12.2.2022
Kategorie: Politika

,,Nützlicher Trottel.” Co se říká o Lipavském. A jak vše dopadne

Sdílejte článek:

PL

„Nepochybuji, že za hranicemi ČR je pan ministr u jedné skupiny loutkovodičů zcela určitě považován za užitečného blbce nebo idiota (nützlicher Trottel), u druhé skupiny za prostředek k testování všeho možného a nemožného,“ říká analytik, vysokoškolský pedagog a někdejší člen administrativy EU Jan Campbell na adresu českého ministra zahraničí Jana Lipavského. Na vážnější notu podotýká, že bez Ruska a ČLR nebude možné vůbec mluvit o světové, evropské a národní bezpečnosti, ani o rozvoji společnosti a předpokládá: „Mezinárodní situace se bude měnit radikálně.“

Pane doktore, prezident Emmanuel Macron se choval v Moskvě velmi umírněně. Nebo ne? Sice odmítl, že by měl Západ akceptovat, že některé země nesmí vstoupit do NATO, ale uznal, že by bylo správné některé z bezpečnostních záruk, které Rusko požaduje, mu poskytnout. Jak to chápat?

Prezident Macron se choval v Moskvě umírněně. K takovému chování ho přinutilo několik důvodů. Za prvé: Trvalo to 40 minut, než se objevil u dveří po přistání letadla. Za druhé: Po vystoupení z letadla prezidenta neočekávala limuzína a musel jít pěšky do VIP haly. Za třetí: Nevím, kdo z ruské strany prezidenta vítal na letišti, nevím, jaká byla domluva protokolu a zda zpožděný odlet prezidenta z Paříže měl vliv na to, co jsem viděl. Vím ale ze zkušenosti, že to, co jsem viděl, nepatří ke standardu vítání prezidenta, má zcela určitě význam a vybízí k umírněnosti ve vedení rozhovoru a očekávání výsledků z něho.

To i proto, že odmítnutí jednoho ze tří požadavků prezidenta Putina představuje pro Západ, který prezident Macron představuje, co nejrychleji přiznat barvu. Neochota zamyslet se nad interpretací vedení NATO, politiků a novinářů co se týče článku 10 smlouvy NATO, to není příznak lenosti, ale pokrytectví. Obsah článku 10 v češtině (neoficiálně) znamená: Každý takto vyzvaný stát se může stát smluvní stranou Smlouvy uložením listiny o přístupu u vlády Spojených států amerických. Vláda Spojených států amerických bude informovat každou ze smluvních stran o uložení každé takové listiny o přistoupení. Jinými slovy: NATO nemá žádnou povinnost přijímat nové členy nebo akceptovat žádosti jakéhokoliv státu a rozhodující hlas mají USA. Proto Kremlu nedává smysl jednat s NATO a jeho šéfem v odcházení do banky.

Odmítnutí jednoho ze tří požadavků prezidenta Putina představuje současně akceptování neurčitosti, kterou tvoří článek 1 a článek 5 smlouvy. Jestliže článek 1 zavazuje smluvní strany urovnávat veškeré sporné otázky a mezinárodní spor mírovými prostředky takovým způsobem, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, tj. že se zdrží hrozby silou nebo použití síly způsobem neslučitelným s Chartou a cíli OSN, a článek 5 představuje princip kolektivní obrany jako základ smlouvy NATO a kolektivní obrana znamená, že útok na jednoho spojence je považován za útok na všechny spojence, tak chybí pro jednoznačnou interpretaci: a) jasná definice konání NATO v případě, že jeden z jeho členů vyprovokuje vojenský konflikt, a je jedno z jakých důvodů a pohnutek, b) kdo formálně a kdo ve skutečnosti rozhoduje a nese odpovědnost v takové situaci. Připomínám, že NATO se na článek 5 odvolalo poprvé ve své historii po teroristických útocích na Spojené státy 11. září 2001.

