Budeme si nosit domů jídlo v novinách?

Přiznám se, že tato představa není zcela chutná, nicméně se zakládá na historické realitě. Problém je, že něco, co dávno odnesla historie, nám nyní začíná být vnucováno. A jak jinak, než pod praporem zelených ekologických zítřků, vábivě na nás mávajících modrým praporem s hvězdičkami.

Historická reminiscence

Coby dítko školou povinné jsem musel dvakrát shlédnout divadelní jednoaktovku, znázorňující historický dialog V. I. Lenina s spisovatele H. G. Wellse, který se jako první z evropských intelektuálů odvážil jet do SSSR a tam se dostal i k tomu Leninovi. Ta hra více-méně replikuje reálný dialog, který mezi oběma muži probíhal, na základě vzpomínek H. G. Wellse, protože mi není známo, že by se zachoval nějaký záznam tohoto rozhovoru na sovětské straně.

Ponechme stranou toto dílko jako celek, které bylo využíváno jako socialistická agitka, protože děti věděli, že na slova V. I. Lenina opravdu došlo, zatímco spisovatelova skepse nebyla oprávněná. Nedocházelo jim, že ony úspěchy byly dosaženy za strašlivou cenu silami, pro které lidský život znamená asi tolik, co pro topiče v uhelné elektrárně jedna briketa. Nedocházelo jim ani to, že pokud by se Rusko stalo demokratickým státem, mohly ty úspěchy být stejné, nebo ještě větší.

Zůstaňme tady u toho dialogu, v němž H. G. Wells říká Leninovi, jak viděl dělníky nést si domů přidělené jídlo zabalené v novinách. Pochopitelně, Lenin Wellsovi vysvětluje, že je to jen dočasný jev, vyvolaný aktuální tíživou ekonomickou situací. Dovolil bych si k tomu dodat, že bolševici zvítězili mj. i proto, že měli lidem alespoň do těch novin co kydnout, zatímco za cara i za Kerenského nemuseli ti dělníci dostat nic (první bouře, které vedly ke svržení cara, byly proto, že nebyl ani holý chleba).

Dnešek

Bruselští soudruzi, ponoukaní zelenými, nám postupně zakazují plasty na jedno použití. Dnes došlo na kelímky na polévku ve veřejné stravovně, další opatření budou následovat. Protože nádobí pro opakované použití má své mouchy a zcela jistě zvyšuje riziko přenosu kdejaké infekce, dostalo se nám “dobrodiní” jakéhosi papíru.

Dříve nebo později budou nahrazeny i tácky, na které se dává hlavní jídlo (polévkové kelímky se používají i na salát a kompot – apod.). Něco budou soudruzi muset vymyslet i s příbory. Už jsem viděl i pěkné dřevěné, bohužel, mnohonásobně dražší než klasické plastové.

A to vše proto, že plasty údajně šíleně škodí, byť se to nedaří prokázat (samotný výskyt mikroplastových částic tu či onde, bez známek narušení zdraví či stavu životního prostředí takovým důkazem zcela jistě není).

Druhou věcí je, že místa, kde se opakovaně vydávají plastové nádobí, příbory apod. a chodí tam opakovaně ti samí lidé, jsou naprosto ideální pro sběr použitého jídelního náčiní. Nikdy nikdo neudělal ani ten sebemenší pokus, aby lidem umožnil někam vhodit náčiní z předešlého dne, což by nejspíš zajistilo vysokou návratnost.

Pochopitelně, návratnost by zcela jistě nebyla stoprocentní, sám použité jídelní misky využívám jako nádobky pod květináče, misky na množení rostlin, klíčení semen apod. a zrovna tento týden jsem jich šest, i s plastovými víčky, přeměnil na “stanice”, obsahující toxické granule pro myši. Misky na jídlo pak dočasně ještě slouží buď rovněž pro různé zahradnické destinace, nebo jako misky na krmné granule pro naše číče. Pokud jsou takto používané nádobky moc “omazlené”, nebo na ně někdo šlápl, končí ve velkém plastovém pytli, který se po naplnění hodí celý do příslušného sběrného kontejneru. Konec konců, na jeho provoz přispívám dost.

