Ženská příjmení bez přípony -ová

Z cyklu Slovníček pojmů.

Sněmovna odhlasovala zákon odporující českému pravopisu i národním tradicím a ženám schválila možnost přijmout podobu příjmení dosud rezervovanou mužům (a výjimečně ženám při dodržení zvláštních podmínek -sňatek s cizincem, trvalý pobyt v cizině atp).

[ad#article_et21]
Ale vážně, co přináší tento zásah do pravidel českého pravopisu a národních tradic a kde se ty vzaly? V dobách, kdy svět ještě dával smysl a rodina bývala základem státu, byť tehdy se ještě jednalo o mocnářství, byly role muže a ženy poměrně přesně definovány. A to zejména na straně povinností a odpovědnosti. Rodinu navenek reprezentoval muž, za rodinu také nesl veškerou odpovědnost a žena se mu oddávala s tím, že se připojuje k jeho životnímu plánu, spoléhá na něj a postará se o jeho domov a potomstvo. Na znamení této oddanosti přijímala jméno v podobě, ze které bylo patrné, komu nadále patří. (Do té doby byla tatínkova.)

V této souvislosti nelze zapomenou na gramatiku. V rámci obrozenectví, i v dalších dekádách, prodělala čeština významný přerod. Její gramatika byla zkomplikována, takže se stala ryze technickým jazykem. (I) náš jazyk se podílel na našem přeformátování ze zemědělských nevolníků na pozdější prvorepublikové techniky. Komplikovaná gramatika se vším tím skloňováním, časováním, vzory, výjimkami i zvratným zájmenem „se“, jehož nesprávné umístění bezpečně odhalí cizince. I pravidla pro příčestí minulé, jehož výkladem v zahraničí si zaděláte na podezření, že si z nich děláte blázny. I to -ová. To vše nás formovalo a připravovalo pro hospodářský růst a společenský rozkvět.

To bylo tehdy. Dnes už máme růst a rozkvět bezpečně za sebou. Problémem dnešní rodiny je nerespektování manželských rolí a neodpovědnost z nich vyplývající. Pro muže je místo prosazení a obhájení svého pohodlnější ustupování v zájmu zdánlivého klidu a zrovnoprávněná žena manipulací umně lavíruje mezi vynucováním si svého a předstíráním své křehkosti. Rodina se vyvíjí směrem k situačnímu partnerství a do doby, než se rozpadne, ji řídí žena. Proto se naskýtá logická otázka: Hraje-li žena v manželství mužskou roli, proč by tedy u všech všudy nemohla mít mužskou podobu příjmení? Podle čeho jiného byste chtěli v desítkách pohlaví rozeznat chlapa?

A uvedené platí i naopak. Máte-li před svatbou a vaše vyvolená se přihrnula s požadavkem na mužské příjmení, potom vězte, že vám milosrdný osud nabízí poslední varování: hrnete se do podpantofláckého svazku.

Tak vidíte. I na takovém hloupém zákoně lze nalézt něco dobrého.