Co se týče uznání, že by bylo správné některé z bezpečnostních záruk, které Rusko požaduje, mu poskytnout, nelze říci nic jiného než s ním souhlasit. Popírání bezpečnostních záruk RF jako části nedělitelné evropské bezpečnosti by znamenalo, že prezident si mohl let do Moskvy ušetřit a zůstat v Paříži. Žádné setkání s prezidentem Putinem by se neuskutečnilo.

Dále je potřeba uvědomit si, že prezident Macron představuje členský stát NATO a EU, který plní rotační roli předsedy v Radě EU v prvním pololetí t. r. Skutečnost, že v dubnu se mají konat prezidentské volby ve Francii, tzv. pravicoví opoziční kandidáti oznamují v případě vítězství reformu EU a případně i výstup z NATO a v SRN se vakuum po odchodu kancléřky Merkelové ještě nezaplnilo, nemůže prezident Macron ani jeho loutkovodiči ignorovat. Ti mohou využít ve svůj prospěch Macronovu výhru i prohru, návštěvu v Moskvě a vše ostatní.

Jako poslední část odpovědi na vaši první otázku doporučuji čtenářům seznámit se se symbolikou nábytku, interiérů a zveřejněnou fotografií sedících prezidentů za dlouhým stolem. Ten zcela určitě mj. nedovolil covid-19, africkému omikronu a zatím ne široce rozšířenému francouzskému viru macron zarazit ruského prezidenta a naladit ho na další poslech pohádky EU a NATO o míru, spolupráci a přátelství.

Myslíte si, že by Macron do Moskvy jel, kdyby ho nečekaly za chvíli prezidentské volby?

Ano, jel. Proč? Protože jeho role neskončí v NATO a EU výhrou nebo porážkou v prezidentských volbách. Protože změny v obou strukturách zrají a plody změn nelze ještě sbírat a do třetice, Macron má toho času více prostoru ukazovat se v Evropě díky tomu, že kancléřku Merkelovou nenahradil politik srovnatelného formátu. Kancléř Olaf Scholz působil první dva měsíce ve funkci spíše nenápadně a rozpačitě a pochybnosti, zda dokáže v mezinárodní politice hrát důležitou roli, zatím nerozptýlil. To nezmění setkání s představiteli Pobaltí a Polska, to vidí i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Před několika dny si posteskl, že v Evropě nevidí žádného státníka, který by dokázal pohnout s krizí mezi Ukrajinou a Ruskem. Dříve přišla Merkelová a držela v ruce klíč k řešení problému. Taková vůdčí osobnost tu momentálně není, řekl pro tureckou agenturu Anadolu a nabídl setkání ve třech (Putin, Zelenskij a Erdogan) u sebe doma.

Americký prezident Joe Biden na setkání s německým kancléřem Olafem Scholzem řekl, že pokud Rusko překročí hranice Ukrajiny, Nord Stream 2 skončil, USA to prý zařídí. Scholz vedle něj mluvil naopak velmi obecně. Jak tento moment vnímat?

Jakákoliv návštěva představitele závislého a asymetrického spojence USA v Bílém domě, a to platí i pro kancléře SRN, vyžaduje obecnou a opatrnou mluvu již proto, že noty se předávají za oponou oficiálních jednání poradcům a nesluší se překročit hranici domluveného a protokolu. Poradci později přeloží noty do srozumitelného jazyka, aby jejich šéf mohl konat.

Kancléř Scholz jako zkušený politik a diplomat také nechce podporovat agresivní chování USA například na Ukrajině. O důvodech se nebudu zmiňovat. Jeví se mi ale, že je rezistentní proti válečné hysterii, ví dobře, že Rusové prakticky stopli v Sýrii černé odběry ropy jak do Turecka, tak do USA a vybízí myslící v kontextu vzpomenout si na hodnocení exkancléřky Merkel nebo prezidenta Putina po nástupu do funkcí. Oba byli dlouhou dobu podceňováni.

