30.11.2015
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Finanční (ne)gramotnost a současný socialistický stát

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ 30|11|2015

K penězům se dá přistupovat různě. Buď se socialistickou mentalitou: zaměstnavatel (úřad, vláda, Brusel) mi je dá, pokud možno hodně (mám právo) a nezajímá mě, kde se vezmou, anebo se znalostí funkce peněz (a není ani nutné dodávat: kapitalisticky). Znalost fungování peněz je jednou ze základních dovedností pro to, abychom bez větších úrazů přežili v moderním, komplikovaném světě.

[ad#hornisiroka]

Za komunistů byla situace velmi jednoduchá, protože po absolutní demontáži kapitalismu a jeho nahrazení direktivní, centrálně plánovanou ekonomikou a reálným socialismem ztratily peníze praktický smysl a účel. Staly se jen prostým prostředkem směny a jejich reálné funkce byly státem potlačeny a zamlčovány.

Peníze tak nabyly vlastně jednoduchého principu: každého 15. v měsíci jich člověk nějaké množství obdržel a jedinou starostí bylo s nimi vydržet až do následujícího 15. dne. Pokud se, snad, podařilo nějaké peníze uspořit, bylo sice možné je ukládat na vkladní knížky, kde stát garantoval nějakou úrokovou míru, ale vzhledem k inflaci (ač byla režimem uměle stlačována) ani nešlo o výnosy z úspor, ale jen o určitou ochranu před inflací. (Pokud by metodika výpočtů inflace v období 1948—1989 byla podrobena zkoumání, došli bychom k výrazně jiným číslům, než jaká uváděl Československý Statistický úřad.)

V době reálného socialismu existoval jen jediný obor zabývající se ekonomikou a to tzv. politická ekonomie, jejímž jediným smyslem a účelem bylo vysvětlování „nedostižných výhod“ centrálně plánované ekonomiky. Již po několika hodinách si vnímavý student povšiml, že celá konstrukce toho předmětu je postavena na dokazování kruhem, tedy že plánovitá ekonomika je mimořádně pokroková (str. 17) … protože plánovitá ekonomika je pokroková mimořádně (str. 32).

Že nebyla moc pokroková, jsme se přesvědčovali mnohokrát denně. Počínaje neustálým nedostatkem toho, nebo onoho druhu tovaru, setrvale nízkou nabídkou variant zboží,podpultovými prodeji, úplatky, upadajícím technologickým rozvojem, ubohou kupní silou, zastaralým a opotřebovaným strojním vybavením továren a třeba ošuntělostí měst a domů bez konkrétního vlastníka.

Pokud kdokoliv zatoužil po kvalitnějším zboží, byl odkázán na prodejny typu Tuzexu (ve kterých nemohl nakupovat bez vlastnictví tuzexových bonů, nebo deviz), nebo na příbuzné na Západě. A samozřejmě se jednalo o výrobky z té politicky zatracované kapitalistické ciziny, nebo o zboží z exportních souběhů tuzemských firem, které se ještě v mezinárodním obchodu (mimo RVHP) dokázaly jakž takž prosazovat. Něco jiného se hlásalo na ekonomických fakultách a něco jiného byla žitá praxe.

Čas oponou trhnul a socialismus se ekonomicky zhroutil. Soudruzi to věděli sami a už několik let. Stačí si přečíst stenozápisy z jednání ČNR z let 1987—1988. Jsou dostupné a výborně je zpracoval třeba pan Hynek Rk v publikaci „U rudého snědeného krámu“. Až po roce 1989 se otevřel trh se zahraničím a dostaly se sem i zahraniční ekonomické publikace a konečně bylo možné studovat i skutečnou ekonomii.

Vzpomínám si, že někdy v roce 1990 jsem utratil neslýchanou částku několika set korun (tehdy přes polovinu mé měsíční mzdy) za velkou a tlustou knihu základů ekonomie z pera nějakého amerického autora, jehož jméno už jsem zapomněl, kterou jsem četl několikrát, abych se zbavil toho balastu, nepravd a absurdních pouček, které se podařilo socialistickému školství zarýt mi do hlavy.

(Mimochodem: dnešníma očima vidím, že ta kniha rozhodně nepatřila k nejlepším a překlad do češtiny nestál už vůbec za nic. V podstatě hovořila o vztahu celkové agregátní poptávky a jejím vlivu na agregátní nabídku a o vlivu dotací, čímž v podstatě hovořila o keynesiánském ekonomickém modelu. Ale to jsem zjistil až o hodně později.)

