23.10.2016
Redakce
0
Kategorie: Politika

Není tu nějak přehumanizováno?

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

Lidskoprávní organizace už zas bijí na poplach. No, představte si. Vojáci iráckých a kurdských  ozbrojených sil,  obkličujících Mosul, ovládaný Islámským státem, prý bijí a mučí děti! No vážně. Tvrdí to server Middle East Monitor a dokládá několika videi.

[ad#clanek-respo]

K slibně se rozjíždějícímu pokřiku se přidává i Amnesty International a také místní představitelka Human Rights Watch ,  Belkis Willeová. Ta navíc varuje, že při dobývání Mosulu „mohou civilisté trpět ještě větším týráním”.

No to by vás nenapadlo! Při dobývání města… Normální člověk si musí položit otázku, jestli tu někomu nehráblo. Copak tam není válka? A ve válce se dějí pouze věci ošklivé, zlé a surové. O tom to přece je. Válčení citlivé, ohleduplné, s přesnými údery a striktním rozlišováním kombatantů a civilistů, existuje pouze v pohádkách, a pak ještě v hlavách všelikých lidskoprávních krasoduchů, zamořujících svými názory veřejný prostor.

Takže, aby bylo jasno. Účelem jakékoli války, jakéhokoli ozbrojeného střetu není dobytí toho či onoho města, té či oné kóty nebo linie. Ne. Jediným smysluplným cílem je zničení ozbrojených sil nepřítele. Je jedno jakými prostředky. Jestli je vyhladíme fyzicky, zajmeme, anebo třeba vyhladovíme, odříznutím zásobovacích tras. Důležité je, že eliminujeme jejich možnost účinně zasáhnout naše síly a bránit nám v našich záměrech. Protože pak získáme naráz všechna města, všechny kóty  a všechny linie. Jiné pojetí války nemá smysl.

V popisovaném případě taky nejde „o dobytí Mosulu“, ale o vytlačení ozbrojených sil protivníka z jedné důležité  základny. O epizodu v jejich konečné likvidaci. Protože žádný jiný postup nevede k ukončení války. Pouhým vyhnáním ozbrojenců někam za obzor se trvalého míru nedosáhne. Kdo nevěří, ať nahlédne do Afghánistánu či právě sem, do severního Iráku. Vytlačený, ale neporažený nepřítel vyčkal na vhodnou příležitost a po stažení „našich“ se vrátil. S novou silou a chutí se mstít.

Ale dosti teorie války a zpět k zmiňovanému „strašlivému“ videu. Na něm prý vojáci bijí nezletilého Ihaba Muhammada, který utekl z Mosulu. Nelíbí se jim, jak odpovídá. Chlapec leží na zemi na zádech a křičí bolestí. Jeden z vojáků mu hrubě říká, aby sklapl, jinak ho zabije. Na dalším, podobném snímku prý bijí do hlavy zadrženého chlapce pažbami, když se jim nelíbí, jak odpovídá na otázky: „Kolik lidí s tebou bylo. Čtrnáct? Odkud jsi?“ No hrůza. Tak pohoršeně kvokají  naše i světová media.

Teď si to přeložme do normální řeči: V zemi, kde není jasně patrný rozdíl mezi bojovníkem a civilistou, v zemi, odkud do Evropy prchají urostlí, svalnatí mladí muži s bujarým vousem a deklarují, že je jim patnáct let, v zemi, kde se Islámský stát chlubí videi, na nichž šestileté děti „popravují“ svázané zajatce, tak v té zemi chytili mladíky, utíkající směrem od nepřítele. Můžou to být chudáci civilisté… Ale se znalostí místních reálií se jeví dosti pravděpodobným, že se mezi nimi může skrývat i několik nepřátelských bojovníků, kteří buď prchají z boje, anebo se pokoušejí proniknout za „naše“ linie, aby tam konali, jak mají uloženo. No a ti vojáci se jich na věc vyptávají. Tak, jak je v místě (a ve válce vůbec) zvykem.

Jo, válka je ošklivá. Sama o sobě. Ale tohle pokrytecké moralizování novinářů je fakt chucpe. To, co u jedněch bojovníků vadí, u jiných je přehlíženo. Modelovým příkladem tohoto dvojího metru jsou právě dvě současně dobývaná města ve zmiňované oblasti. Aleppo a Mosul. Bomby jedné party, té dobývající Aleppo trefují zásadně nemocnice a civilisty, kdežto dělostřelecké granáty druhé party, té dobývající Mosul, zasahují s chirurgickou přesností pouze zletilé a řádně registrované bojovníky Islámského státu… Chucpe.