To se nevyplatilo a nemění nic na skutečnosti, že prezident Biden opět potvrdil, že on a jeho vláda jsou si vědomi, že SRN není ani dnes suverénním státem, nehodlají svoji pozici měnit, jde-li o zájem USA a včas používají vyhrůžky. SRN bohužel nesplňuje základní kritéria definice státní suverenity (vlastní armáda, měna, komunikace a technologie, schopnost určovat trend apod.), je v pavoučí síti EU, a tím i silně omezená v samostatném konání s RF a ČLR.

Prezident Vladimir Putin se před Macronem zmínil, že pokud Ukrajina vstoupí do NATO, jde de facto o vyhlášení války. Třeba i jaderné. Co tímto prohlášením sledoval?

To, co jsem indikoval v odpovědi na vaši první otázku. Především v části týkající se trojice článků (1, 5 a 10) jako celek, faktického rozhodování v případě jejich jednotlivé nebo společné aplikace a rozporu mezi nikde veřejně a specificky definovanými zájmy USA a zájmy institucí, které USA založily, kontrolují a kterým velí. V daném případě jsou to zájmy USA, role NATO jako instrument USA a funkce provokatéra.  Ta se přiděluje ve Washingtonu členu NATO, který pak slouží výlučně zájmům USA, ne organizaci NATO nebo EU.

Provokatérem mohou být jako v minulosti ve Vietnamu, Iráku a jinde samotné USA. Dnes tomu není v podstatě jinak ani na Ukrajině. Tam působí na zkorumpovanou a zkompromitovanou vládu a jednotlivce v několika funkcích USA, Velká Británie a další.

Mluvíte-li o jaderné válce, tak předpokládám, že je to pouze kvůli srozumitelnosti následků takové války. Již dnes probíhající tzv. hybridní válka má zatím ve své podstatě tři hlavní komponenty: více než 60 procent informativně – komunikační, přibližně 25 procent hospodářskou a zbytek kinetickou s tradičním využitím vojenského materiálu a technologií.

Změní-li se uvedená proporce zařazením čtvrté nebo dokonce páté komponenty, o kterých ví širší občanská veřejnost velice málo nebo nic, a jejichž existence je známá, nebo se nedá vyloučit, válka by mohla skutečně přiblížit nebo ohlásit konec lidského života na planetě.

Francie a Německo jsou tedy vůči Rusku konsenzuálnější. Mohou v rámci Západu „přetlačit“ USA, Polsko a Pobaltí? Jak se tato hra bude teď hrát?

Mnohým se jeví, že Francie a Německo jsou vůči Rusku konsenzuálnější, jak to nazýváte. Ano, jedná se o jev vynuceného zbožného přání exkolonizátorů, států – otroků USA. Ty dobře vědí, že bez Ruska a ČLR se neobejdou. Jejich životní úroveň a konkurenceschopnost by spadly do třetí ligy, evropská kultura a forma života by byly nenávratně a velice rychle nahrazeny islámskou, LGBT&Co a bůhví ještě jakou. Kromě toho, bez Ruska (a ČLR) nebude možné vůbec mluvit o světové, evropské a národní bezpečnosti, ani o rozvoji společnosti.

Vámi zmíněné Polsko si hraje na pána, kterým již dávno není a nebude. Jeho současnou roli lze přirovnat ke slouhovi (USA) s vývojem k roli němé loutky po nové Jaltě. Pobaltí se stalo neopečovávanou zahradou, ve které roste převážně bída, žijí důchodci, policisté, armáda, úředníci a hlasití politici v objetí USA, NATO a několika spekulantů. Bude z rozhodující hry vyloučeno a pacifikováno, protože prakticky celá mladá generace emigrovala a existují pro ni minimální pracovní příležitosti. Hru v Pobaltí budou určovat USA a RF. Ta, pokud bude prezident Putin v Kremlu, neustoupí Západu v žádné principiální otázce bezpečnosti. To není dobré pro EU. Součinnost RF s ČLR lze očekávat především, bude-li se jednat o NATO, další sankce a významné hospodářské zájmy obou států včetně Arktidy.