Nevím, jak je to u nás, ale nedávno jsem četl slovenskou statistiku (struktura české je nějak utajena), jakými způsoby se lidé dostávají do insolvenční spirály. Vyplývalo z ní, že nejčastějšími důvody exekucí jsou pohledávky Slovenské správy sociálního zabezpečení, plynoucí z povinnosti odvádět státu povinné „daně“, i když nemáte žádný příjem. A hned za touto státem způsobenou insolvencí následovaly exekuce z důvodů osobní finanční negramotnosti.

[ad#hornisiroka]

Trocha podobenství

Ještě před nějakými sedmdesáti lety, ač to byli lidé převážně nestudovaní, každý s penězi uměl hospodařit. A nejen s penězi. Žádný sedlák, či drobný rolník se nechoval tak, jak je dnes obvyklé. V modelovém příkladu si představme, jako by sklidil všechno obilí a následně zjistil, že jej může na trhu směňovat za různé jiné komodity, které potřebuje. To by ještě bylo správné. Jen by pak ještě nesměl zjistit, že může směňovat dál a pořídit si už věci zbytné, kanafasku i vydrovku, pozlacený bič i brokátové čabraky koňům. Až by mu ve stodole nezůstalo nic. A marně by zjara natahoval ruku k chytřejšímu hospodáři v touze po jeho osivu.

Ale tak se bohužel děje dnes. Lidé se nechají napálit nabídkou kdejakého pozlátka, o kterém si myslí, že ho musí nezbytně mít, protože jiní jej také mají. A už nemyslí na zítřek. Neplánují s penězi, naučili se je jen utrácet. Ale nemluvím o bohatých, kteří sice také nehospodaří vždy správně, ale mohou si to do jisté míry dovolit. Jenže právě ti chudší se dnes často domnívají, že mají právo na všechno, co mají ostatní. A právě oni si nemohou dovolit hospodařit špatně!

Výsledkem pak je to, že na jaře zjistí, v podobenství s tím sedláčkem, že nemají ve stodole nic, co by zaseli. A hlasitě volají, aby všichni, kdo hospodařili lépe, se jim složili na novou setbu. Ono ani to by nebylo úplně špatně, pokud by šli od statku ke statku a hospodáři řekli, jak byli nerozumní a co provedli, a většina lidí by jim nějaké zrno ze svého dala. S poučením pro příště.

Jenže zde jsme zavedli mechanismus, že ti špatně hospodařící (a často i úmyslně špatně hospodařící a vychytralí, nebo jen líní, či opravdu nepoučitelní) jdou každý rok už ne za sedláky, ale za panovníkem a volají, jak je nespravedlivé, že jiní sedláci osivo mají a oni ne, až panovník podlehne a nařídí povinnost, že všichni se musí nadále o zrno dělit každoročně se všemi.

Ti špatní hospodáři mají radost, že si nemuseli upírat damaškové povlaky a krumplované jupky a ti dobří hospodáři jsou rok od roku mrzutější, protože proč si šetřit osivo na příští rok, když ho stejně budou muset dát jiným a zbude jim málo na vlastní pole. Tak utíká rok za rokem, až všichni hospodaří tak, aby jim ve stodole nezbylo skoro nic a nemuseli to dávat jiným. Proč se zbytečně dřít? A přibývá těch, kteří počítají s tím, že osivo stejně dostanou. Jenže je ho méně a méně a jich více a více.

A panovník želí těch, kteří nemají co sít, tak zvyšuje rok od roku počty mandelů, které je třeba odložit pro ostatní rolníky. Až jednoho roku řekne dost, mám tady samé neschopné rolníky, kteří nerozumí své práci, a ujme se řízení zemědělství sám. Vezme si všechna pole, je to přece panovník, a ví, co je pro lid dobré. Ví teď, kolik má polí, ví teď, kolik má poddaných, ví teď, kolik je potřeba zrn na hlavu, všechno si to nechá vypočítat a pak nařídí, kdo, kdy a kam přijde do roboty.

czpenize

Vina socialismů

Tak neúprosně funguje každý socialismus. A je jedno, jaké rozšiřující adjektivum je k němu připojeno. Všechny socialismy si verbálně deklarují za cíl nastolit rovnost mezi lidmi. Nechápou, že nerovnost mezi lidmi je naprosto přirozená a nelze ji měnit jinak, než násilím na jiných. Každý jedinec je originální nejen ve svém zjevu, ale i ve svých projevech a schopnostech. Navíc si socialisté volí špatné instrumentárium. Bez výjimek (marxisticky) obviňují ze špatného životního standardu chudých ty bohaté a domnívají se, že když z bohatých udělají také chudé, budou se mít všichni lépe. Není tomu tak. Ti chudí se budou mít nezaslouženě o maličko lépe a ti bohatí přestanou být aktivní. Místo zkratkovitého vinění bohatých by správně položená otázka měla znít: proč jsou chudí chudí?

