Nejdříve ovšem můj úvod:

Profesor Jan Keller je společně s Ivo Možným nejznámějším českým sociologem s impozantní publikační činností. Jde také o mimořádně vzdělaného, mimořádně kultivovaného a mimořádně myslícího intelektuála, jehož schopnost formulovat a srozumitelně sdělit myšlenku s tak úchvatnou lehkostí a vtipností, že pokaždé zezelenám závistí, mne nikdy nepřestane fascinovat.

Je také živoucím důkazem toho, že zdaleka ne všichni intelektuálové jsou ultimátní kokoti, ačkoliv to tak podle jednolité a nepřerušované řady těch exemplářů, co zvou do televize, musí nutně vypadat.

Jana Kellera příliš často v nejobjektivnější televizi na světě bohužel neuvidíte ani neuslyšíte. Kdo ho čte, ví proč. Narušoval by jim jejich „narativ.“ Takže místo tohoto duchovního titána, kterých máme, že s nima můžeme dláždit Václavák, že,  dokola posloucháme více či méně slabomyslná vemena, jejichž jedinou kvalifikací dělat mluvící hlavu je skutečnost, že stoprocentně nikdy žádný „narativ“ nenaruší.

A nevyděsí nějakou nežádoucí informací či nevhodným názorem diváka či posluchače.

Mimochodem, podobně je na tom další český duchovní titán, politolog profesor Krejčí. K němu mám podobný vztah jako ke Kellerovi. Toho v televizi uvidíte a uslyšíte s ještě daleko menší pravděpodobností než Kellera. Tedy tehdy, až pojede čert na bruslích do práce.

Ačkoliv je expertem non plus ultra nejenom na východní Evropu, takže by v těchto pohnutých časech měl určitě veřejnosti co říct. Ale neřekne. Den, kdy profesora Krejčího uvidíme a uslyšíme v televizi interpretovat své názory například na válku na Ukrajině, současné Rusko či Čínu, bude dnem, abych zůstal tematickým, kdy zamrzne peklo. Jeho knihy Geopolitika Ruska a také Geopolitika Číny by měly být v každé domácí knihovničce. Hned vedle Mitrofanovova Mrazíka s pendrekem nebo Etzlerova opusu  Novinářem v Číně. Kvůli vyváženosti.

A teď se konečně vymáčknu, proč jsem to celé smolil. Jan Keller publikoval na Argumentu další ze svých skvělých glos s názvem „Svoboda slova nechybí.“ Zrovna jsem přemítal nad takřka totožným tématem a když jsem si to přečetl přešla mne chuť v tom pokračovat. Bylo by to zbytečné. Asi jako zkoušet napsat svůj Jeden den Ivana Denisoviče hned potom, co ho napsal Solženicyn.

A proto to prostě přebírám, čtěte a bavte se minimálně tak, jako já:

Svoboda slova nechybí

Keller bez cenzury: Jan Keller dnes píše o svobodě slova, která nám nechybí…

„Někteří lidé v naší zemi poslední dobou naříkají, že je u nás ohrožena svoboda slova. Tito lidé tvrdí, že je omezována volnost vyjádřit svůj názor a právo vyjadřovat se k situaci mají prý jenom ti, kteří se drží jakési oficiální linie a povolené verze. Řekněme si hned úvodem, že podobné názory jsou daleko od pravdy, ba možno říci, že jsou přímo nesmyslné.

K čemu vlastně slouží svoboda slova a proč je na ni kladen tak velký důraz? Jak všichni dobře víme, svoboda slova je zde od toho, aby bylo možno prosazovat odlišná stanoviska a hlásat tvrzení, která jsou navzájem nesouhlasná. V této souvislosti bývá často citován údajný výrok Voltaira: „Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.“ Ponechme stranou, že v sebraných spisech zmíněného filozofa (včetně jeho korespondence) nelze tento výrok dohledat, takže nemůžeme vyloučit, že se jedná jen o další z řady dezinformací, jimiž jsme dnes zaplavováni.

Vraťme se však k základním funkcím, jež má svoboda slova v moderní demokratické společnosti naplňovat. Má garantovat možnost formulovat odlišná stanoviska, ba přímo navzájem se zpochybňující tvrzení, klást proti jedné verzi výkladu verze jiné, a to třeba i zcela odlišné. Již v tomto bodě je snad zřejmé, že dnes o svobodu slova opravdu nepřicházíme. Vždyť to podstatné, co má zajišťovat, je obsaženo již ve vyjádřeních zcela volně šířených oficiálními médii.

Vezměme jen jeden příklad, od něhož se ovšem odvíjí celá řada dalších, podobně utvářených. Z těch nejzasvěcenějších úst politiků a komentátorů se dennodenně dozvídáme, že ruská ofenzíva na Ukrajině krachuje. Rusko ukázalo naprostou vojenskou neschopnost, nezvládá základy vojenské logistiky, součinnost mezi jednotkami nefunguje, oddíly strádají nedostatkem pohonných hmot, přímo za jízdy se rozpadá zastaralá vojenská technika. V důsledku toho všeho nebyly intervenční jednotky schopny obsadit za dlouhé týdny agrese více než jen několik okrajových částí Ukrajiny, ze kterých jsou vzápětí zase vytlačovány.

Ti samí politici a komentátoři nás zároveň naléhavě varují tvrdíce, že po okupaci celé Ukrajiny vtrhnou ruská vojska na Západ a budou se snažit obsadit přinejmenším celou střední Evropu. Pro tento případ musíme mít u nás v předstihu vojska spřátelená, neboť naše vlastní armáda není schopna přes veškerou svoji vyspělost a odhodlanost čelit vojenské síle, o které můžeme z dostupných informací usoudit, že se rozsype ještě dříve, než dosáhne Karpatského oblouku.

Nepochybně zažíváme tragické dny, které mohou poznamenat osud celé generace. Nikdo jsme si určitě nepřáli, aby po covidové ráně přišla hluboká rána válečná s důsledky, které zatím nedokážeme ani odhadnout. V temné mlze špatných zpráv snad zapůsobí právě stav svobody slova u nás jako malá jiskřička naděje. Svoboda slova není ani v nejmenším omezena, neboť její základní funkci – vytváření prostoru pro volné střetávání odporujících si názorů – v plném rozsahu dokáží plnit informační zdroje, které jsou přímo z definice pravdivé, ať již říkají cokoliv.„