Jak dalece změní mezinárodní situaci vojenské a ekonomické dohody, které Rusko uzavřelo s Čínou? USA se již nechaly slyšet, že pokud Rusko na Ukrajinu zaútočí, ponese pak Čína svůj díl odpovědnosti.

Mezinárodní situace se bude měnit radikálně. Nebude to kvůli vyhrožování a zastrašování Spojenými státy, které patří do kategorie – známé. Ani dáváním spoluviny ČLR a státům, které nesouhlasí s politikou USA. Ty pod vedením prezidenta Bidena formují jednoho velkého nepřítele z obou států, kterého nemohou v představitelné budoucnosti porazit hospodářsky, technologicky a demograficky. USA jsou v situaci, kdy musí bojovat a krotit nepřátele současně doma a v zahraničí a čelit totální segregaci světa. Ta znamená pro globální globalizaci a la USA – adieu! Co teda způsobí radikální změnu mezinárodní situace?

Jako jeden pár příčin z několika vidím probíhající záměnu hlavních materiálních priorit a hodnot nemateriálními a nezkrocenou aroganci a ignorování politiků a popírání evropskými elitami čínského tradičního myšlení. O něm lze napsat knihu, což nelze tak jednoduše říci o tom, co se skrývá pod praktickou moudrostí (Číňanů, Asiatů, ale i Rusů) ležící na povrchu, a které se často Evropané vysmívají, nebo se snaží ji přímo ignorovat a někdo i popírat.

V centru praktické moudrosti stojí totiž otázka volby strategií: od všedních po speciálně technické, od osobní existenční volby po osudová vládní rozhodnutí. Například koncept vítězné strategie se podobá dramatické zápletce se smrtelným rizikem, tzv. šlápnutím na tygří ocas. Šlápnutí umožňuje za určitých podmínek ale i zaručený dobrý a kvalitní výsledek. Referenční strategií k němu je strategie harmonie. Ta je zázračná ve své účinnosti (he), a umožňuje beztrestně šlápnout tygrovi na ocas (lu hu wei). Z hlediska strategického myšlení Číňanů je kritériem kognitivní hodnoty uvažování a jeho účinnost v kontextu jakékoli konkrétní hry. Za určitých podmínek se prediktivní uvažování stává nejen věrohodným, ale stoprocentně spolehlivým. Proto vědomě neomylné prediktivní uvažování má v čínské intelektuální tradici nejvyšší kognitivní status. Jak je tomu u nás v Evropě a USA, nechť si každý odpoví sám.

Úspěch politické prozíravosti tvoří základ vitality čínské civilizace. Prognostické formy dedukce ve staré Číně je třeba hledat v esoterické praxi věštění, zaměřeného na získání vlastností zázračného vhledu (shenming zhi de). Nejenom v Praze a Bruselu by mohli politici a jejich poradci seznámit se s prací jednoho z prvních evropských překladatelů I-ťingu J. Legge. Ten zdůrazňuje prognostickou povahu čínského orákula: Je třeba mít na paměti, že cílem věštění vůbec není identifikovat budoucí události v absolutním smyslu slova, jako by je bylo možné znát předem, ale zjištění, zda určité plány a předpoklady událostí, které tazatele zaměstnávají, povedou k úspěšnému nebo neúspěšnému výsledku [Legge 1893, 40-41].

Jako další, dnes ale poslední příklad uvedu strategii harmonie (he). Jedná se o strategickou interakci, souhlas nesouhlasné strany, který umožňuje dominanci jednoho ze dvou hráčů a nezpůsobí současně protest soupeře. Naopak, harmonizuje ho, protože vše se děje přísně v rámci pravidel. Tj. hraje se fair play. O fair play káže často Západ, ve skutečnosti však koná jinak. Proto se již hroutí mezinárodní organizace, jako například WTO. Dominance jedné ze stran ve vztahu k harmonii, představuje ale obsah specifické asymetrie. O ní často mluví i prezident Putin. S ním má Západ neřešitelné problémy. K nim patří i typická harmonie v čínské filozofii: manželství, doslova – vzájemné následování vůle (xiangtsun). Ve skutečnosti se jedná o posvátné pohlcení jednoho z manželů rodinou toho druhého a nerovnost mezi manželem a manželkou: Když se dívka stane manželkou, přijme manželovo příjmení a zároveň je zbavena práva sloužit svým vlastním předkům. Nebudu pokračovat ve vysvětlení pojmu harmonie. Zmíním se pouze o tom, co čeká Evropu, instituce a každého občana v představitelné budoucnosti a nezávisle od toho, jakým směrem se stát, ve kterém žije, vydá. Proč?

