13.12.2015
Kategorie: Společnost

Pohádka o Neburešovi

Sdílejte článek:

PETR O. 05|12|2015

Nikdo nevěděl, kde se tam vzal a odkud přišel. Seděl na neotesaném kvádru u hlavní brány, jeho odstálé uši jemně rozechvíval vítr, který branou vál. Jeho čelo zdobily hluboké vrásky, které byly, zřejmě díky zanedbanější hygieně anebo vlivem dlouhého putování, zaneseny prachem. Z nosu mu vykukovalo jemné chmýří, které se rovněž ve větru pohybovalo jako stepní tráva.

[ad#clanek-respo]

Jeho řeč byla poněkud zvláštní a připomínala žargon nájemních vojáků, kteří postupně vystřídali službu v několika královstvích a postupným propletením jazyků se v jejich řeči nedala vystopovat jejich otčina. Prostě dalo by se o něm říci, že je všude zdejší.

Ač jeho zevnějšek působil poněkud odpudivě, jeho hlas zněl libozvučně a tak se u něho obyvatelé okolních domů postupně zastavovali a pokoušeli se zjistit kdo je a kam jde. Jedním z nich, kdo je s ním dal do řeči, byl shodou okolností králův rádce pro věci matoucí. Byl to specialista na neřešitelné problémy všeho druhu jménem Bureš.

Když v království po nějakém nepopulárním královském rozhodnutí zavládla nespokojenost a hrozily revolty, přes síť svých špiclů zjišťoval názorovou hladinu prostých lidí a také vůdce revolty, aby pak králi navrhoval mnohdy krvavá opatření. Byl bez potomků a i když se svoji poměrně nevzhlednou ženou pravidelně líhali a vyhrnování její suknice pro něho byla zábavná kratochvíle,kde nic, tu nic.

Ihned ho napadlo, že by mohl tohoto ztracence osvojit a použít ho ke svému prospěchu. Tak se také stalo. Malý Bureš počal chodit do šenků a na své špinavé manžety zapisoval vše, co zaslechl. Výborně se mu k tomu hodily jeho rozměrné uši, které zaslechly i ten nejtišší šepot spiklenců.

A tak šel čas, zanedlouho byl malý Bureš takový mistr v donášení a špicování, že se jeho otčím před ním cítil jako tovaryš. Není divu, že se s tímto zjištěním velmi těžce vyrovnával a jeho skonu se nikdo v království nedivil. Logicky na uvolněné místo po svém otčímu nastoupil jeho nevlastní synek.

Protože v té době již povyrostl, bylo každému jasné, že není svému otci nijak podobný, proto mu začali říkat Nebureš. Při pohledu do jeho vychytralých očí bylo jasné, že se s touto funkcí nemíní spokojit. Při své činnosti si pravidelně ukládal měďáky i stříbrňáky, které mu vystrašení poddaní platili ze strachu před jejich nahlášením jako škůdců království. Když jednoho dne zjistil, že jsou jeho truhlice plné, vydal se na cestu do vedlejšího království.

Tam vládl král daleko slabší rukou a jeho truhlice byly prázdné a měšec na peníze byl rozežraný od myší. Nebureš nemeškal a pustil se do díla. Koupil největší pekárnu a začal péct koblihy, kterými krmil obyvatele, aby se jejich přízeň naklonila na jeho stranu. I netrvalo dlouho a Nebureš v ruce třímal na trůnu žezlo.

Ihned uložil všem prelátům, aby při mších četli jeho obyvatelstvu jen články výlučně z jeho listů, tedy jen o něm samém. V nich byl pak neskutečně glorifikován. Jiné listy byly okamžitě zakázány. Pro úplné ovládnutí všeho lidu však potřeboval jejich bezmeznou oddanost tak uplatil ježibabu, která v místním lese již řadu let čekala na příležitost, jak by mohla místním lidem pořadně uškodit. Za zbytek stříbrných nakoupil šlachtata a do vyráběných uzenin přimíchával ty nejodpornější přísady, které mu ježibaba připravila. Po jejich pozření vyprchal z prostých lidí veškerý odpor i k těm nejtvrdším a nejvíce zotročujícím nařízením, které se týkaly zejména drobných řemeslníků.

Dokonce by se dalo říci, že všichni začali mít beránčí až patolízalsky podlézavou povahu. A tak Nebureš bohatl a bohatl. Už byl nejbohatší široko daleko. Jednou k němu přivedli pocestného, co vyprávěl, že za několika horami a řekami je král, který umí tisknout peníze, které vypadají jako zlaťáky, ale nejsou to zlaťáky, rozdíl však nikdo nebyl schopen poznat, říkal jim tajemným slovem Dotace. Tyto nezlaťáky pak rozdává tomu, kdo jej ve filipice přesvědčil, že je potřebuje.

Nebureš nemeškal ani minutu, vydal se na cestu na oslu a jen v chatrném oděvu, aby vypadal co nejpotřebněji. Cesta to nebyla jednoduchá, celá proti větru a Nebureš dorazil celý potlučený, neboť co chvíli byl díky svým uším z osla do prachu cesty sfouknut. Při své průpravě z mládí nebyl problém krále přesvědčit, že on je ten správný, co peníze správně použije. Když odcházel s pytlem nezlaťáků, říkal si, teď to teprve u nás roztočím. Cesta zpět po větru proběhla hladce a rychle.

A tak to roztočil. Koupil všechny pole, krámy, pivovar, lesy a řeky. Aby neměl problémy při provozování všech majetků, napadlo jej geniální řešení. Nakoupil zdejší inseminační stanici a rozšířil okruh zákazníků z krav, ovcí a prasat také na všechny ženy království, které nemohly být obtěžkány a do nich nechal vpravovat své sperma. To bude malých Neburešů….

[ad#clanek-respo]

Ale nakoupil také dračí vejce. Říkal si, co by to bylo za království, které by nemělo draka. Aby byla velká naděje, že se z něho drak opravdu vylíhne, vložil jej do Čapího hnízda. Ale to víte, jak to mohlo dopadnout, když nakoupíte dračí vejce za dotace a vložíte vše do Čapího hnízda. Drak, který se z toho pošel se stal vykonavatelem neúprosné boží spravedlnosti. Jak to přesně bylo, nikdo již přesně neví, ale faktem je, že jednoho den Nebureš i drak navždy zmizeli….

A jak bylo v království bez Nebureše? Dobře, Ježibaba díky neproplacení jejich účtů přestala svinstvo dodávat a tak uzeniny zase všem chutnaly. Místo malých Neburešů se narodily dcerky a království bylo zachráněno. Je pravdou, že kdyby mě vše nevykládal můj prapraděd, neboť v naší rodině je mimořádná dlouhověkost, už by se na řádění Nebureše nadobro zapomnělo….

Výňatek z knihy “Obrazy z novodobých dějin národa Slovenského, zejména pak národa Českého”

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,64 out of 5)
Loading...