Oni si totiž novináři zvykli dělat politiku. Od vietnamské války, kdy se jim poprvé podařilo zcela převrátit veřejné mínění v USA se stali samostatnou politickou silou. Už nereferují o skutečnosti, jaká je, ale podsouvají nám svůj pohled, jak se jim jeví. A ten obraz, pokřivený jejich politickými preferencemi, předkládají jako jedinou, opravdovou realitu, ze které máme vycházet. Ostatně to vidíte sami. Všude kolem sebe. Tady se jen více odkopali. To propojení „humanistů“ Sorosových neziskovek, a „nezávislého“ tisku, působících synergicky, bývá jindy o něco lépe maskováno. Ale tlačí a ohýbají to tradičním směrem. Proti nám, proti našim zájmům. Jako vždy. Už jsme si zvykli.

Ovšem to humanistické a pro-islámské třeštění novinářů není v daném případě tím nejnebezpečnějším. Ty ušlechtilé kydy lze v zásadě ignorovat. Horší je cosi, co lze nazvat přehumanizovaností naší civilizace. Jde o trend ošklivit si a tabuizovat jakékoli násilí. Vylučovat je z našeho života, zamést pod koberec a vytěsnit je někam na smetiště dějin. A jeho poslední zbytečky ritualizovat do neškodného kanálu sportovních klání…

Ne, zadržte, tohle není volání po násilnickém chování v mezilidských vrazích. V žádném případě. Nejde ani o zvrácenou touhu po hrubiánství a větší agresivitě mezi lidmi. To už vůbec ne. Ale o nalezení míry. Té míry, která už dávno byla překročena.

Víte, vyhláškám, o zabíjení kaprů za plentou, aby to neranilo city našich senzitivnějších spoluobčanů, se můžeme smát. Nad názory městských intošů, že každý myslivec je sadista, zlovolně vraždící zajíčky a koloušky lze mávnout rukou. Ale co se zákonem, zapovídajícím nenávidět, nebo aspoň dávat to veřejně najevo? C s paragrafy, zakazujícími zveřejnit fotku zloděje, aby se to nedotklo jeho lidské důstojnosti? Co se zamlčováním identity nezletilých vrahů, aby to negativně nepoznamenalo jejich osobnost a vztahy v budoucnu? Co s dojemnou starostlivostí medií o prostředí a školní docházku a další vzdělávání nezletilé bestie, která hodila spolužáka do výtahové šachty a pak ubodala kamarádku, jen tak? Proč sebevražda teroristy ve vězení vyvolá skandál a orgie rozdurděného humanitárního pokvokávání, zatímco smrt jeho případných obětí by tiše zapadla do kolonky zabiti při atentátu, musíme si zvykat… Nemyslíte si, že je to zvrácené? Že tu chybí míra? Že je tu fakt přehumanizováno?

A navíc, podíváme-li se na tuto záplavu upatlané, přeslazené humanity podrobněji, zjistíme, že se jedná o humanitu jaksi jednostrannou. Veskrze selektivní. O laskavost vstřícnou k těm „jiným“.  Spíše k dlužníku, než k věřiteli, spíše k útočníku, než k oběti, spíše k parazitu, než k živiteli, spíše k přestupci zákona a morálky než k tomu, kdo je dodržuje.

Zkrátka můžeme dojít k nepříjemnému podezření, že se jedná jakousi o promyšlenou, zákeřnou podporu všemu, co je nepřátelské k naší civilizaci. Všemu co jí škodí a co jí rozkládá. Což by zapadalo do celkového obrazu.

Dlouho to až tak nevadilo. Ale doba se změnila. Teď se láme chleba. V Evropě i ve světě. Proti nám stojí civilizace, nebo kulturní okruh, který se použití násilí rozhodně nevyhýbá. Spíše naopak. Je proto nejvyšší čas, přehodnotit všechny ty obecně přijímané představy o úloze násilí v dějinách a společnosti. A začít se podle toho chovat.  Protože moudrost, rozvážnost a civilizovanost nezvítězí, nemá-li za sebou sílu. A odhodlání ji v pravý čas použít. Brutálně a bezohledně. Protože jinak budeme smeteni.

[ad#clanek-respo]

V roce 212 před naším letopočtem žil v Řecku jistý Archimedes. Člověk velice moudrý a civilizovaný. Byl mnohem chytřejší a vzdělanější než jeho současníci. Génius. Opora obce a státu… Ale ten plenící římský voják měl v ruce meč, v srdci ráznou odhodlanost a k tomu kritický nedostatek trpělivosti. Proti této smrtící kombinaci byla moudrost, rozvážnost, jemnost a civilizovanost úplně naprd. Přemýšlejme o tom.

vylicil

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (27 votes, average: 4,89 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky