a vybudují peklo (2.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Na počátku druhého dílu se ocitáme ve skotské vesničce New Lanark na břehu řeky Clyde, asi 40 km na jihovýchod od města Glasgow. Vesnička vznikla z obytných domů pro dělníky, které postavili společně úspěšný obchodník David Dale a vynálezce Richard Arkwright kolem své budované továrny na spřádání bavlny. Bobu Owenovi, o kterém bude řeč, bylo v té době nějakých patnácte roků.

[ad#textova1]

New Lanark

Základem úspěšné továrny (a patrně též mlýnů) se stal Arkwrightův nápad, aby pro pohon zařízení byla využita voda řeky Clyde. Vystavěli na ní během deseti let budování továren přehradu a vodu přivedli kanálem až k budovám, kde poháněla pomocí vodních kol strojní zařízení. (Systém vodních kol byl nahrazen turbínou až v roce 1929!)

Robert Owen se později oženil s dcerou původního spolumajitele Davida Dale (Caroline, 1899) a ti posléze na počátku 19. století prodali továrnu (za 60 000 liber!) nové společnosti, jejímž byl Owen spolupodílníkem. V době, kdy se měnili majitelé, podnik zaměstnával kolem dvou tisíc zaměstnanců, z čehož přibližně čtvrtina byly děti (ještě v roce 1793 bylo z 1150 zaměstnanců 800 dětí, tj. 70 %!). Není příliš překvapivé, že děti pracovaly již od svého pátého až šestého roku života. Owen, který vynikal organizačními schopnostmi, se stal v roce 1800 manažerem podniku a začal v něm postupně uplatňovat své sociální koncepty.

Dětem, pocházejícím převážně z okolních sirotčinců a chudobinců, se po změně majitelů dlužno říci dostávalo skutečně na tu dobu nevídané péče. Owen založil pro zaměstnance už zmíněnou první školku v Británii, školu pro děti, které ještě nepracovaly (zaměstnával nadále jen děti starší 10 let, mladší jen chodily do školy a po ní si směly hrát), ve škole nechal vyučovat základy čtení a psaní, ale také zeměpis, tanec a hudbu. Chlapci se ale také podrobovali předvojenské výchově (z těchto okolností zřejmě pramenilo Owenovo přesvědčení, že je lepší děti vychovávat mimo rodičovský vliv). A nepochybně to, že si tak zavedl „odchov“ nových, disciplinovaných a unifikovaných dělníků.

Zároveň s tím omezil pracovní dobu na jedenáct hodin, šest dní v týdnu, pouze s dvěma krátkými přestávkami na jídlo, ačkoliv tou dobou bylo obvyklé pracovat 14 až 16 hodin. Zřídil finanční fond, do kterého si přispívali všichni zaměstnanci (jakým klíčem není známo), z nějž pak financoval „zdarma“ zdravotní péči potřebným. Počet zaměstnanců postupně narůstá a kolem roku 1820 již dosahuje asi 2,5 tisíce.

Pokud jde o poskytované bydlení, pak bydleli většinou ve společném domě, v jedné místnosti, vybavenou pouze postelí, krbem, truhlou na šat, stolem a židličkami. Hygienické zařízení samozřejmě odpovídalo té době, to znamená, že žádné nebylo a i pitná voda se donášela ručně.

Owen si velice dobře uvědomoval, že primární výrobní sféra (byť ji tak ještě nikdo nenazýval) si vlivem modernizace a pokroku vystačila se stále se zmenšujícím počtem lidí zaměstnaných v zemědělství a ti byli nuceni emigrovat z hospodářství a vesnic do měst a počínajících průmyslových center, kde byli schopni nějakou obživu nacházet. Problémem samozřejmě byla jejich velice nízká kvalifikace a ani tovární výroba si nežádala o mnoho více, než jen manuální výkony. Odtud také pramenil jeho odpor k moderním technologiím v zemědělství a jeho určitá snaha vrátit část nešťastníků, kteří se v městech jen obtížně a chudě živili, zpátky na venkov.

Často bývají počátky průmyslové výroby a takzvaného vykořisťování dělníků chybně přičítány pouze lakotě majitelů továren. Ale uvědomme si, jaký obrovský převis pracovní síly ve městech vznikal, takže tržní mechanismus, který tehdy zcela přirozeně působil, nutně stlačoval cenu výrobní síly na minimum. Za branou továren stál vždy zástup těch, kteří byli ochotni pracovat i za velmi skrovnou odměnu, protože byla stále ještě větší, než mzda žádná. Ale zpět k přádelně.

Časem začalo mezi spolumajiteli a Owenem narůstat pnutí. Začínalo jim vadit, že vynakládá zisky neefektivně do sociálních otázek a po delších sporech raději Owen původní společníky vyplatil. Novými společníky se mu stali národohospodář Jeremy Bentham a filosof a právník William Allen, známý svými pacifistickými sklony, kteří jeho sociální programy snášeli o poznání lépe, než společníci minulí.

Z druhé strany je třeba konstatovat, že se stal New Lanark poměrně slavným a jako výkladní skříň příkladné sociální péče jej navštěvovala široká škála návštěvníků a zvědavců, která obdivovala zejména čisté a nezávadné pracovní prostředí, v té době skutečně raritní. Ale i přes tyto sociální výdaje se Owenovi dařilo prosperitu továrny udržovat. Na druhou stranu: tou dobou již vyráběl technologicky velmi vyspělými metodami (např. dopřádací stroj), takže byl oproti jiným ve značné konkurenční výhodě. Ostatně, byla to v Británii největší přádelna a barvírna té doby. Pomáhalo mu i to, že děti zaměstnával nadále, i když za mnohem lepších podmínek, než dříve a v menší míře.

