Kdo nám kazí Vánoce?

Stalo se již jakýmsi zvykem, že se vždy touto dobou vynoří z různých koutů, z médií, z kulturního světa či ze zákoutí politiky, různí mravokárci a mentorové, kteří se nám snaží vysvětlit pravý význam Vánoc. Tím, jak se naše západní společnost stále blížeji posouvá k egalitářskému ideálu všeobecné šedi, získávají na pozornosti především ti, kteří by samotné slovo Vánoce nejraději vymazali z našich slovníků. Jim naopak oponují rozhořčené hlasy, které brání křesťanskou podstatu vánočních svátků a poukazují na bezbožnou a materialistickou kulturu vánočního obžerství a konzumerismu. Tento každoroční spor o Vánoce pak vyplňuje prostor v médiích i na sociálních sítích a možná jej začneme postupem času vnímat podobně, jako již od konce listopadu vnímáme ozdobené výlohy obchodů, výzdobu v ulicích nebo stále vemlouvavější reklamy v televizi.

Před několika týdny se snad všechna naše média zmínila o úmyslu evropské komisařky pro rovnost, Heleny Dalliové, která ve snaze učinit z Evropské unie “unii rovnosti”, jejíž občané se budou všichni bez výjimky cítit uznáváni, bez ohledu na pohlaví, původ nebo náboženskou víru. V příručce tzv. inkluzivní komunikace navrhuje vyškrtnout z komunikace slovo Vánoce. Rozhořčená reakce především na sociálních sítích na sebe nenechala dlouho čekat a příručka bude “přepracována”. Pro letošek jsou tedy Vánoce zachráněny…

Považuji však za nutné na tomto místě zdůraznit, že rozhodně neobhajuji žádné projevy postmoderního neopaganismu, jenž se pro mnohé lidi stává jakousi lákavější náhradou za nesympatické, svoji církevní strukturou pompézní a filozoficky složité křesťanství. I když současná společnost alespoň zdánlivě “nepotřebuje Boha”, přesto to neznamená, že se absolutně přiklání k rozumu. Různé formy neopaganismu, ale také víra ve věštce, víra v nám nadřazené civilizace, a svým způsobem i víra v konspirace, které řídí náš svět, jsou jen zoufalou snahou zaplnit mezeru po křesťanství tam, kde chybí vůle k přijetí rozumu jako jediného nástroje poznávání reality.

Křesťanství, jak postupovalo dějinami, si pro svoje potřeby přizpůsobovalo dřívější pohanské zvyky a obyčeje. Jejich mnohdy velmi pozemskou podstatu ohýbalo a roubovalo na složité představy o dvojím světě, o realitě rozdělené na naše slzavé údolí, z něhož bychom všichni měli směřovat do reality zářivé, absolutně morální, dokonalé a božské. Pokud však uznáváme takovou metafyziku a v našem světě spatřujeme pouze nedokonalý, pokroucený odraz reality vyšší, jakési platónské sféry forem (ostatně Platónova filozofie se stala základem pro vzmach křesťanství a pro jeho úspěšné tažení západními dějinami), musíme vše, co každý den žijeme, co děláme či tvoříme, po čem toužíme a o co se snažíme, pokládat za nedokonalé, za pokroucené, či přímo za nemorální. Protože morální dokonalost je jinde, mimo náš svět. Jak této dokonalosti dosáhneme? Obětí. Soustavným obětováním toho, co žijeme dnes.

Morálka obětování nakazuje zbavovat se našich hodnot ve prospěch hodnot nižších či nulových. Odtud pramení křesťanský apel na chudobu, skromnost, odříkání, odtud pramení morální ideál Ježíše trpícího na kříži, a odtud pramení i svátek Ježíšova narození – protože už o Vánocích, kdy bychom podle křesťanských tradic měli slavit radostnou zvěst, víme, že podstatou jeho života je oběť, vykoupení všech našich hříchů. Dnes se narodil, aby za nás zemřel a vykoupil nás.

Proti tomu však stojí mnohem dávnější a v historické paměti mnohem pevněji zakořeněné pojetí Vánoc coby svátku slunovratu, kdy si lidé, bytostně spjatí s přírodou a na ní také životně závislí, uvědomili, že končí prodlužování noci a životodárné Slunce začne mít opět větší a větší vládu nad světem. Lze se domnívat, že jakmile se člověk stal skutečně racionální a plně volní bytostí a začal sledovat a skutečně poznávat svět kolem sebe i svou vlastní vědomou roli v něm, všímal si přirozeně plynoucích časových cyklů. Pochopil, že na konci roku se Slunce kamsi vytrácí, dny se prodlužují, aby se v určitý moment zase celý cyklus nastartoval znovu. Naši dávní předkové si všímali nebe, učili se z pozice hvězd, Měsíce i Slunce velice přesně odhadovat roční dobu. Dobu, kdy se zkracování dnů zastavilo a noc začala opět ustupovat, si zvykli slavit jako završení cyklu, začátek něčeho nového – pevného přesvědčení, že brzy přijde jaro. Jakým způsobem pak k oslavám samotnými přistupovali pohanští Slované či Germáni nebo naopak Řekové, pak už jen vyplývalo z jejich kulturní vyspělosti. Podstata však byla stejná: oslava života.

Na tuto velmi pozemskou a radostnou, možná pro někoho banálně přízemní, ve skutečnosti však životně důležitou podstatu zimních svátků naroubovalo křesťanství (protože tak hlubokou, tisíciletou tradici nešlo jen tak zakázat a vymazat) představu narození božího syna, který svojí smrtí vykoupí naše hříchy. Je v tom obrovský rozpor. Radost, která by podle křesťanské filozofie měla z této události pramenit, je podmíněna vědomím, že přijde oběť. A přijde kvůli tomu, že člověk je hříšnou a mravně zkaženou bytostí. Protože morální dokonalost je mimo náš svět.

Člověk však, chce-li žít, musí dosahovat hodnot, uchovávat je, hierarchicky je řadit tak, aby všechny v návaznosti jedna na druhou podporovaly hodnotu nejvyšší, tedy vlastní život. Pouze lidský život, nikoliv v pouhé biologické podstatě, ale ve smyslu života volní a racionální bytosti, je měřítkem morálky. Jakákoliv morálka, která hledá mravní dokonalost mimo náš svět, nemůže být ničím jiným než morálkou smrti. Ta nevyhnutelně přijde, začneme-li se soustavně obětovávat – začneme-li se soustavně a cílevědomě vzdávat vlastních hodnot. Člověk, chce-li žít, musí racionálně rozpoznat své hodnoty a sledovat je – jinak řečeno, společně s Ayn Randovou, být racionálním egoistou.

Proto je mi antická nebo chcete-li pohanská podstata vánočních svátku mnohem bližší. Protože mám rád život. Zároveň však nelze odmítat nebo zavrhovat mnohasetletý kulturní kontext západní civilizace. Je to něco, co nás ovlivňuje. Je to jakási metahodnota, kterou se odkazujeme k tomu, co bylo před námi, na co navazujeme a z čeho nevyhnutelně čerpáme.

Všimněme si ale, že v jedné věci jsou bojovníci za tradiční křesťanskou povahu Vánoc a progresivističtí věrozvěstové nových pořádků, nové společnosti a nového člověka vlastně na jedné lodi. Přou se o náboženskou podstatu, protože ta je velmi úzce spjatá se Západem jako takovým, zatímco progresivisté by si přáli vše, co představuje Západ, rozložit, rozmíchat v jakémsi tavícím kotli, naředit ho vlivem všech možných světových kultur, všech možných identit vymezených mnohdy na základě naprosto subjektivních rozmarů, a vytvořit “krásný nový svět”. Přesto však i progresivisté vzývají oběť jako morální princip. Nenabízejí nám Vánoce nebo jak by si přáli, Zimní svátky, ve formě hédonistických a poživačných Saturnálií, ve formě oslav zaměřených na sebe, na vlastní prožitek, na vlastní hodnoty a na vlastní život. Ne, upozorňují, že se máme obětovat. Ve prospěch trpících na celém světě, ve prospěch migrantů, ve prospěch sexuálních menšin, ve prospěch planety, ve prospěch kaprů, ve prospěch smrčků v lese.