[ad#velkadolni]

A dobře zodpovězená by pak nalezla zhruba čtyři objektivní příčiny:

  1. jsou finančně negramotní, nerozumí penězům a neumí tvořit bohatství;
  2. nemají z různých důvodů nadání být bohatými;
  3. jsou líní (pracovat na sobě i obecně) a vědí, že se o ně někdo postará.
  4. stát zcela programově usiluje o to, aby nemohli být bohatými

A)

K bodu A) by se našlo řešení v podobě vzdělávání. Bohužel, ani po 25 letech to nevypadá příliš dobře. Teprve roku 2012(!) vydalo MŠMT jakousi metodickou příručku pro učitele středních a základních škol k tématu finanční gramotnosti. Státní základní školství sice zavedlo nějaký předmět tohoto typu, ale je rozprostřen do hodin občanské nauky, matematiky a ještě do nějakého předmětu, ale je pochybné, zda ti soudruzi učitelé, odkázaní na státní platy, jsou vůbec kompetentní takový předmět vyučovat.

Obdobně jsem zaslechl v rádiu jakousi státní hlavu hovořit, že na vysoké školy budou externě docházet zaměstnanci ČOI, aby tento předmět přednášeli. ČOI??? Probůh, z jaké kompetence? Mluvicí hlava říkala, že je budou učit uzavírat smlouvy přes internet. To pokládají za finanční gramotnost???

Do třetice: manželské a autorské duo Šichtařová-Pikora vydalo letos půvabnou knížku pro děti Zlatý poklad, která pojednává dětsky srozumitelnou formou pohádkového vyprávění základní otázky finanční gramotnosti. Když sháněli sponzory pro vydání, obraceli se i na bankovní instituce. Jaké bylo jejich překvapení, když oslovení manažeři ze sponzoringu (velmi úspěšné) knížky ucouvli.

Ze všech tří případů vyvstává jediný závěr: stát (a ani banky) ve skutečnosti o vzdělané jedince příliš nestojí. Pro banky je vlastně výhodné, když mohou naivního, nevzdělaného klienta oškubat. A pro socialistický stát vlastně úplně stejně. Plně vyhovuje jeho pečovatelskému konceptu člověk na jeho péči odkázaný, než člověk samostatný, soběstačný a svobodný, jenž stát nepotřebuje téměř k ničemu.

Levice je nejraději, když všechny věci může pro lidi dělat sama, ovšem za peníze těchto lidí. (sir Roger Owen Douglas)

B)

K bodu B) je to vlastně stejně jednoduché. Jsou na zemi lidé, kteří neumí být bohatými. A to nejen ve smyslu finančním, ale i ve smyslu duchovním. V prvním smyslu jim vadí to nepochopení funkce peněz a ať jim jich dáte libovolné množství, spotřebují je a natáhnou ruku pro další. Obklopí se za ně jen předměty, které je brzy omrzí a zatouží po novějších předmětech, lesklejších předmětech a větších předmětech.

A v druhém smyslu jim život otravuje závist a nenávist ke každému, kdo má jen o nepatrný kousek více, než oni sami. Sžírá je ten pocit tak, že nikdy nebudou šťastni. Ale už se neptají po příčině. Volají po tvrdé ruce, která vykoná „spravedlnost“. Ovšem jen tu podle jejich vize. Nedej bože, aby se sami nějakým řízením ocitli v té roli bohatších. Rázem je veta po sociálních ideálech a nastupuje tvrdá obhajoba soukromého majetku.

Svoboda je od práva na soukromé vlastnictví neoddělitelná. Svoboda není cílem, ale podmínkou k životu, činu a tvorbě s lidskou důstojností. (E. von Kuehnelt-Leddihn)

C)

A konečně k bodu C): opět to řeší ze značné části bod A). Ale to je pracné, moc pracné. Proč se vzdělávat? Proč studovat? Stačí si jednou za čtyři roky zajistit, že rozdávat z cizího se bude. Že na to praskne nějaká svoboda? No a co? Co je mi platná svoboda? Svobody se nenažeru. Že zadlužíme sebe a naše děti a po nich jejich děti? No a co? S tím už si někdo poradí, my žijeme dnes a teď! A my, s mojí Máňou, to tak chceme! A obdobně směrem k bodu B). Je jasné, že takoví lidé budou na věky paroubky, neboli podruhy.

Lidská svoboda není jen prostředek k dosažení nějakých vyšších společenských cílů — je to nejvyšší cíl sám.