Harmonizovat, tj. přizpůsobit se, bylo, je a bude i nadále údělem podřízených a slabých, nikoli nadřízených a silných. Jejich postavení a funkce je zavazuje dominovat a vést. Na tomto místě připomínám nutnost srovnání principu rozmanitosti světové civilizace ve smyslu prezidenta Si Ťin-pchinga, který klade na první místo harmonii jako optimální modus vivendi pro svět plný konkurence, s principy globalizace, následků vyplývajících ze Zeleného údělu, Velkého resetu, inkluzivního kapitalismu a ukončené segregace, tj. rozdělení světa na nezávislé části.

Všichni evropští politici a aspiranti na obsazení moci bez ohledu na svoji politickou a ostatní orientaci by měli studovat možnosti pro vytvoření harmonické společnosti v Evropě, ideálně se společným jmenovatelem harmonické společnosti v ČLR a harmonického světa za hranicemi bloků. Nevylučuji, že stejně jako manželská harmonie ve svém původním čínském chápání se rovná vítězství manžela nad manželkou, globální harmonizace s čínskou charakteristikou, které se s pravděpodobností hraničící s jistotou v představitelné budoucnosti nevyhneme, podvědomě implikuje u mnohých podobné vítězství ČLR nad námi. Z tohoto vítězství máme strach, protože jsme nepochopili to, co nám nese duch doby (Zeitgeist).

Tato jedna z mnoha výzev pro EU představuje celoživotní učení, jehož cílem by mělo být pochopení existence pluralismu racionality a alternativ k dnes ještě převládajícímu západoevropskému standardu racionality a skutečnosti, že čínský koncept logiky se zaměřuje na odvození důsledků ze strategických úvah o budoucnosti, aktivně a účelně formovaných věděním a zároveň konstruováním sebe i světa kolem sebe subjektem. Nic podobného nevidím ani s brýlemi v malé české kotlině, u sousedů a jinde Evropě, kde platí: Po nás potopa.

Jak vnímáte misi našeho ministra Jana Lipavského na Donbasu? Včetně „bojové“ fotografie v přilbě? Lipavský je chválen, že „ukázal, kde stojíme“. Je to zásluha?

Nehodlám urážet mladého člověka, který může mnohé a mnohým překvapit, který ale dnes se mi jeví neodpovědný za sebe, své konání a následky pro sebe a pro stát. Nepochybuji, že za hranicemi ČR je pan ministr u jedné skupiny loutkovodičů zcela určitě považován za užitečného blbce nebo idiota (nützlicher Trottel), u druhé skupiny za prostředek k testování všeho možného a nemožného. Statická bojová fotografie ministra s přilbou neříká nic o tom, jak by se on choval a s jakým výsledkem, kdyby někdo pošetilý vystřelil v jeho blízkosti do vzduchu, třeba vzduchovkou. Ti, co chválí pana ministra za to, že ukázal, kde stojíme, patří do stejné kategorie jako on, protože rovný rovného si hledá, podobně jako vrána k vráně sedá. O nějaké zásluze pana ministra o mír nebo o válku, nemůže být řeči. V současné době pan ministr by se mohl raději pokusit vytvořit protipól k americkým romancím, tvořeným neustále podle týchž šablon, nejen přiměřeně originální akumulací miniaturních katastrof, nýbrž také velmi cool režií a omamujícím soundtrackem. Podobně, jako je tomu v britsko-kanadském filmu (2006) a v životě: Nula od nuly pojde. Souhlasu netřeba. 

  • PL
Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...