Zapomeňte na obdarování svých blízkých – raději pořiďte v rámci akce společnosti Člověk v tísni kozy, krávy nebo šicí stroje chudým Afričanům. To je přece ten skutečný dárek! Nikoliv sobectví ve formě obdarování někoho, kdo je váš blízký a je pro vás důležitý, nýbrž altruismus v podobě obdarování někoho na druhé straně zeměkoule, koho jste v životě neviděli. Zapomeňte na vánoční zvyky, na obvyklou kuchyni, na živý stromek a přemýšlejte o tom, jak učinit “Vánoce udržitelné”, nabádají nás letos v míře dříve nevídané banky, spořitelny i energetické společnosti. Důležitou otázkou je jedno jediné slůvko: proč. Pokud bychom se zeptali, proč se vlastně máme obětovat pro planetu nebo pro africkou vesnici, zjistili bychom, že progresivisté, ať už mají jakoukoliv barvu, sdílejí v zásadě stejnou mystickou, nadpřirozenou morálku, s jakou se obracejí k vnější, dokonalé realitě lidé explicitně nábožní. Ty správné, dokonalé hodnoty nejsou na tomto světě. Skrývají se ve zbožštělé planetě, ve zbožštělém kolektivu, ve společnosti, ve zbožštělé identitě.

Kazí nám tedy Vánoce Evropská unie a paní komisařka Dalliová? Kazí nám je konzervativní tradicionalisté a mravokární odpůrci konzumerismu? Ne, kazíme si je sami, pokud vůbec těmto falešným moralistům dopřáváme sluchu.

Vánoce nejsou státní svátky, tedy alespoň neměly by jimi v sekulárním státě být. Vůbec bychom se neměli zaobírat tím, jak o vánočních svátcích smýšlí jakási šílená komisařka a její tým. Vůbec bychom se neměli zabývat tím, co od nás o Vánocích očekávají lidé kolem nás. Jsem přesvědčen, že i z toho pramení všeobecný a pro mě skoro nepochopitelný vánoční stres, který cítíme v adventní době všude kolem nás, na ulicích, v dopravních prostředcích. Stres pramenící z jakési nutnosti strávit svátky způsobem, který se od nás očekává. Předvánočním shonem jako bychom se snažili za každou cenu splnit očekávání druhých. V našem sekulárním kontextu obětováváme sami sebe. Vzniká rozpor mezi představou radostných Vánoc a realitou shonu a stresu, kdy nás snad i ve spánku straší seznam věcí, které ještě musíme stihnout. Musíme? Proč? Pro koho? Sledujme svoje vlastní hodnoty. Racionálně je definujme a jděme za nimi. To neplatí pouze o Vánocích – ty jsou pouze dokončením celoročního cyklu, jedné z mnoha etap našeho života, v němž bychom vždy a za všech okolností měli být racionální. Vánoce a konec roku jsou příležitostí k bilancování. K přemýšlení a k zhodnocení, zda žijeme dobrým životem.

Žijeme v sekulárním státě, který z povahy věci nezasahuje do náboženských otázek, ale neměl by zasahovat ani do osobních, hluboce niterných otázek. A Vánoce jsou velmi osobním obdobím, ať už je trávíme s vlastní rodinou, s přáteli, ale také s vlastními myšlenkami, sami se sebou, jako oslavu konce roku a konce jednoho dalšího cyklu, jak to přežívá v jakési genetické paměti těchto svátků.

Jestliže si přejeme šťastné a veselé Vánoce, přejeme si zároveň sobecké Vánoce, protože nelze dosahovat štěstí a přitom odvrhnout svůj život a hodnoty, včetně těch materiálních. Nenechme křesťanské mystiky ale ani progresivistické inženýry nového člověka a nové společnosti, aby v nás neustále probouzeli pocit viny za to, že dosahujeme hodnot. Užívejme si tento čas – zasloužíme si to.

• LUBOŠ ZÁLOM