Papír?

Pochopitelně, je to papír a není to papír. Musí to vydržet horkou, původně vařící, polévku na desítky minut až hodiny.

Já ještě pamatuji klasické papírové kelímky na limonádu, na nichž byla výzva “Po použití zničte”, která měla zabránit tomu, aby nějaký podnikavec ty kelímky nevybral z košů na odpadky a znovu použil. Vybavuje se mi vzpomínka, jak jsem je svými mléčnými řezáky ohlodával jak veverka, takže skutečně nebyly znovu použitelné. Co do materiálu to byla nějaká lepenka, nasáknutá parafínem nebo něčím podobným (takže to bylo zcela jistě i zdravotně neškodné).

Faktem je, že tyhle klasické papírové kelímky se nedaly používat dlouho. Po nějaké době, snad nějakými mikrotrhlinami v tom parafínu, papír nasákl vodou, zplihl a povolily spoje. Ten mezi dnem a boky a šev, která činil z boků jeden celek. Stačilo je používat pár dnů jako vázičku, nebo do nich pokusit zasadit kytku jako do květináče.

Ty nové kelímky budou asi muset mít podstatně větší výdrž, schválně do nich zkusím na jaře něco zasázet a uvidíme.

Bojím se ovšem jedné věci, že to, čím jsou impregnovány, je v podstatě něco jako plast, byť se tomu tak třeba neříká (a je na to třeba i nějaká norma, podle které tomuto pojmu nevyhovují). Nicméně pokud bereme plast v širším slova smyslu, jako něco uměle připraveného, co je původně tekuté (aby to nasáklo do toho papíru) a pak to nějakou chemickou či fyzikálně chemickou reakcí ztuhne, pak to asi takové definici odpovídat bude.

Je jistě otázka, jaké jsou tam další pomocné látky, a co všechno dělají s lidským zdravím. A zda to, že je považujeme za neškodné, nebo potenciálně neškodné, je založeno na reálných experimentech, nebo na tom, že žádné výsledky podobných experimentů pouze nejsou k dispozici.

Škodlivost plastu

Faktem je, že se při zvětrávání plastů oddělují nepatrné částečky, v některých případech jen málonásobek velikosti molekuly původního polymeru. Tyto částečky lze najít mnohde v přírodě, od vrcholových partií hor až po mořské dno. Mohou se dostat i do buněčné cytoplasmy všech možných organismů včetně člověka.

Druhým faktem ovšem je, že jsem nikdy neviděl studii, která by dávala výskyt těchto částeček v těle s nějakým chorobným (nebo jinak nežádoucím) stavem. Neviděl jsem ani studii, která by popisovala nějaký mechanismus negativního účinku těchto částic na organismus, v němž se nacházejí.

Naopak, před relativně nedávnou dobou, asi tak v posledním roce, se objevila studie, která se zabývala výzkumem “plastových ostrovů”, nacházejících se tu a tam ve světovém oceánu. Opět jednoho ze šílených strašáků našich ekologů. Uvedená studie zjistila, že starší z těchto útvarů jsou plné života, hlavně, pochopitelně, vodních organismů. Ty zde vytvářejí speciální ekologickou niku, která zřejmě spěje k nějaké formě ekologické rovnováhy. A byly tam nalezeny i organismy, které se normálně na širém moři nevyskytují, ale nalezneme je výlučně v blízkosti břehů. Což přinejmenším posunulo naše poznání o těchto druzích, protože se dříve ani nepředpokládalo, že se někam na širé moře dostanou, zatímco teď se ukázalo, že ano. Takže tyto útvary přispěly k našemu poznání o migraci mořských organismů srovnatelně s přírodními útvary, jako jsou čerstvě vzniklé ostrovy, např. v důsledku sopečné činnosti. Ukázaly také že tyto plasty jsou více-méně kompatibilní s mořským životem.