Naše společnost je strašlivě rovnostářská, pokud jde o spotřebu a životní úroveň. Dokonce jsme po Holandsku druzí v celé Evropě, kde je poměr mezi nejbohatšími a nejchudšími nejmenší. Patrně je to dáno čtyřiceti lety toho reálného socialismu, který se jako uhelný prach do kůže, zadírá neodstranitelně do myslí jedinců. Přesto zde socialistická vláda v zádech s odbory (a nejen v zádech) halasně volá, že sociální nůžky se hrozivě rozevírají.

Ano, z jejich rovnostářského hlediska se rozevírají. Ale proč není požadavek na rovnostářství i ve výkonech, rovnostářství ve schopnostech a pracovitosti, rovnostářství v inteligenci, rovnostářství v inovacích a vynálezech, rovnostářství ve schopnosti tvořit pracovní místa? Na to bude odpověď patrně jednoduchá: protože lidé jsou různí.

A proto i moje odpověď bude jednoduchá: a proto mají i rozdílnou životní úroveň! Přesto, že mají všichni stejné žaludky, není možné, aby všichni jedli k snídani kaviár.

[ad#velkadolni]

D)

A k poslednímu bodu se váže to nejpodstatnější: socialistický stát si nepřeje mít bohatou a rozvíjející se společnost. Příčina tkví ve výše uvedeném rámečku: socialisté mají nutkavou potřebu řídit veškerou činnost v životech lidí.

Prefabrikují k tomu účelu nepřehledná kvanta rozličných zákonů, nařízení a předpisů, až je dnes jedinec v takové situaci, že vlastně o vlastní vůli nemůže dělat bez souhlasu státu téměř nic. Na všechny aktivity existuje donucovací předpis a úřad, který jeho plnění dozoruje a penalizuje anomálie a svévole a stěsnává je do úzkého koridoru konformity.

Kromě toho zůstal stát i po formální změně režimu zoufale neefektivní. Nemyslím tím efektivitu ve vynucování těch zbytečných předpisů. Mám na mysli jeho absurdní zbytnělost. Nemohu pochopit, proč po opuštění centrálního plánování zůstala zachována všechna ministerstva z minulého režimu, mnohá dokonce významně zbytněla. A nejen ministerstva, ale i četné úřady a organizace placené ze státního rozpočtu, jejichž přínosem je jedna velká nula, či spíše jsou jejich výsledky nežádoucí (aktuálně vizme třeba spoustu „neziskových organizací“, které vytvářejí v podstatě paralelní nevolené politické struktury).

Kromě zmíněných úřadů a organizací, stát zůstal nadále největším zaměstnavatelem. Živí nejen obrovskou masu byrokratů státní správy, ale i zaostalé a nereformovatelné hospodářské molochy typu Českých drah. Ale samozřejmě i všechny ty služby, které lze snadno provozovat soukromě, ale obtížno je státu vyrvat z pařátů. Ať už se jedná o školství, zdravotnictví, záchranné služby, vědu, výzkum, odbory, politické strany, důchodový systém a do důsledku vzato i policii a soudy.

Všechno to stát provozuje s příslovečnou neefektivitou, se značnými režijními náklady a nedostatečnými a špatně kontrolovatelnými výstupy.

Výše zmíněné výdajové položky, dnes už pokládané za „mandatorní“, nutí ke stále rostoucí potřebě prostředků, které si stát vynucuje silovými nástroji prostřednictvím daní, měnovou politikou a druhotných nevyhnutelných plateb do té míry, že přerozdělování dosahuje oficiálně k 50 % celého národního produktu (neoficiálně se započtením nevyhnutelných plateb až k 70 %).

Stát tedy kromě přímého zaměstnávání a přerozdělování do mzdových prostředků a rozličných dotačních projektů obhospodařuje takové objemy peněz, že ve výsledku vlastně hospodářství centrálně řídí, ačkoliv nemá (a ani nepotřebuje) Plánovací úřad.

Toto absurdní předanění a přerozdělování má v důsledku zdrcující vliv nejen na stále menší skupinu produktivních, ale stejnou měrou ničí ty, které deklaratorně (údajně) ochraňuje. A stát plnými hrstmi rozhazuje, a co nestačí rozházet, to buď legálně, nebo ilegálně přihraje do kapes vybraného okruhu „spolupachatelů“. Jinými slovy: takovýto stát je ostudně obrovský a nemáme na něj!

O tom, jak takováto politika, které zcela absurdně právě ti chudší ochotně tleskají, ničí ekonomiku, ani nemluvím. Tleskají jí proto, že na ně platí A), za B), za C) a za D).

ZDROJ: Petr Závladský

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky