Byl Masaryk “extrémista”?

K této úvaze mě přivedl blog pana Smutného, v němž se doslova píše: “Naprosto nesmyslně urychlovaná politika (spíše ideologie) Green Deal a její realizace v projektu Fit for 55 má potenciál zničit českou energetiku, ekonomiku i celou společnost a přivést k moci extremisty, kteří vyvedou ČR z EU.”

Smysl evropské integrace

Evropská integrace měla ekonomické a sekundárně i politické cíle. Primárně šlo o to, aby nedošlo k nějakému hospodářskému zhroucení, jaké zažil svět po první světové válce, které vedlo k nárůstu extrémismu a v Německu přivedlo k moci Hitlera. Spojenci si byli také velice dobře vědomi, že denacifikace Německa je v podstatě kosmetická, a že by nějaký drsnější propad životní úrovně vedl ke vzkříšení nacistických běsů, ať už by byla jejich konkrétní podoba (v duchu onoho známého “Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky”) jakákoli.

Interakce západoevropských zemí skutečně dokázala zamezit nějakým drastickým poklesům životní úrovně. Bohužel, překazila tím plány konkurentů nacistů (i když mnohdy verbovaných z nacistického podhoubí typu lidí, co s úspěchem prošli za Hitlera nacistickými mládežnickými organizacemi), kteří toto zhroucení chtěli, protože chtěli v Německu provést to, co překazil Hitler, tj. komunistickou revoluci.

Vznikly organizace typu Frakce rudé armády, které se zaměřily na mstu vůči politikům a úspěšným podnikatelům, kteří udělali ze Západního Německa “výkladní skříň kapitalismu”, přinejmenším takto chápanou obyvateli zemí na východ od železné opony.

Evropská integrace tady svůj primární cíl splnila a navíc sekundárně přispěla k narůstání nenávisti obyvatel zemí východního bloku vůči socialistickému režimu, který jim nedokázal zajistit ani srovnatelnou, natož vyšší, životní úroveň. Tím přispěla i ke zhroucení socialismu v momentě, kdy SSSR přestal být schopen udržovat socialistické loutkové režimy vojenskou silou.

Dopad

Je opravdu příznačné, že zatímco u nás v roce 1968 probíhal pokus o jakési zlidštění socialismu (teoreticky jsme se mohli dostat někam na úroveň Jugoslávie, která byla pro nás v té době již nedostižným snem jak po stránce ekonomické úrovně, tak i po stránce kulturních a politických svobod), bojovali v téže době západní “osmašedesátníci” za zavedení stalinského typu socialismu v zemích západní Evropy, s jeho lesy šibenic, gulagy apod. Nás přijely převálcovat sovětské tanky, západní “osmašedesátníky” převálcovaly policejní jednotky.

Je také známo, že po porážce přímo revolučních aktivit v roce 1968, zahájili západní revolucionáři “pochod institucemi”, tedy snahu o zmocnění se vedení západních států z pozice insiderů. Což se jim do značné míry podařilo.

U nás došlo do jisté míry k něčemu podobnému a mohu vcelku zodpovědně prohlásit, že v období konce 80. let v řadě základních organizací KSČ (ale i na vyšších postech) převažovali lidé se skeptickým postojem k jejímu vedení, podporující minimálně nějaké reformy v duchu Gorbačova a chápající “glasnosť” a “perestrojku” jako cosi, co do jisté míry reflektuje vývoj u nás v “krizových letech”. To také způsobilo, že vedení KSČ se stalo “generály bez vojska” a i v případě aktivace části armády a Lidových milicí by s vysokou pravděpodobností došlo k příklonu jiných částí těchto a dalších ozbrojených sil proti těm, co by zůstali věrní odmítačům reforem.

Pád

Po uvolnění se z osidel socialismu se stalo naprosto zjevným, že západní státy zdaleka nejsou tím, jak jsme si je idealizovali za časů železné opony. Že zde narůstá totalita nového typu, nepříjemně podobná té, z níž se nám po 17. listopadu 1989 podařilo vymanit.

Bohužel, mezi obyvateli našeho (a nejen našeho) státu převážil onen idealistický a naprosto falešný obraz Západu, včetně evropské integrace. Vím ze svého okolí, že řada lidí se domnívala, že vstupem do EU vstupujeme do jen trochu přejmenovaného EHS, které bylo, pochopitelně, vysoce úspěšné a přineslo svým členům značnou míru hospodářské prosperity. V reálu jsme ovšem vstupovali do soustátí, jehož ambicí je vytvoření unitárního celoevropského státu s dominancí Německa, jak o tom v podstatě snil Hitler.

Celé se to akcentovalo ještě dalším problémem, a tím je ekologická agenda.

Soudruzi pochodující institucemi jasně pochopili, že dokonce i občané západní států nebudou souhlasit s nějakým vyhlášením socialismu, o občanech bývalého východního bloku ani nemluvě. Nasadili tudíž místo rudé zelenou a boj proti kapitalismu, který už v současnosti velice jednoznačně přiznávají, se snažili zamaskovat blábolením, že “kapitalismus je neekologický”, že musí být (socialisticky, uvádím já) regulován, aby nezničil planetu apod. Na mítincích ekologů v Glasgow se už nijak ekologické organizace i jednotlivci typu Grety nerozpakovali přiznat, že jejich nepřítelem je kapitalismus, nikoli např. sodovkový plyn.

