6.12.2016
Kategorie: Historie

Dopis českému příteli (post-sovětské dějiny Ruska z pohledu Moskvana)

Sdílejte článek:

J.J.ŠMUKLER

Moji přátelé z České republiky se intenzivně zajímají o to, co se děje v Rusku, zejména o případ Ildara Dadina. Vysvětlit tento případ lze pouze tak, že ve zkratce popíšeme jeho kontext. To jest celé naše post-sovětské dějiny, protože kořeny této problematiky sahají až do roku 1991 a do období předcházejícího kolapsu SSSR.

[ad#clanek-respo]

Můj text neobsahuje žádná právně závazná prohlášení, ale obsahuje subjektivní hodnocení toho, co se děje v dnešním Rusku z úhlu pohledu obyvatele této země. Všechno, co píši níže, je třeba chápat s dodatkem „podle mého názoru“. Názor, který jsem si vytvořil, může znamenat i to, že jsem se v dobré víře zmýlil.

Události roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, byly pro většinu Rusů naprostým překvapením. Přitom se k nim schylovalo po dlouhou dobu. Sovětská ekonomika se pomalu blížila ke krachu, její zhroucení urychlily závody ve zbrojení. Nakonec se ukázalo, že sovětský systém tyto závody prohrál, prohrál studenou válku a nezadržitelně narostly odstředivé procesy v impériu.

V hlubinách komunistické elity již dávno rostla nová generace, komsomolci, kteří toužili po moci, ale starci je k ní nepouštěli. Cílem  těchto nespokojených „mladíků“ bylo odsunutí starců z předních pozic. Podíleli se na procesu rozbití starého systému v očekávání, že jej následně ovládnou.

To znamená, že se reformátoři hned zpočátku vzájemně lišili. Byli mezi nimi ti, kteří se upřímně snažili změnit systém sociálních vztahů, i cynici, kteří toto hnutí využívali pro obsazení výhodných pozic v novém mocenském systému, při zachování principů systému starého.

Mezi nejvýznamnější upřímné reformátory patřili Jegor Gajdar a Anatolij Čubajs. Byli to vynikající ekonomové a fakticky dokázali vyvést ruskou ekonomiku z krize, do níž se dostala. Nicméně, do klíčových pozic mocenské struktury nového Ruska se dostali zcela jiní lidé. První prezident Ruska – Boris Jelcin byl produktem sovětského systému. Byl to právě Jelcin, kdo měl v roce 1991 – a jedině tehdy – možnost zahájit proces lustrací sovětské společnosti, avšak tuto příležitost odmítl. V Moskvě v srpnu 1991 nedošlo k tomu, co se přihodilo o rok dříve v Berlíně – archivy KGB nebyly pro veřejnost otevřeny.

Později Jelcin a jeho okolí odstranili reformátory, kteří splnili svůj záchranářský účel. Nehodlali se s nimi dělit o moc, protože nepatřili do jejich mocenské skupiny. Oni sami zřejmě neměli žádné praktické dovednosti politického boje. Bylo to právě v Jelcinově éře, kdy Gajdarův nástupce Černomyrdin položil základy státního monopolního systému panujícího v současném Rusku.

Jelcin sám poměrně rychle ztratil popularitu, kterou měl na začátku svého prezidentství. Pokud by nedocházelo k masivním volebním podvodům, ve svých druhých prezidentských volbách by s největší pravděpodobností prohrál s lídrem komunistů, Zjuganovem. A v okolí Jelcina byli lidé, kteří o těchto falsifikacích věděli. Jeho dcery se svými manželi se navíc staly vlastníky obrovského kapitálu, k čemuž pomohlo jejich postavení princezen. Pravděpodobně v jejich úspěchu sehrály roli korupční mechanismy. Díky tomu se pozice prvního ruského prezidenta stala zranitelnější. Navíc Jelcinovo zdraví bylo na konci 20. století chatrné.

Zdá se, že v určitém okamžiku tito výše zmínění cyničtí komsomolci nabídli Jelcinovi naprostou bezpečnost pro něj a jeho rodinu, pokud poklidně opustí nejvyšší úřad a nabídne lidem následníka, kterého mu doporučí tito pro většinu Rusů anonymní dobrodinci.

Do role nástupce byla vybrána v té době málo známá postava. Člověk od 80. let spojený s kriminálními gangy Petrohradu. Zároveň byl komsomolcem, komunistou (uschoval si svou stranickou legitimaci), následně důstojníkem KGB, zpravodajským důstojníkem.

V době Jelcinovy vlády a působení primátora Sobčaka se aktivně podílel na přerozdělování majetku v Petrohradě. Sobčak je vnímán jako demokratický lídr, ale ve skutečnosti šlo o autoritářského vůdce, který fakticky svázal ruce zákonodárnému shromáždění města. To jest, Jelcinovi navržený následník už měl kostlivce ve skříni.