Navíc existují organismy, které dokáží plasty odbourávat a využívat je jako zdroj energie, případně stavebního materiálu.

Plastová krize?

Obávám se převelice, že ona “šílená škodlivost” plastu je zcela smyšlená. Slouží jen k rozdmýchávání ekologické hysterie a oblbování lidí, kteří nesledují vývoj vědeckých poznatků a nechávají si vnutit “jediný správný” názor zelených ideologických brožurek, které, podobně jako před desetiletími ty brožurky rudé z podobných politických školení, vedle vědy ani neležely.

Dokonce bych si dovolil konstatovat, že ony rudé brožurky byly realitě blíž alespoň v tom smyslu, že ideologie v nich uložená více-méně stimulovala vědeckotechnický rozvoj. Díky ní máma jaderné elektrárny (byť ty první byly výrobnami zbrojního plutonia, jejichž odpadní teplo se nepouštělo “Pánubohu do oken”, jak to dělali Američané, ale použilo se k výrobě elektřiny). Dostala nás také do vesmíru a naše robotické sondy k planetám.

Troufám si tvrdit, že kdyby USA neprohrály se SSSR závod o první družici a prvního kosmonauta (byť v něm SSSR podváděl – první kosmonauti nesplňovali kritéria úspěšného letu, protože Vostoky nebyly konstruovány na měkké přistání a kosmonaut se musel před dopadem katapultovat a dosednout na Zem sólo na vlastním padáku; Voschody, které už uměly přistát i s kosmonautem, přišly později než američtí kosmonauté, jejichž Mercury přistávaly měkce už při přípravných letech se zvířaty), tak by nedošlo k onomu vypětí, které dostalo Američany na konci 60. let na Měsíc.

Abych se vrátil k té platové krizi: Je to zcela jednoznačně buď úplně vymyšlený, nebo alespoň nestvůrně nafouknutý pseudoproblém, jehož jediným dopadem je zpomalení technologického vývoje lidstva a nabourání jeho ekonomiky.

Faktem je, že jsou státy, které na tyto pseudoproblémy (vč. antropogenního globálního oteplování) kálejí z vysoka a jdou technologicky i ekonomicky vzhůru. A může se snadno stát, že na povrchu Marsu, či některé z planetek, nestane prvně noha kosmonauta či astronauta z demokratického státu, ale bude tam stát zástupce nějakého totalitního, či alespoň ne zcela demokratického režimu, které si nenechají řídit ekonomiku a technický rozvoj od ekologických vymatlanců. A je otázka, zda demokratické státy (či to, co z nich po covidu a grýn dýlu zbude) se dokáží vzepnout k výkonu tak, jak to dokázali Američané v těch šedesátých letech minulého století a zvládnou nějaký projekt ještě prestižnější. Nicméně se obávám, že nikoli.

Patrně jedinou pozitivní informací v této souvislosti je, že existuje islámská fatwa, zakazující věřícím muslimům letět do vesmíru (a hlavně jiným planetám sluneční soustavy), protože pokud by tam zemřeli, nemohla by se jejich duše dostat do ráje. Takže tím prvním člověkem na Marsu patrně nebude nějaký zástupce islámské despocie, ale nejspíš Číňan nebo Rus, pokud ne Ind.

Jídlo v papíru si domů začínáme nosit na základě befélu přemoudré EU, inspirované zelenými zvratky. Můžeme jen doufat, že ten chemicky opracovaný papír, impregnovaný různými sajrajty, bude méně toxický, než písmena a obrázky na novinovém papíře, tištěné z olověných (resp. liteřinových) štočků. Nicméně jakási reminiscence na to porevoluční, a patřičně zbídačené, Rusko to je.