Problémem ekosoudruhů je skutečnost, že obyvatelé zemí východního bloku vcelku jsou schopni nalézt paralely mezi tím, co hlásají oni, a tím, co hlásali komunisté v době, kdy byli u moci, nebo se k ní drali. Hesla našich zelených a pirátů by klidně, kdyby byl k dispozici stroj času, mohl převzít Klement Gottwald.

Smysl integrace

Nyní se dostaneme k onomu “extrémismu” a TGM:

Není pochyb, že podunajská habsburská monarchie byla dlouhou dobu úspěšným státem. Státem, který ochránil Evropu před islámskou invazí a naopak zahnal invadory zpět. Byl to stát hospodářsky úspěšný, protože poskytoval poměrně velký prostor pro uplatnění výrobků svého průmyslu i vypěstěných plodin, to první se týkalo do značné míry i českých zemí, protože byly, po ztrátě Kladska a většiny Slezska nejprůmyslovější částí monarchie.

Stalo se ovšem to, že s postupným oslabováním císařské moci a prestiže, se tento stát ocitl ve vleku německých nacionalistů. Trůn se těmto aktivitám snažil bránit, nebo je alespoň nějak kompenzovat – viz např. příspěvek císaře na znovupostavení Národního divadla, zapáleného německými nacionalisty, postupné zavádění výuky v češtině apod.

Jasný indikátor zlomu v této věci byl pád Badeniho jazykových nařízení, dovršený v roce 1898. Od tohoto okamžiku bylo jasné, že je monarchie nezvladatelně ve vleku německých nacionalistů, a že existence jiných národů na jejím území je přetrváním tohoto státu přímo ohrožena. Z toho důvoidu začal mít smysl politický program vedoucí k jejímu rozbití.

Není pochyb, že EU má řadu přínosů, byť zdaleka ne tak velkých co do kvantity a zejména silně zaostávajících co do kvality oproti očekávání v době, kdy jsme do ní vstupovali. Není však pochyb ani o tom, že současná ekologická politika EU, bez ohledu na její naprostou nesmyslnost, hrozí eliminací všeho pozitivního, s čím je EU ještě spojována. Reálně nás hrozí vrhnout zpět až někam před rok 1989 (v oblastech příjmů) s tím, že ceny zboží a služeb by zůstaly +- současné, pokud by tedy ještě nešly nahoru.

Dle mého odhadu již dávno převýšily nevýhody z našeho členství v EU nad výhodami. Jen se to dělo postupně, takže bylo obtížné tento jev pozorovat (viz syndrom “pomalu vařené žáby”). Naopak, Grýn Dýl přinese skokovou změnu k horšímu, jaká bude citelná a jasně patrná. Může dojít k takovému zdražení energií, že se ocitneme v “energetické chudobě”. Může dojít k nedostupnosti energií v podobě např. periodického vypínání sítě. Může dojít ke drastickému zdražení a znedostupnění dopravy apod. Vše může nastat velice rychle, během měsíců.

Nicméně skokové zhoršení situace může nastat i v souvislosti s nezvládnutím dalších vln covid epidemie.
Jsem toho názoru, že budeme postaveni před stejnou volbu jako generace T. G. Masaryka, která zvážila nevýhody a výhody našeho členství v monarchii a ty druhé shledala lehkými. A nastalo ono Mene Tekel.

Totéž budeme muset udělat i my, a nebude, obávám se žádný “extrémismus”, když uděláme to samé, co udělalo Masarykovo vedení českého národa. Obrovskou výhodou pro nás je etnické vyčištění našeho území po druhé světové válce, které zlikvidovalo potenciálně nepřátelskou populaci, jejíž výskyt vedl po rozpadu Rakouska – Uherska k tomu, že některá naše historická území musela být dobývána za pomocí vojska. Neměli bychom připustit, aby EU na poslední chvíli zamořila naše území imigranty, kteří by mohli sehrát stejnou roli jako ti Rakousko – Uherští Němci.

Je mi tedy líto: EU nepředstavuje nějakou hodnotu “samu o sobě”. Představuje hodnotu jako nástroj, umožňující jednotlivým státům těžit výhody z příslušnosti k většímu celku. Což je, pochopitelně, do jisté míry kombinováno s nevýhodami, které jsou s tím samým zcela zákonitě spojeny také. V okamžiku, kdy začnou nevýhody převažovat nad výhodami (a zejména v situaci, kdy se nejedná o dočasný, výjimečný jev, ale o dlouhodobý a stabilní trend), je naprosto legitimní členství v takovém spolku ukončit, přesně jak jsme to udělali v souvislosti s Rakousko – Uherskem na konci první světové války. Hlasy, které pro takové řešení bude slyšet, nejsou hlasy extrémistů, ale střízlivých pragmatiků, naopak nezatížených žádnou ideologií. Hlasy proti uvedenému řešení, budou naopak hlasy, vycházející z iracionální ideologie, případně budou vedeny snahami nám uškodit.