Pravděpodobně se tito nám neznámí lidé, kteří Jelcinovi učinili tento návrh – následně si tuto roli připsal Berezovskij – domnívali, že jimi navržený kandidát zůstane pod jejich kontrolou. Řekněme, že se zmýlili.

V současné době mnoho z klíčových postav té doby, včetně Jelcina samotného, již není naživu. Z toho jen Jelcinova smrt vypadá přirozeně, vzhledem k tomu, jak jeho zdravotní stav ovlivnil alkohol ještě dlouho před jeho smrtí. Co se týče mnoha dalších lidí, kteří disponovali pro druhého prezidenta nepříjemnými informacemi, například Anatolije Sobčaka a Borise Berezovského, okolnosti jejich smrti naznačují, že jim na onen svět pomohli. Tím spíše, že existuje mnoho dalších případů, které svědčí o vraždách plánovaných s vědomím a na rozkaz hlavy státu.

K takovým případům patří vražda Litviněnka, teroristický útok ve Volgodonsku, který Gennadij Selezňov (rovněž zemřel předčasně) oznámil tři dny předtím, než k němu došlo. Tento seznam by mohl pokračovat dál a dál. Konec konců všechny vraždy veřejných činitelů, k nimž došlo za vlády druhého a čtvrtého prezidenta Ruska, byly vraždami příslušníků opozice.

Tím vzniká dojem, že ve svém důsledku se k moci v Rusku dostali zločinci, kteří byli v minulosti spojeni se strukturami Komsomolu a následně s organizovanými zločineckými skupinami, které zaznamenaly prudký růst na konci éry SSSR. Státní duma je zcela pod jejich kontrolou a poslušně schvaluje zákony, které jsou v přímém rozporu s ruskou ústavou. Přijetí takových zákonů je zločinem proti ruskému lidu. Kromě toho ruský soudní systém je rovněž poslušný a velmi často dělá vědomě nespravedlivá rozhodnutí, která jdou na ruku nejvyšší moci, jako tomu bylo například v případě Jukos.

Zvláště je třeba poznamenat, že nástupce zdědil Jelcinem nastavený systém zmanipulovaných voleb a plného zkorumpování volebního systému, díky čemuž Rusové přestali brát volby vážně. Názorně se to ukázalo během nedávných voleb do Státní dumy. Regionální samosprávy začaly hned v začátcích úřadování druhého prezidenta RF aktivně tlačit na volební komise a požadovaly po nich lepší výsledky pro vládnoucí stranu. Vzájemně přitom soutěžily s jinými samosprávami.

Ildar Dadin neudělal nic protispolečenského. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na základě jednoho z čerstvě přijatých zločinných zákonů. Jeho případ se od řady dalších odlišuje pouze tím, že upoutal pozornost ve světě. Samozřejmě, že by to bylo skvělé, pokud by se podařilo Ildara osvobodit. To však nic nemění na hlavní věci, která definuje dnešní život v Rusku, kdy se stát stal majetkem skupiny zločinců a je řízen jejich spolupachateli.

Sám Ildar Dadin odmítl převoz do jiné věznice s tím, že pokud on zůstane v této věznici, je zde šance na alespoň nějaké zlepšení podmínek pro zde držené vězně. Ale také víme, že existuje mnoho dalších věznic, kde dochází k mučení vězňů, pouze to nevyšlo najevo tak, jako v případě Dadina.

Zde uvedený názor je vytvořen na základě informací z otevřených zdrojů a není jenom můj. Vzhledem k tomu, že poměrně hodně pozorovatelů začalo vyjadřovat podobná hodnocení, existují v dnešním Rusku snahy přijmout veškerá možná opatření k omezení svobody projevu, ačkoli obecně se pozice ruské vlády kvalitativně odlišuje od pozice sovětské moci právě v tom, že vyjádření opozičních názorů jsou prostě ignorována. V masovém vědomí propaganda úspěšně zakládá opovržení vůči představitelům opozice, které nazývá „pátou kolonou“, „křečky“ a dalšími pohrdavými výrazy.

Znovu opakuji, že tento text odráží subjektivní hodnocení a neobsahuje žádná prohlášení. Nevadí mi, pokud text bude přeložen do cizích jazyků s uvedením mého autorství.

[ad#clanek-respo]

Jevgenij Jurijevič Šmukler, 25. 11. 2016

Jevgenij Jurijevič Šmukler, filmař, narozen v roce 1976, žijící v Moskvě. Celoživotně blízký vztah s Prahou. Pravidelně natáčí akce „Memorial“ a „Posledniy adres“ – ruské instituce a projektu, které se věnují připomínání památky obětí sovětské éry.

ZDROJ: Facebooková stránka Путешествие дилетанта / Amateur’s travel

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...