České soudnictví – rakovina spravedlnosti
COM/FCB
Jen, vznést obecnou invektivu vůči „lidem kteří by tvrdili že v našem soudnictví je všechno v pořádku“, to ke zjednání nápravy nestačí. Je potřeba naplno říct, že česká justice jeví se být institucí velmi nepoctivou a veskrze nedůvěryhodnou. A také je namístě říct i proč.
[ad#clanek-respo]
Soudci a soudkyně totiž zhusta lžou, překrucují protokolaci co do smyslu i obsahu a rozhodují ostentativní soudcovskou libovůlí.
V řízeních přezkumných pak zhusta převažuje vzájemná profesní kolegialita a procesní triky nad poctivým přezkumem a dostatečným věcným odůvodněním.
Rozhodování soudů obecných bývá ústavně silně nekonformní, u vědomí toho že faktická možnost domoci se spravedlnosti cestou ústavní stížnosti je u nás velmi nepraktická, statisticky téměř nefunkční a ÚS je zcela nepotentní.
Důsledkem toho všeho je rakovina důvěryhodnosti české justice. Miliony lidí poškozených svévolí exekuční a justiční mafie. Statisíce lidí v exekucích. Desítky tisíc bezdomovců, každoročně tisíce sebevrahů z bezvýchodnosti a beznaděje.
Hovoří-li česká justice o „nezávislosti soudu“, pak v praxi ona sama předvádí především svou nezávislost na zákonech, zdravém rozumu a dobrých mravech. A to rozhodně není dobře.
Stěží se tak lze vyhnout otázce, kde že je ona tenká hranice mezi soudcovskou nezávislostí a ostentativní, systémovou justiční libovůlí.
A také nakolik je na místě aby představitelé české justice Rychetský, Baxa, Šámal, státní zástupce Zeman a ombudsmanka Šabatová napadali svými veřejnými výroky vnitřní rozhodování nezávislého státu, aniž by navíc oni sami předtím měli řádně zameteno před svým vlastním prahem.
Ať už o podobné vyjádření požádal naše soudce kdokoli, skutečnost že mu je na požádání poskytli jeví se být sama o sobě velkým mezinárodním faux-pass a zejména i ostentativním dobrovolným popřením jejich vlastní soudcovské nezávislosti.
[ad#pp-clanek-ctverec]