Abychom nebyli jen kritičtí: do jisté míry zde můžeme vidět i určitou podobnost s podnikáním Tomáše Bati, který také dělníky dobře zabezpečoval a staral se o ně na tehdejší poměry velmi nadstandardně. Podobnost můžeme vidět i v tom, že oba dělníky dobře platili (Owen platil v oboru nejlépe v celé Británii). Baťa se navíc snažil dohlížet i nad způsobem, jakým dělníci vydělané peníze používají a učili je s nimi správně zacházet.

Ačkoliv anály uvádějí, že byl Owen u dělníků oblíbený, při podrobnějším zkoumání zjišťujeme, že spíš patřil mezi velmi autoritativní jedince a spíše, než o oblíbenosti, bychom možná mohli hovořit o respektu, který budil. Při vědomí, že disciplínu a návyky musel teprve pěstovat, některá z jeho opatření nepostrádala logiku. Kupříkladu striktní zákaz chovu dobytka a drůbeže v obytných domech, zákazy vycházení po půlnoci a víceméně vojenský dozor nad dodržováním hygieny kolem obytných prostor. A u dospělých pracovníků nestrpěl opilství a nekompromisně za ně propouštěl.

Pokud získal určitou formu obliby, tak poté, kdy byla v roce 1806 Británie embargem odříznuta od dodávek bavlny a přesto Owen vyplácel pracovníkům mzdy po celé čtyři měsíce, ačkoliv výroba stála. To bylo na tehdejší dobu opravdu zcela neobvyklé (i když zřejmě ne zcela nevypočítavé, protože kdyby se mu rozprchli, jejich nové získání by bylo dražší).

Tím, jak sílilo jeho impérium, odkoupil postupně i všechny obchody v městečku a nakupoval pak ve velkém, čímž mohl dosáhnout nižších nákupních cen než doposud (opět tady vidíme shodu s Baťovým počínáním). V každém případě jeho sociální programy byly na tu dobu naprosto nevídané, zejména bych řekl otázce vzdělanosti zaměstnanců, protože převažovalo mínění, že vzdělání je privilegiem vyšších tříd a pro dělníky bylo pokládáno za zbytečné, až do jisté míry nebezpečné.

Owenovi se však zvyšování vzdělanosti vyplácelo a nadále bylo jeho podnikání velmi úspěšné. Do té míry, že bylo zmiňováno v tisku a ročně se přijíždělo podívat i několik tisíc zvědavých návštěvníků. Na druhou stranu je třeba si povšimnout, že vzor z jeho příkladu si asi neodnesl téměř nikdo, či spíše se o tom nedochovala nikde žádná zmínka.

Samozřejmě se vyskytovaly i kritické hlasy, které poukazovaly na „špatný příklad“ a rozmazlování dělníků. Dokonce se jeho továrnou zabývala parlamentní vyšetřovací komise, která byla ale nucena konstatovat, že po zavedení reforem nebylo vedeno proti žádnému z obyvatel New Lanarku trestní řízení, což bylo na tehdejší dobu skutečně výjimečné.

Jestliže jsem zmínil v minulém díle tom, že se o New Lanark zajímal i Friedrich Engels, popřejme mu kousek prostoru i v tomto dílu:

„Obyvatelstvo New Lanarku, které postupně vzrostlo na 2500 hlav, původně složené z nejsmíšenějších a ponejvíce silně zdemoralizovaných živlů, přeměnil ve zcela vzornou kolonii, v níž se opilství, policie, trestní soud, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti staly úplně neznámými věcmi. A toho dosáhl prostě tím, že přesadil lidi do poměrů lépe vyhovujících lidské důstojnosti a hlavně tím, že dal pečlivě vychovávat dorost.“

Už výše jsem zmiňoval, že Owenovy aktivity se neomezovaly jen na New Lanark a pokoušel se použít i politických prostředků pro plošné zavádění svých reforem, zejména pokud šlo o omezení dětské práce v celé Británii. Ačkoliv s jeho návrhem souhlasila Dolní sněmovna, v konzervativní Sněmovně lordů (s výrazným zastoupením vlastníků továren) narazil na poměrně tuhý odpor. Po čtyřech letech bojů byl sice jeho návrh schválen, ale ve značně okleštěné podobě a vztahoval se v podstatě pouze na bavlnářský průmysl a omezení určilo jen maximální dvanáctihodinovou pracovní dobu.

Na závěr této části je třeba říci, že jeho skotské angažmá se omezovalo spíše na vcelku rozumné řešení sociálních otázek, než na skutečné budování socialismu.

Po roztrpčení z toho, že parlament nechtěl zcela vyjít vstříc jeho požadavkům na zákonné řešení dětské práce, která mu těžce ležela na srdci, nakonec v roce 1825 přádelny i mlýny prodal a za stržené peníze začal v americké Indianě budovat už skutečně socialistickou společnost New Harmony.

Douška

Továrnu v New Lanark koupila od Owena rodina Walkerů, která jí vedla až do jejího uzavření v roce 1968. Přádelna v New Lanarku fungovala až do roku 1968. Poté chátrala a v roce 1974 byl založen fond New Lanark Conservation Trust (nyní New Lanark Trust), který si dal za cíl uchránit vesnici před demolicí. Do roku 2006 byla většina budov zachráněna a vesnice se stala turistickou atrakcí. Je jednou ze šesti památek na seznamu světového dědictví UNESCO ve Skotsku.

V příštím dílu se společně přeneseme přes oceán a podíváme se jak Owen (ne)uspěl ve svobodném americkém podnikatelském prostředí.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 4,36 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky